Někdy se mi stává, že mne zdejší diskutéři nazvou naivní osobou. Pominu-li, že se všechno, co je napsáno, nesmí bráti vážně, musím připustiti, že má tvrdá výchova mne již v útlém věku předurčila k tomu, abych zůstala naivní až do konce svých dnů.
Za mých dívčích let se ještě na morálku hledělo, aspoň u nás doma ano. Navíc mne vychovávaly skoro samé ženy, sama ctnost, kam se podíváš. A to, co se ctností nazvat nedalo, bylo raději zapomenuto, abych neměla do života špatný příklad. Zrovna včera jsem zas narazila na knihy, dědictví po mojí babičce, která vždycky měla po ruce vhodnou literaturu, abych se nenudila. Čtení byla moje oblíbená záliba, kde jinde bych si měla vzít do života poučení, kde najít lepší příklady než v moudrých knihách? Ráda bych vám nyní ocitovala kousek z jednoho takového dílka, které tenkrát bylo určeno ženám pro čerpání moudra, zatímco dnes si namísto podobných studujeme nekonečnou řadu příruček na téma „jak porozumět mužům“, „jak mužům vyhovět či nevyhovět“, „jak vyfouknout kámošce lepšího milence“ a podobné braky. Literatura našich babiček měla úplně jiné kouzlo. Uvádím kousek z roku 1926.
„Je zcela prosté, jak tě přinutím, abys klidně obývala toto malé vězení.“
Otevřel prádelník a vylovil z něho dva řemeny. Zadíval se mrtvým a snad i trochu poníženým pohledem k své bývalé milence.
Postřehla nebezpečí. Vykřikla zděšeně a vrhla se pěstmi proti dveřím. Počala šíleně bušiti a volati o pomoc. Skokem byl u ní. Uchopil ji v pase a obrátil ji do středu místnosti tak prudce, že zmámena klesla na divan. Pak spoutal jí nohy, ale takovým způsobem, že mohla sice kráčeti, ale činiti jen velmi malé kroky. Vzal ji do náruče a přenesl ji do cely. Viděl, že pláče. Byly to slzy nevylíčitelné úzkosti. Nachýlil se nad ní. Snad čekala, že bude líbána, neboť tváře naplnil jí příšerný výraz děsu a odporu. Ale on řekl jen:
„Nebudu tě líbati.... Od tebe jediné nemá pro mne nyní ceny to, co je ukradeno nebo koupeno.“
Položil ji na slamník, na němž jí na zemi ustlal. Počal se svlékati a pravil: „Budeš-li něco potřebovat, probuď mne.“
Z románu ztracené existence, autora Sl. V. Jelínka – Sňatkový podvodník.
Jako ukázka to jistě k pochopení mé ztráty iluzí o mužích již v době puberty úplně stačí.