Aby byl klid

Znáte to. Ženské semelou všechno a ani já nejsem jiná. A jak jsem se takhle nedávno chlubila kamarádce se svým krásným vnoučátkem, tak mi na oplátku povídala o svém.

„My už pomalu začínáme s výchovou,“ povídá. Chlapeček je nádherný, k zulíbání a tak celkem chápu, když pokračovala: „Ráno musí dostat pusinku, po návratu domů dostane taky pusinku, ať si odmalinka zvyká, co se má.“

Pak mi vypráví, jak měla další z našich kamarádek vymyšlený systém prevence rodinných konfliktů. Chlapce naučila všechny fígle, jak se chovat k ženě, aby byla spokojená a neměla důvod k reklamacím. Prý si na to odmalička zvyká a pak mu to přirozeně přejde do krve a nemusí se tím zatěžovat. Je to fakt! Ženská vyžaduje drobné pozornosti a když se to zanedbá, zůstane v ní negativní pocit, ten kolikrát začne narůstat a narůstat, až přeroste v nechuť k sexu a partnerskou nenávist. To je přece zbytečné, to babičky ví.

Co naučit vnoučka tedy vím, prozradím mu, čím chlap ženské dělá radost v každém věku, samozřejmě bez intimních detailů. Takové ty nenápadné přirozené věci, jako je například dát přednost, nabídnout rámě, obejmout, tím ženská nepohrdne. Chlapa to nic nestojí a jí to zlepší sebevědomí i náladu. Cítí se pak hýčkaná.

Jestli budu mít vnučku, poradím, jak na chlapy. Naučím jí, že se musí pořád mile usmívat. A když bude něco chtít, nesmí s tím začít hned po příchodu domů. Musí počkat, až přijde pravá chvilka, s naštvaným chlapem nemá cenu něco vyjednávat. Pokud by si chtěla užít hodně milostné pozornosti, musí nechat večeři na později. Lepší je nejdřív pohlazení a přitulení, mužský to mají rádi a na jídlo počkají. Kdyby si ale chtěla užít chvilku pro sebe, pak je nejlepší připravit na stůl ještě před příchodem partnera. Unavený a nacpaný chlap většinou udrží v ruce jenom ovladač a ten mu nejspíš za chvilku spadne taky na válendu. To je potom pohodička!

Tchyně a uzený

Vztahy v rodině jsou někdy hodně složitá věc, o to víc si člověk musí považovat, když se vyvedou.

Sama musím zaklepat, naše rodina je poměrně velká, ale vztahy patří k těm lepším stránkám, což ovšem nemusí být napořád. Někdy přijdou chvilky krizí, věci, s kterými se taky musíme vypořádat, není nám to milé prožívat.

Ono, jak se říká, není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka, úkolem rodiny ale je, aby jedinec každou krizi přežil a z pouhého kázáníčka nebyla dlouhodobá kampaň, která naboří jeho psychiku. Já na černé ovce nevěřím, každý má své světlé i tmavé stránky a ty by právě v rodině měl mít možnost projevit beztrestně – samozřejmě myslím ty běžné, násilí a podobné věci ne.

Rodina a domov, to jsou takové přístavy, kam by se asi ani neměla tahat práce, všechno, co nepatří do bezpečného přístavu, by mělo zůstat za prahem. Jinak se pocit bezpečí naruší a vzniknou zbytečné konflikty. Doma chce mít přece každý svoje pohodlí a pocit pohody, chce se věnovat svým zálibám a užívat volno. Někdy to může vypadat, že spolu nikdo nemluví, třeba když jeden sedí u počítače a druhý tráví volný čas úplně někde jinde, ale pokud se navzájem tolerují… Důležité je stihnout si říci vše a nenechat rány při případných přešlapech nezahojené. Tohle se snažím dodržovat a snad je to i správně, protože se mi dostalo zajímavého uznání.

Při oslavě narození vnoučka mi totiž novopečený tatínek řekl: „Na tebe se nehodí vtipy pro tchyně!“ Hlodalo mi to v hlavě, ale protože oslava byla již rozjetá, nechtěla jsem to víc rozebírat, nevěděla, které měl konkrétně na mysli a tak jsem si později pár vtipů na tchyně našla. Uf! Doufám, že se na mě nehodí!

Zazvoní zvonek, chlápek otevře dveře a tam stojí tchýně. Tchýně: “Můžu tady pár dní zůstat?”
Chlápek: “Samozřejmě,” a zavře dveře.

Policajt zabil svou tchyni. Před soudem se obhajuje: “To mi přikázala moje žena!” “A jak to vlastně bylo?” “Šla nakupovat do města a řekla mi: Na gauči spí maminka, kdyby na ni sedla moucha, tak ji zab!”

Jak jsem uklízela

Vyrostla jsem za poslechu povídek Šimka a Grosmanna, jistě znáte. Nemám ambici pokoušet se o podobné dílo, další text je pouze příhoda z mého pestrého života.

V době, kdy jsem byla s dcerou na mateřské dovolené, jsem se pravidelně snažila o úklid domácnosti. Bojkot domácích prací u mne začal mnohem později, ale v době, kdy se dcera blížila víc podlaze, jsem dbala, aby naše linoleum nebylo jen semeniště prachu a tak se muselo pravidelně vytírat. Ne, že by to byla moje oblíbená činnost. Tuto jsem vykonávala se značným sebezapřením, takřka z donucení, ale jelikož můj manžel občas utrousil nějakou poznámku, že chce doma pořádek, než to dočista vzdal a já chtěla mít klid, tak jsem občas vytřela.

