V práci jsme bývali povedená partička a občas jsme pořádali akce i ve volném čase. Nikoli kontrolní, ale velmi relaxační. Jednou z nich byla návštěva Moravského sklípku v Blatničce pod Svatým Antonínkem.
Konala se v listopadu a už se začínaly ozývat mrazy a sníh. Bylo nás akorát do dvou aut, tak jsme si domluvili sraz přímo na místě. Každé auto jelo zvlášť. Já jsem jela se dvěma kolegyněmi a bývalým kolegou, který řídil. Ten už nás dobře znal a byl připraven na všechno. Cesta ubíhala pomalu, jeli jsme až po práci a brzy se začalo stmívat. Místy bylo náledí a sychravo. Nejhorší ale bylo, že jedna kolegyně celou cestu povídala a povídala a povídala, byla pěkně rozjetá a dost křičela, že nás z toho všechny rozbolela hlava. Neměli jsme mapu, trochu jsme bloudili a cesta byla podivně značená. Čas od času jsme se museli na cestu zeptat a většinou to řešila právě ona. Konverzace probíhala zhruba takto: „Pane, nevíte, jak bychom se dostali do Slavkova?“ Na to bodrý Moravák odpověděl: „Tož jste ve Slavkově.“ Na jednom rozcestí se zeptala paní s kočárkem: „Prosím vás, máme jet rovně nebo nahoru?“ A zapomněla říci, kam jedeme.
Když jsme dorazili na místo činu, byli jsme naprosto vyčerpaní a zralí tak akorát do postele. Ale postupně jsme se probrali. Večer byl příjemný, došlo i na tanec a spát jsme šli až někdy časně ráno. My ženy jsme bydlely ve vyšším patře penziónu, muži v jednom pokoji o patro níže. Když jsme se ráno postupně probraly a chystaly jít na snídani, potichu jsme sešly o patro níž, abychom zjistily, zda chlapci ještě spí. Byla jsem vyslána jako předvoj. Zlehka jsem otevřela dveře pokoje, kde bylo naprosté ticho. Jen uprostřed místnosti spal tvrdě jeden kolega. Ležel na peřině, jak ho Pánbůh stvořil. To jsem si nemohla nechat pro sebe. Houkla jsem na ostatní, že to musí vidět. Holky přiběhly a seřadily se zvědavě potichu za mnou. Pak pootevřely dveře a prošly se jako apoštolové orlojem. Beze slova zase zavřely a šly jsme na snídani. Když pak dotyčný dorazil, tak jsme se mu přiznaly. Trošku se zapýřil, ale vzal to s humorem.
A ještě dodatek pro nezadané – nedaleko Blatničky je vrch s kostelem zasvěceným Svatému Antonínovi. Byli jsme se tam podívat, příjemné místo, o němž se prý říká, že když ho navštíví nezadaný, tak do roka najde svoji lásku. Ale nevím, jestli je to pravda. Vyzkoušejte.