Možná nerozumím dnešní mládeži, možná jsem v něčem zastaralá. Připouštím, čas běží a z bývalých teenagerů, s nimiž jsem se kdysi scházela, jsou dnes chlapi v nejlepších létech. Málokdo se změnil, vypadají pořád stejně, mají stejné myšlení, stejně potrhlé nápady. Občas se mi po nich stýská, bylo s nimi fajn. Kdeže všichni jsou? Kam je vítr zavál?
„Emile, ty vole, co to máš na ruce?“
„Sem se podfikl!“
„A proč? Co blbneš, vole?“
„Máma je pitomá. Byla na učňáku, prý mě vyhodí, protože mám dlouhý vlasy. Vzala nůžky, že mě ostříhá. Chvíli jsme se přetahovali, přece se s ní nebudu prát. Držela mi vlasy, že mě střihne, tak já popad žiletku, že se fiknu. Tak jsme se tam půl hodiny dohadovali. Byla trochu zoufalá. Pak jí to přestalo bavit, střihla, no a já se fiknul. Pak už dala pokoj.“
Emila z učňáku nakonec vyhodili. Čím je dneska, nevím, nejspíš na vzdělání rezignoval. Sem tam se o něm zprostředkovaně doslechnu.