Stejně tomu bylo toho osudného dne, kdy vytírání podlahy mělo předcházet ještě umývání nádobí. Poté, co jsem ucpala dřez zátkou a pustila vodu, mi do cesty přišlo něco, už si nepamatuji co, jen to, že ta věc odvedla mou pozornost a já se rozhodla ji neodkladně u sousedů vyřídit, než se voda napustí.

Tak se stalo. Návštěva se trochu protáhla, už si nepamatuji, zda tam kromě povídání došlo i na šálek kávy, jisté je jen to, že domů jsem se vrátila až trochu později. A voda tekla, dřez byl dávno plný. Když jsem otevřela po návratu dveře do kuchyně, byl tam rybník. Nezbylo, než zakleknout, vzít kýbl, hadr a vysušit záplavy.

Co čert nechtěl, ten den se mi, shodou okolností, manžel vrátil trochu dřív. Obrázek, co viděl ve dveřích, ho jistě potěšil. Žena, která klečí na kolenou s hadrem v ruce a poctivě vytírá, potěší většinu mužů. Ale když pak viděl odlesk hladiny na naší podlaze a zjistil hloubku, odporoučel se se slovy: „Tak já radši zase jdu!“ Sousedce o patro níž se taktně vyhnul. A já vytírala, vytírala. Napočítala jsem, bratru, osmnáct kbelíků vody.

Uznejte, že tolik vody na úklid spotřebuje málokdo! Naštěstí to tenkrát o patro níž neproteklo, Pán Bůh mě měl asi rád, tak se sousedka nic nedozvěděla a my měli opravdu pořádně vytřeno.

Láska tak trochu ženatá

Život píše svoje příběhy a některé se opakují pořád dokola. A my je žijeme znovu a znovu a nikdy se z těch prožitých stejně nepoučíme.

„Líbil se mi, pořád se tak krásně smál, byl pozorný a vetřel se mi do života, ani nevím jak. Nevadilo mi to. Všichni chlapi už mi sice lezli krkem, jsou s nima jenom starosti, užila jsem si svoje. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, však to znáš, ale on byl jiný. Možná proto, že je mladší, měl pro mě tolik pochopení, uměl povzbudit, když jsem povzbuzení potřebovala, objal mě, když bylo potřeba objetí,“ Eva se nakrátko odmlčela, sáhla po cigaretě a připálila si. Pomalu vdechla kouř, usrkla kávu a pak pokračovala ve svém monologu.

„Že je tak trochu ženatý, řekl, až když jsem se do něj zamilovala. Vadilo mi to, ale nedalo se s tím nic dělat. Představa, jak večer leží vedle manželky, zatímco já sama v posteli, jen s knížkou, je ubíjející. Opakuje se každý den, nemůžeš proti tomu dělat vůbec nic. Snad zapít nebo zahnat práškem na spaní.“

Eva se ironicky usmála a pak se odmlčela. Ilona poslouchala a hledala slova útěchy. Marně. V situaci, kterou Eva popisovala, nejsou slova útěchy, navíc s ní neměla zkušenost a tak se rozhodla jen poslouchat. Pobídla Evu, aby pokračovala: „A co jeho žena?“

„Prý mu nerozumí. To víš, to se poslouchalo dobře. Nerozuměla mu dlouho, byla panovačná, se sklonem k hysterii, říkal. Pořád mu volala, neodvážil se nevzít telefon. Dostával pravidelně úkoly a jakmile mu žena volala, pokaždé znervózněl. Ale byly chvilky, kdy mu dala pokoj a tak jsme si užívali samoty. Kéž by ten mobil někdy vypnul! Asi se jí bál. Snad mi to dělala schválně! Když se chvíli uvolnil, když mi s ním bylo chvíli hezky, zničehonic zase zavolala. Jako by měla radar, který by jí hlásil, že jsme zrovna spolu. Ale prý mu nerozuměla. Celých pět let. Pořád si mi na ní stěžoval a když to z něj vyšlo, zase se k ní vrátil.“

Ilona mlčela a poslouchala. Číšník donesl objednanou minerálku a zeptal se, jestli ještě nemají nějaké přání. Eva zakroutila hlavou a on odešel.

„A pak začal uhýbat. Na poslední chvíli odřekl svou návštěvu, poslal SMS, že přišlo něco neodkladného. Chvíli mi to nedocházelo, ale po čase jsem o tom začala víc přemýšlet. Zvykla jsem si na to, že se někdy stavil a najednou tam bylo prázdno. Nechodil, jen někdy zavolal. Chyběla mi jeho přítomnost, chybělo mi jeho pochopení, jeho hlazení. Zkusila jsem volat, říkal, že je všechno v pořádku. Na zprávu se ozval zprávou a tak šel den za dnem a nic moc se nedělo, chyběl mi, jenomže člověk si nakonec zvykne na všechno a tak mi musel stačit telefon. Utěšovalo mě, že je přepracovaný. Manželka mu přece nerozumí, přece mi to říkal pokaždé, když jsme se viděli. Znáš to, tohle neprověříš, musíš věřit, nic jiného nezbývá. Jenomže minulé úterý jsem šla na trh a tam ... celý rozevlátý tlačil kočárek a vedle něho manželka. Ta, co mu nerozumí...“

Ilona zamávala na číšníka a pak objednala láhev červeného.

Proč se "tomu" asi říká povinnost

Inspiroval mne blog Libora Michvocíka, kde se svěřil se svými blaženými chvilkami u televize. Rozkoš manželská má vskutku mnoho podob. Moc pěkné, bez toho by to ani v manželství nebylo to pravé.

