Žijte
tak, aby vám každý záviděl. Tak znělo jedno svatební blahopřání, které jsme s manželem
dostali. Nevím, jestli se nám daří toto přání naplnit, možná nám někdo někdy záviděl,
ale my víme, že neměl co. Jako každý druhý jsme řešili svá štěstíčka i trable a
nikomu o nich nevyprávěli. Někdy jsme žili trochu dobrodružně, někdy docela
obyčejně, podle toho, na jakou barvu života byla zrovna nálada a co nám osud
přichystal.
Po
babičkách jsem zdědila málo hmotného, ale spoustu moudrých ponaučení. Vlastně z nich
žiji dodnes. A jako správná šetrná hospodyně jsem žádnou radou nepohrdla a
žádné věci nevyhodila. Ale doba pokročila, takže jsem si staré nádobí trochu
obnovila a kuchyň zmodernizovala, to se, babičky, nezlobte. Mám pár památek a
taky pár věcí, které by sice na první pohled nejvíc patřily do popelnice,
přesto se někdy ukáží být pokladem.
Je
to vlastně hlavně krabička se šitím a druhá plná barevných knoflíků, které se
čas od času hodí. Možná má každý z nich svou pověst, protože to byly zcela
určitě náhradní knoflíky k šatům, které babička šila zákaznicím a měla
schované náhradní. Ona měla vždycky schované všechno náhradní – náhradní
knoflíky, náhradní ostřižky látek (co kdyby se nějaké šaty musely vyspravit?), taky
při každém střihu nechala náhradní minimálně dva centimetry na každé straně,
kdyby bylo potřeba šaty povolit a nikdy se jí nestalo, aby neměla v nouzi náhradní
řešení.
Obě
moje babičky byly z dob, kdy se muselo hodně počítat a taky čekat všechno.
Proto si poradily v každé situaci i bez internetu, za den přešily šaty, za
noc upletly nové kalhoty, zavařovaly na zimu, vždycky měly zásobu dobrých povidel
do buchet a k tomu úsměv a dobrou náladu. Vyznačovaly se nadměrnou
tolerancí a pochopením. Když jsem se jednou obávala, co tomu (už přesně nevím
čemu) řekne moje babička, ona se jen pousmála a neřekla vůbec nic. Moje
zvědavost, jak to, že mi to tak hladce prošlo, byla bezmezná a proto jsem se na
to zeptala: „Však jsem bývala taky mladá holka!“
Odpověď
mi dala poznat, že nesmím lidi hodnotit podle unáhleného úsudku. Musím se
naučit vžít do jejich situace a teprve potom hodnotit. Někdy máme sklony vynést
rychlý soud, ale život není jenom černobílý, najde se i tón všelijaké jiné
barvy. V tom se shodovaly obě babičky, které dávno věděly, o čem život je.
Nesnažily se mě uchránit ničeho, co je lidské a moudrá rada: „Jenom se dívej,
abys věděla, čeho se v životě vyvarovat“, mi zní v hlavě dodneška.
Jen poznání umožní správně si zvolit svoji budoucnost.
Žít
tak, aby nám každý záviděl, to je ta záhada, kterou jsem dodnes nerozluštila.
Kdo závidí, ten nejlépe ví, co. Já naštěstí závistí netrpím a tak si žiju tak,
jak se mi chce. Ke štěstí mi stačí obyčejné věci, protože, jak říkávala
babička, co nemá duši, není důležité. Z toho mi došlo, že potřeba mít
kolem sebe dobré duše a závistivců si raději nevšímat. Tak žijte, jak se vám
zachce a hlavně ve zdraví.