Je spousta věcí, které stojí za to zaznamenat do kroniky života. Třeba proto, abychom si mohli uvědomit, zda byla nějaká událost chyba nebo ne. A když se ukáže, že to bylo pozitivní, tak se tomu aspoň zasmějeme.
Jednou z otázek vhodných k diskusi na téma výchovného působení rodičů je přizvání nebesko-pekelné pomoci, kdy můžeme jednou za rok svěřit výchovu nadpozemským bytostem. Stačí pozvat Mikuláše, čerta nebo anděla, záleží na aktuální potřebě.
Z vlastního dětství si pamatuji, že k nám chodívala většinou dvojice, andělů byl jaksi nedostatek nebo naše chování nezasluhovalo jeho pozornosti, ale až na jednu výjimku, kdy dvojici sehráli sousedé v divadelních kostýmech a oba vypadali hodně zuřivě, si na výskyt nadpozemských vychovatelů moc nepamatuji. Máma nás asi trochu šetřila, naštěstí, takže žádné trauma. Za všechny si to v naší rodině odnesl nejvíc brácha, kterému jsme rády s kamarádem (díky M. Davide za nezištnou pomoc) představení sehrály. Jemu převažovali čerti.
Když se schylovalo k době, kdy jsem měla rozhodnout o pozvání nadpozemských bytostí do svojí výchovy, nechala jsem to raději dětské fantazii a za okno vystavila punčochu. Zdálo se mi to dost drsné. Abych dceru neošidila, chodily jsme na mikulášské besídky a cestou domů se pokaždé nějaký Mikuláš s čerty našel. Dcera to měla ráda a snad jí z dětství žádné trauma nezůstalo, i když někdy měla v balíčku i uhlí.
Letos jsem si nenechala ujít premiéru, kdy vstoupil čert do života našemu juniorovi. Návštěvu čekali s napětím především rodiče, protože vysvětlit dvouletému prckovi, co je to čert, jde těžko. Trochu ho to děsí, trochu zajímá, řeší jestli „nebát nebo bát“ a tak byl nakonec zvolen kompromis: čert přinese prskavku a zabouchá. Čekání bylo dlouhé, malý dostal hlad a když jsme na něj u večeře koukali tři dospělí, znejistěl. „Tak kde je ten čert?“ máma se chvílemi nechala strhnout atmosférou a přihodila do kotle. Buch buch buch, ozvaly se rány. Odložil lžíci, bylo po večeři.
Tradiční komická scénka, kterou tatínci a maminky častokrát sehrávají na dokreslení večera, přišla. Tatínek se díval, kde je čert a dvakrát sám strachy přibouchl dveře, jak se bál. Jeho syn se kupodivu smál a pak dostal pozlátko, dáreček. Byl z toho upřímně nadšený. Několik dnů pak vyprávěl, jak čert udělal buch buch buch a pak ještě ty ty ty, to už byl ale výmysl.
Uplynuly vánoce, další zážitky překryly i čerta, člověk by si myslil, že na to mrňous dávno zapomněl, jako to kluci dělávají, prožijí pět minut strachu a pak zas celý rok klid. Dny plynuly a v noci se vyvíjel scénář jako doposud. Večer brzké usnutí, v noci přesun do postýlky k mamince, tak jako to dělávala i ona se svou maminkou. A pak to zničehonic přišlo: sotva znovu zabral, tatínek se nešťastně otočil a zachrápnul. V mžiku se vedle rozsvítily oči, malý si pohotově sedl a řekl: „Čert! Honej, móc honej kluk!“