I my ženy prožíváme podobné chvíle, kdy si plníme ty nejtajnější sny a když to ve dvojici, třeba časem, dobře klapne, manželé se jenom míjejí. Zvyknout se na to dá, každá mince má dvě strany, jenom je třeba najít rub a líc.

Nabízí se otázka, jak to vyřešit k oboustranné spokojenosti, když je v ložnici tak nějak pusto a prázdno, každý usíná jindy a tulení se vytrácí. S přibývajícími číslicemi na společném výročí může ještě začít v mysli hlodat pochybnost, jestli ty přehozené směny jsou opravdu z nařízení nadřízených, zda nejsou spíš výmyslem manžela.

Bohužel, prokázat úmysl je v podstatě nemožné podobně jako v trestním řízení, navíc v manželství se předem předpokládá (taková ústavní zvyklost), že bude dvojice v týmu kopat za společný cíl, úmysl se tedy lehce zpochybní. Stačí na to pár argumentů tchyně a je po dokazování. A tak je asi nejúčinnější metodou k nápravě hříšníka přiměřená sebeobrana, tedy on je to de facto útok, který mi popsala jedna starší kamarádka u kávy.

Nikdy se netajila tím, že její apetit je poněkud vyšší (zřejmě měl manžel také rád své chvilky samoty). „Tuhle jsem v noci nemohla spát a trochu se nudila, tak jsem ve čtyři ráno vzbudila starýho a hupla na něj!“

Já i další kámošky jsme s otevřenou pusou civěly: „A co on na to?“

„MUSEL!“

Odkaz na blog L. Michvocíka

Za Inču-čunou

Když jsme se stejnou partou do Chorvatska vyrazili příště, tak jsme po předchozích zkušenostech nenechali nic náhodě.

„Tentokrát jsem se na vás připravil,“ pravil Luděk a my mu to snědli zase s navijákem.

Abyste trochu byli v obraze, kámoš Luděk je takový spokojený člověk. První rok si vymyslel tu nejdelší cestu a vláčel nás přes Alpy, celý nadšený, jak si to krásně užijeme. Zastávil v Soběslavi a hned se mu tam líbilo.

„Já to tady mám rád. Klidně bych tu dneska zůstal zachlastat a zítra bysme popojeli dál!“ To bylo právě to, co nás napadlo už v Praze, když zařizoval v půjčovně auto. Jakmile někde zastaví a vidí, že mají Budvar, rozsedí se a je konec!

„Žádný takový, spíme v Rakousku a jedeme!“ Zavelela jsem a pak se zase nasedalo. Jenomže u nejbližšího Kauflandu byla zase zastávka a za trest se naše auto napěchovalo pivem. Byly to příšerné PET lahve v množství „co se ještě vešlo“, takže jsme ve fabii seděly vzadu s nohama na flaškách. Moje páteř definitivně utrpěla deformaci a na konci cesty jsem vylezla hrbatá. Našim „chlapcům“ to ale tenkrát stejně nevadilo, protože když vidí pivo, nevnímají ostatní. Ó, jak je můj manžel v tomhle jiný!

Podruhé jsme cestovali větším vozem, namísto piva vezli víno a v Rakousku nespali. Luděk si dal vysvětlit, že delší cesta nutně nemusí být nejlepší. Když nadešel den výletu za Inču-čunou, povídá: „Jedeme, je to řekla Zrmanja u Obrovce.“

Působilo to dost důvěryhodně. K moři nechodil, celé dny čuměl do počítače, zdálo se, že mapu si vyfotil do paměti a tak nás ani sluníčko nerozhodilo. Na řece se ochladíme a třeba nám to vyjde jako v Plitvicích.

Nevyšlo! Zabloudili jsme v nějakých nehostinných krajích, byly tam podivné cedule „nebezpečí min“. Luděk duchapřítomně pronesl: „Holky, nechce se vám čurat?“

Mně a kámošce Vlastě trošku ztuhnul úsměv. Klimatizace větrala, ale my byly zpocené, řeka nikde na dohled nebyla a Inču-čuna už nás přestal zajímat.

„Copak ty nevíš, kde to je?“

„No, na tý mapě to bylo nějak nalevo a nahoru ….“

Směr byl tedy jasný. Nejbližší civilizace, něco na pití a pauza na cigáro. V autě už začal trochu houstnout vzduch. Chvílemi tam bylo úplně nedychatelno. Luděk přidal plyn, projel nejbližší vesnicí a zastavil u moře. Vodu!!!! Naštěstí byla. Nikoli řeka Zrmanja!

Ten den byl pro naši další dovolenou osudový. Luděk, starý mládenec, pochopil, že s ženskýma se nikdy nikam nedostane. Od těch dob jezdil na výlety sám.

S výhledem na moře

Venku zase pošmourno, tak jsem se trochu zasnila a vzpomínám na dovolené u moře. Kdybych si už neměla v životě dopřát nic jiného, tak cestu do teplých krajů nechci oželet.

Manžel mi po mnoha dovolených jednou začal protestovat. Má velkého koníčka, díky němu spousty přátel a už neví, koho uspokojit dřív. Jednou ho velrybářské výpravy lákaly víc než naše dovolená ve dvou a tak se jaksi zasekl. Domluvila jsem si tedy dovolenou s partou z práce.

Ten výlet byl dost velké dobrodružství a sama jsem byla zvědavá, jak to ustojím. S kolegy už mě ale pojilo dlouhé pracovní pouto, které občas zpečetíme i společným grilováním nebo pěkným výletem. Vlastně mám dost štěstí, že jsem poznala spoustu skvělých lidí stejné krve, s nimiž si nelezu na nervy. V té době už jsem taky měla delší pracovní odluku díky reorganizaci a tak jsme se všichni na společné dny u moře těšili.

Jak to bývá, každý z nás je takové individuum, máme už svůj věk a zvyky, proto jsme udělali dohodu, že budeme ležení u moře pravidelně střídat s výlety. My, holky, jsme na všechno kývly, věděly jsme to své. Až budeme ležet u moře, řekneme, že nás bolí hlava a budeme osvobozené, jenomže nakonec sehrálo svou roli i počasí a my na ty výlety jezdily docela rády.

Jednou ale bylo celkem vedro a nám se tak nechtělo, ale pro společný klid jsme ten zadek zvedly a nastrojily se do pohodlných šatů. Kamarád Luděk strašně rád poznává nová místa a přestože je trochu při těle, běhá jako dvacítka. Dovezl nás do Trogiru a pak vydal rozkazy. Asi hodinu a půl byl rozchod, volné poznávání města a pak se jelo zas dál. Hodina a půl byla v tom vedru docela vražda, chtělo to nějaký stín, tak jsem ji strávila na obědě v jedné úzké stinné uličce. Kamarádka s partnerem courali někde po trhu a kam zmizel Luděk, nevím. Sešli jsme se u auta, vlastně o chvilku dřív, protože k němu vedla stejná cesta a na ní stánek s rakijí.

Abychom poznali ještě něco z pobřeží, vyrazili jsme do Šibeniku a už cestou poslouchali, jak to město s památkami pěkně prošlapeme. Bylo asi 40 stupňů ve stínu, takže nám to dodávalo „velkou chuť" procházet se po rozpálených kamenech. S kámoškou Vlastou jsme nadšeně kývaly, přitom se v autě ovívaly vějířem a modlily se, aby nás už někde vysypal ven. Když jsme konečně zaparkovali, obě napadlo jediné řešení. Přímo u moře byly postavené barevné slunečníky, kavárna nabízela studené nápoje a tak jsme si s Luďkem upřesnili místo a čas srazu a daly mu volno. Asi za půl hodiny nás našel u té kávy celý zpocený a ušlapaný. Chození v tom vedru ho taky nebavilo.

Od těch dob však posloucháme přednášky, jak to s námi myslel tenkrát dobře, abychom také něco viděly, něco, co povznese ducha, ale my s Vlastou víme stejně své. Posezení u kávy za podvečerního sluníčka, šumění moře a koukání na modrou hladinu, to je zážitek, na který se taky nezapomíná. Jenže to mužský stejně nikdy nechápou, chtěli by nás pořád jenom zdokonalovat. Copak to šlo, v tom vedru? Á propos, to jsem mohla jet rovnou s manželem na ryby!

Trochu etikety

V určitých obdobích svého života jsem potkala osobnosti, které mne nepřímo ovlivnily. Snažily se ovlivnit i druhé. Nevím, zda si někdo vzpomene na jména, která uvedu, ale dají se určitě najít. Pokud vím, všichni vydali kuchařku. Někteří několik. Kuchařky vydává dnes kdekdo, ale stejně člověka potěší, když zná osobně osobu, která svým dílem ovlivnila celé generace. V tomto případě generace jedlíků a hospodyněk.

Byla to paní Sedláčková, která patřila k pilířům střední hotelové školy v Praze. Její recepty vychází dodnes. V mých očích je druhá Santnerová. Další je paní Vlachová, která se zabývala technologií pokrmů na RaJi a seděla vedle mé kanceláře. Jednou mě viděla omývat hlávkový salát ve smaltovaném kastrůlku a jak šla kolem, suše poznamenala: „Nikdy nemyji salát v kovu, ztrácí se vitamin C a už nemá cenu ho jíst. A nekrájet nožem!“ A šla dál, ani se nezastavila. Já zčervenala a od té doby kdykoli držím v ruce salát, tak si na ni vzpomenu. Setkala jsem se s panem Nodlem, který kdysi vařil v hotelu InterContinental, kde jsem byla na praxi. Takový malý nenápadný pán. Ale veliký svým uměním. Pokud vím, vařil až v Japonsku, ale působil naprosto obyčejně. Když jsem první den dostala za úkol vyrobit ovocný salát a odnést ho do chladícího boxu, podařilo se mi trochu převrátit přepravku a vylít obsah do přepravek pod ní. Hrozně jsem se bála, co mi řekne. Podíval se na to nadělení, nehnul brvou a řekl: „To nic, to se stává.“ Pomohl mi napravit škody a ještě mě utěšoval. Ačkoli jsem byla pod jeho velením jen na měsíční praxi, svěřoval mi i náročnější úkoly. Nikdy nezvýšil hlas, na jeho tváři byl nenápadný úsměv a pod rukama se rodila veledíla. Předával mlčky umění dál, dělal s ostatními, řekl mi, ať všechno ochutnám, abych poznala všechny chutě a nenásilným způsobem ve mně zažehl celoživotní lásku ke studené kuchyni. Tohle byla osoba, která mne ovlivnila hodně, při minimálních možnostech. Jeden z mých idolů, aniž to věděl. A ještě jsem měla možnost poznat jiného autora – pana Sochora, kdysi ředitele v závodě Rybárna v Praze, který předal své umění v kuchařkách na téma „Ryby“.

Asi je vidět, že jmenovaní nesehráli příliš velkou úlohu v mém životě. Přesto je považuji za vzory. Uměli dobře svoji práci a předali své umění ostatním.

O tom, jak mlčeti zlato

Dobré skutky jsou sice velmi dobrá věc, ulehčí svědomí, přidají dobrý pocit, ale někdy …

Je to už pár let, co se na mě obrátil starý pán, který měl velký problém. Rozpadly se mu brikety zakoupené minulou zimu, vadily mu ve sklepě a neměl čím topit. A protože usoudil, že má právo s tím něco udělat, obrátil se na instituci, o které si myslel, že je kompetentní. S tou pomocí pro něj to tak jednoduché nebylo, a protože si s ním nikdo rady nevěděl, nějak se stalo, že „skončil“ u mě.

No a já, starej dobrák, si namočila nos.

Když nevíš, co s problémem, zkus ho vyslovit a třeba se vyřeší, říkám si, když nevím, co s tím a tak jsem pánovi napsala dopis pro jeho dodavatele uhlí a zkusili jsme přehodit problém na něj. Pán byl spokojen, já taky a pak se na chvíli odmlčel.

Líná huba holé neštěstí, říkám. V mnoha případech se takový dopis osvědčil, když spolu strany komunikují, leccos se podaří vyřešit a nejinak tomu bylo i tady. Pánovi nabídli, že mu za špatné uhlí přivezou jiné, zřejmě slušná firma a jak se dohodli, tak se také stalo. Jenomže v průběhu komunikace se vyskytla překážka.

Abychom si to ale zrekapitulovali, pán v podstatě velmi uspěl. Jeho zvlhlé rozpadlé uhlí mu zůstalo, nikdo o něj neměl zájem a navíc dostal adekvátní plnění v podobě nových briketek, úplně gratis, včetně dopravy, to vše v době, kdy by nejspíš už nikde nic neuhádal, takže úspěch na celé čáře.

Pán tehdy znovu zavítal, ale oproti očekávanému poděkování za pomoc v nouzi mi dotčeně povídá: „No jo, ale co je mi platné, že mi dají nové brikety, když je nemám kam dát a oni mi nechtějí to staré uhlí odvézt ani vyklidit?“

Tenkrát mě vážně napadlo, že někdy je lepší líná huba a mlčeti zlato.

Přines mi, Ježíšku

Tak zase Vánoce, myslí si Romana a přitom rozjímá. Vzpomínky se jí honí hlavou při míchání polevy na čokoládové cukroví.

Copak mi asi přinese ten příští rok, s magickou třináctkou na konci? Rozvede se nebo nerozvede? Utře si ruku a pospíchá do šuplíku, kde má uložené karty. Cukroví počká, teď má něco důležitějšího. Na tom přece visí celá její budoucnost!

Snímá karty a pak vytahuje z balíčku barevné obrázky. Tolik by chtěla vědět, jestli budou tyhle Vánoce v její tiché garsonce ty poslední. Už pár let sní o úplně jiné zimní idyle. Někde na horách nebo v novém bytečku, ve dvou.

Má to tu tak načinčané, uklizené, sváteční, co kdyby se Robert náhodou zastavil? Jen tak, třeba bez ohlášení. Někdy to přece naznačil, že přijde a že se těší, až budou Vánoce. Poslední tři roky mu to ale nějak nevycházelo, musel být doma, se svojí rodinou, i když pak říkal, jak ho to vůbec nebavilo a že by byl nejraději tady.

Robert byl mistrem slibů. Poslouchal všechna přání a nikdy nepřerušoval. Kdykoli probírala společnou budoucnost, celý se rozzářil, jako by věděl, co mu řekne a pak všechno tiše odkýval. Romana si to přeložila jako slib. Nemusel nic vyslovovat, ona věděla své a vůbec jí v té souvislosti nevadilo, že se nevyřčené sliby nemusí plnit. Někdo neplní ani ty vyřčené, ale takový Robert přece není, ten by jí splnil všechno.

Pořád přece říká, že už brzy budou spolu, jen až se rozvede, nesmí žít v nějakém chaosu, mohlo by ho to přece poškodit. Rozvádí se už sice trochu dlouho a pořád se to nějak komplikuje, ale jednou se to vyřeší. Sejmula další kartu a otočila ji. Červený král. Robert! Je to přece on! Červený král by nebyl nikdo jiný, tohle přece dávno ví. Proč se ptát karet, když stejně všechno ví i bez nich?

Vzala svůj mobil a vyťukala SMS: ZASTAVÍS SE LETOS O VANOCÍCH? Spolu s ní vypustila přání, aby jí odpovědí bylo jasné : ANO. A pak přišel jiný text. ROMCO, ODJIZDIM 22.12. A VRACIM SE NA NOVY ROK. POCHOP TO, FAKT MUSIM. R.

Když si to přečetla, odložila pečení na neurčito. Těsto vložila do mrazáku a otevřela lahev červeného. Takže můj červený král odjíždí se zimní královnou a dětičkama. Ale ta věštba přece říkala něco úplně jiného. Přece ten rok s magickou třináctkou nestrávím zase čekáním? A proč vlastně čekat až na nový rok? Za pár dnů jsou tady Vánoce, nejkrásnější, ale i nejsmutnější svátky roku.

Ty nejsmutnější už znala a zažila jich dost. Tolikrát si slibovala, že byly už poslední a další se jí týkat nebudou. Ne, tohleto není můj červený král, karty mi jenom daly znamení, že na mě někde čeká. Jestli budu čekat na toho druhého, nikdy ho nenajdu. Romana se rozhodla, že tentokrát se o to postará. Vánoční čas je na hledání vhodný, lidé mají srdce otevřenější.

Pustila si internet a objednala relaxační zájezd. Co na tom, že pojede sama? Všude jsou lidi. Zažije něco nového, potká nové lidi a co když taky srdcového krále? A i kdyby nepotkala, aspoň si to užije. Nadělila si krásné bílé Vánoce a s nimi novou naději. Teď už jen aby přišel Štědrý den, Romana se na něj těší plná energie jako dřív.

Proč to tak chodí

Proč je to v životě tak, proč tak to chodí,

muž ženu chrání svou a žena děti rodí?

Proč si to nezažijí oba rovnocenně,

něco patří muži a jiné jenom ženě?

Prý k ženě patří city, k mužům svaly,

žena chce objímat a muži lámat skály.

Pro ženu bližší je bolístky pofoukání,

pro muže chvástání a různé ponoukání.

Kdyby se o všechno narovno dělili,

ženy by zhrubly a muži se zjemnili.

Proto to na světě právě takhle chodí,

že muži chrání a ženy děti rodí.

A jenom žena ví, jak bolí nové narození,

bez bázně odvaha zas u muže se cení.

A proto na tom světě to tak bývá,

že žena bolest svou, a muž zas city, skrývá.

Taková kouzelná babička

Chápu ty, co si v útulku vyberou pejska a neodolají. V dětském domově bych nejspíš také neodolala. Ty zářivé oči musí přesvědčit každého. Ale dokážete si představit ty nevinné pohledy důchodců?

Když chodím za mamkou do domova seniorů, potkávám tam babičky a dědečky. Prostě cizí babičky a dědečky, co tam bydlí a starají se o ně. Většinou přicházím v době večeří, když bezbranné vetché osůbky sváží personál do jídelny. Některé už znám i osobně a jménem. Hlavně jednu paní potkávám, sotva chodí, opírá se o hůlku a courá úzkou chodbou sem a tam.

„Tak co? Zase dneska na procházce?“ Ptávám se jí pravidelně, moc návštěv za ní nechodí, aspoň jsem tam zatím nikoho neviděla, ale možná ani nikoho nemá. Bydlí na pokoji sama, v nejbližším u sester a je pořád v pohybu. Když s ní prohodím větu, pokaždé se krásně usměje a s veselou mi odpovídá. No a nedávno se na mě obrátila s intimní prosbou: „Prosím vás, nemohla byste mi s něčím pomoci? Já to nechci říkat personálu.“

Samozřejmě odpovídám, že ano, i když mám trochu rozpaky, neboť nevím, co mě čeká. Nenápadně mě sune do svého pokoje a snaží se šeptat. „Víte, já jsem ztratila zuby a teď mám nový. Ale já už je zase dneska nemám a to je malér, protože nevím, kdo by mi je zase udělal.“

No, tak to mi povídejte, pomyslím si, podobnou anabázi jsme nedávno absolvovali i s mamkou. Sehnat zuby se vstupem bez bariér a pak dovézt vozíčkáře na všechny potřebné návštěvy, to je něco, co bych také opakovat nechtěla. Vžívám se tedy do pocitů staré paní a snažím se jí utěšit: „Tak jo, podíváme se po nich spolu.“

Musím ale k ní do pokoje, personál zrovna není v dosahu, ale naštěstí je všechno bez komplikací. Paní je totiž hodně maličká, do výšky nevidí, taky má špatné oči, ale já náhodou uviděla nahoře na skříni něco zabalené v ubrousku. Sundám to, rozbalím a byly tam! Paní ostýchavě, ale radostně, přebírá ten balíček a najednou mi povídá. „Víte co? Tak je zase zabalíme a uklidíme.“

„A nebylo by lepší je dát do hrnečku?“

„Ale já tady žádný nemám. Doma, v Čáslavi, tam jo, ale tady žádný nemám.“

Nakonec jsme našly skleničku, aby raději byly zuby na očích, a pak jsem paní popřála dobrou noc. Moc milá babička. Setkání s ní je jako pohlazení. Ještě cestou domů mě hřeje, že jsem jí mohla pomoci a vytáhla jí z nouze.

Ale, to víte, něco za něco, jak tak o tom přemýšlím, objevila se mi v hlavě divná myšlenka. Není to tak, že za nález mi náleželo nálezné? Jeden umělý zub by se mi hodil…

Být tak malou chvilku mouchou

Vymoženosti moderní civilizace jsou fajn, na druhou stranu mám ráda i kontrast a odpočinek od všech technologií, mobilu a internetu. Projít se jen tak lesem, kolem rybníka nebo se opalovat na louce, kde to voní (někdy i smrdí) přírodou, to je něco, co na internetu nenajdeš. Dokud bylo kam, pak jsem se celkem ráda odebrala na venkov a tam žila jako před sto lety.

Nejprve to byla malá chata bez vody a my pro ní chodili do nedaleké studánky, myli jsme se v umyvadle a žumpu vypouštěli hadicí. No, ale to už je dávno pryč, majitelka, bohužel, dávno umřela a mně nezbylo než využívat krásy našeho sídliště.

Později se našlo vesnické stavení, kde voda na pozemku byla jenom užitková, zato tam nádherně rostla každá zelenina. Zuby jsem si chodila čistit na trávu, večer se kochala krásně svítícími hvězdami a koupala se na zahradě v kovové vaničce, co zbyla po nějakém dítěti, občas pod dohledem kolemjdoucích.

Když se mi později zachtělo mít komfort, koupila jsem si zahradní sprchu s gumovým pytlem. Jakmile začal vonět les houbami, sebrala jsem košík a protáhla své ztuhlé tělo lesem. To, že nakonec byl jen plný prašivek, mi nevadilo, protože procházka byla za všechny peníze. Tak se mi tam krásně odpočívalo až do doby, kdy i zdejší majitelka odešla na věčnost a ti, co jim stavení připsala, ho při první příležitosti prodali. Ale to už je riziko podnájmu, že člověk musí po čase oblíbené místo opustit.

Zbydou jen vzpomínky na všechno prožité. V první chatě vyrostla dcera ze školních botiček, na druhou už přijela jen sporadicky, zato jsem si tam užívala rodiče. Ale to znamenalo taky být víc pod jejich kontrolou, což se mi, samozřejmě někdy nelíbilo. To už je ale život, když odejdou děti z hnízda, tak si matky někdy říkají, že by chtěly být na chvilku mouchou, aby věděly, jak žijí.

Jak je ten koloběh života neúprosný, dceru dneska slyším nejvíc po telefonu. Musím se spokojit s pomyšlením, jak všechno zvládá, jak si se vším poradí. Kdykoli se pak vidíme na návštěvách, předáváme osvědčená moudra a rady do domácnosti. Ona chce mít, stejně jako kdysi já, všechno nej a krásně načinčané. Už jenom vyprat a vyžehlit, to je každotýdenní nadlidský úkol, který u mně časem pozbyl na naléhavosti. Při vší té snaze později došlo na babiččina slova, že stačí, když je prádlo vyprané. A tak se zájmem pozoruji, jak se s tím pere dcera, zatímco pořád pilně pere a žehlí.

My, moderní maminky a tchyně, ale máme nyní celkem slušnou kontrolu, díky facebooku jsme totiž občas mouchami. A tak jsem se dnes mohla, jako ostatně každý víkend, dozvědět poslední žhavou novinku.

Moudra mojí dcery už se pomalu dají tesat do kamene, ovšem ... s tečkami.

„ ... včera jsem zjistila, že když dám do prádelníku vyžehlený, voňavý a vyskládaný prádlo a nebo kdybych tam to prádlo jen hodila a vys.ala se na něj, tak chlap ten rozdíl prostě nepozná, ale hlavně, že tam najde co potřebuje ... ještě, že se u toho co mi roz.ebe celej prádelník vždycky tak roztomile zatváří ...“

No, comment, dětičky, skoro jako doma!

Oříškové hrudky

Možná už jsem to někdy psala, dělávám totiž jedno cukroví, jehož kořeny sahají až do Itálie. V Numaně býval v době naší dovolené pekař, který prodával krásně vypečené kousky a já s mamkou tam chodila ochutnávat. Škoda, že naše italština nestačila na výzvědy, musela nám stačit chuť a um. A že to chtělo hodně ochutnávání a fantazie! Tamní marcipánové kousky jsme nakonec stejně nevymyslely, ale od těch dob dělávám jiné pečivo. Na míse vypadá fantasticky, výborně chutná a dá se udělat i na poslední chvíli. Jenom doporučuji velkou opatrnost při přípravě, protože kromě těch příjemných vzpomínek na letní vymýšlení receptů mám i jizvu na ruce po vystříknutém karamelu. Je to takové cukroví s pověstí.

Surovinami pro oříškové hrudky jsou všelijaké ořechy, či mandle, včetně pistácií, arašídů i kešu. Může se přidat i drobné sušené ovoce a rozinky. Já nejčastěji používám namíchanou směs ořechů, která se dá běžně koupit (asi 1 kg) nebo namíchat tak, aby to pokud možno hrálo všemi barvami. Dále je potřeba cukr (asi 200 g) a trochu sladkého sirupu nebo moštu, sama používám vodu se sirupem.

Na pánvi rozehřeji cukr a opatrně míchám do doby, než mírně zhnědne. Pak naliji připravenou vodu, množství podle konzistence karamelu tak, aby byl možný rozmíchat, ale nebyl řídký. Vše se stáhne z plotýnky a ještě zatepla se přidá ořechová směs, s níž se míchá, aby se ořechy obalily karamelem. Vše se trochu lepí, jednotlivé ořechy se přestanou oddělovat, ale nesmí to ztvrdnout. Ze směsi se lžičkou vykrajují hrudky, které mají nepravidelné tvary a pokládají se na alobal pomazaný tukem nebo pečící papír. Nechá se ztuhnout a pak se vkládají do papírových košíčků. Po dokončení je na oříšcích tenká krustička z karamelu a hrudky chutnají podobně jako oříšky opražené v karamelu na pouti.

Mám ráda, když si mohu připomenout příjemné zážitky i v obyčejném všedním dni. O Vánocích jím sušené jižní plody a vzpomínám na jejich čerstvé bratříčky, které si s chutí dávám o dovolené. Tyto ořechové hrudky mi pak připomínají cukráře, co podobnou směs dával do košíčků, chvíle na pláži i horké letní slunce. Uprostřed zimy mi tak připomenou, že sotva skončí Vánoce, bude se zase na co těšit.

Když máma vypráví

Mám docela ráda chvilky, které trávím na návštěvě u mamky. Negativní příhody mohou být dar a tak skutečnost, že je převážně upoutaná na lůžko, bereme pozitivně v tom smyslu, že se při návštěvě nemusí rozptylovat vařením kávy a sháněním něčeho na stůl, zato si vyprávíme a držíme se spolu za ruku.

Jsou to takové chvíle blízkosti, které jsem si ani jako malá neužila. Máma pořád pobíhala někam do zaměstnání nebo obstarat práci v domácnosti a my jsme si jejích chápavých pohlazení neužily. Aby si udržela autoritu, klela a v její ruce měla stálé místo vařečka. Tak jsme si zvykli na drsnější metody a radši se její ruce vyhýbali.

Dnes už vypadá relativně neškodně, spíš jako dítě, které potřebuje ochranu, ale asi je to proto, abychom jí poznali i z něžnější stránky. Máma krásně vypráví. Má zájem o vše, co je kolem ní, zajímá se o bližního, o politiku i o módu, radí mi, jaký mám pořídit přípravek na hubnutí, a pokaždé zhodnotí, kde mi přibyl špek. Ať si povídáme o čemkoli, skončíme u jídla. A to je pro mě znamení, že je relativně v pohodě.

Abyste nepřišli zkrátka, tak já přidám taky něco. Zase jsem uvařila na dovolené tuňáka, ale tentokrát s hořčicovým přelivem. Plátky tuňáka stačí jenom osolit, pokapat citrónem a my tentokrát přidali nahrubo namletý pepř několika barev. Mělo to připomínat steak. No a ke steaku je přece výborná hořčice, takže stačilo naředit trochu lehké majonézy vodou, vmíchat obyčejnou hořčici a nadrobno nakrájenou cibulku. Umíte si tu pohodu představit?

Stará škola, staré kino

Čert ví, kde asi začínají dnešní letní lásky? Ani nejodvážnější představa mi nechce připustit, že by to bylo zrovna v multikině …

Jak říká jedna moje kamarádka, my jsme stará škola, seznámení, políbit ručku, káva, kino a všechno ostatní až pak! Žádný spěch, co by tomu řeklo okolí? Jenomže to už je také dávno pryč, stejně jako atmosféra starých bijáků. Jednou za týden se změnil film a my si na svůj oblíbený pěkně počkali.

V okolí mého tehdejšího bydliště sice bylo kam jít, ale premiéry bývaly jen v centru a k nám přišly s pěkným zpožděním. To nám  nevadilo, tenkrát na těch filmech příliš nezáleželo, hlavně, že byla tma a naše touhy se ukryly do zadní řady. U nás v kině, tam se promítalo pořád, jen někdy zrušili představení, protože nebyl dostatek diváků. Pokud se sešli aspoň čtyři, tak se hrálo.

Nejlevnější lístky byly v první řadě a tak jsme chodívali „lízat plátno“. V zimě přišel uvaděč asi v půli představení přiložit do kamen. Byla tam totiž poctivá stará kamna, kde se topilo uhlím. Ani nevím, jestli kino na Kačerově ještě existuje, bylo umístěné ve vilách.

Druhé, kam jsme povinně chodili na školní představení, kino Oddech, vzalo zasvé s výstavbou Jižní spojky. Když už bylo polozbořené, šli jsme se tam jednou s kamarády procházkou rozloučit. Já a ségra jsme seděly ve starých dřevěných sklápěcích lavicích a kluci, co nás doprovázeli, na rozbořeném jevišti svítili zapalovačem a hráli poslední soukromé představení. Bylo to takové tajemné.

Hru světel a stínů toho večera vidím jako dnes a je mi trochu líto, že tam pod Jižní spojkou skončila nádherná etapa mého dětství, která se už nevrátí. V mém kině nikdy neuvidím Sokolovo, Popelku ani Dým bramborové natě. Už tam neprožiji žádné křehké vztahy. Aspoň tam zůstalo stát nádraží...

Prázdninová láska

Ten rok mu plány na dovolenou nevyšly. Toužil jet s tatínkem na výlet do Himalájí, jak mu to sliboval pokaždé, když se viděli. Nakonec máma vzala starou škodovku, do ní tepláky a trička a odvezla Míšu k babičce.

Bydlela v západních Čechách a měla velkou barevnou zahradu. Občas za ní s mámou jezdili, ještě i v době, kdy měla dědu. Teď tam byla sama a vypadala smutně. Děda byl chlapík, který zvládl doma všechno. Malého Míšu zasvěcoval do tajů své dílny, ale na jaře ho porazila nemoc, o které dříve nic nevěděl. Těšil se na babičku, nebyl však zvyklý být někde dlouho bez mámy. Na to, že jsou sami, bez táty, už si zvykl. Přes týden chodil do školy a o víkendu se pak střídal u obou rodičů. Táta sliboval bezva dovolenou, ale pak zavolal, že musí nečekaně do zahraničí a letos to nevyjde. No a máma měla, jako vždycky, spoustu práce.

Ach jo, pomyslel si Míša, nebudou tam ani kamarádi, ani moje rybičky. "Mami, nakrmíš mi skaláry?"

"Jasně, dohlídne na to paní Valentová, dala jsem jí klíče. Hlavně nezlob babičku, kdyby to nezvládla, nevím, co bych si počala. Potřebujeme každou korunu."

Když přijeli, babička je přivítala s deštníkem, zrovna pršelo. Na zahradě plno barevných kytek, pod střechou měli hnízdo ptáci a babička na zahradě pěstovala králíky. Byla to změna. Králíci jsou totiž o hodně lepší než rybičky. Dají se krmit z ruky, chňapají po zelených pampeliškách a mají krásné hebké kožíšky. Babička měla kožíšky z králíků snad všude. Míša měl spoustu práce, musel babičce pomáhat na zahradě, chodil s ní na nákup a poslouchal i sousedky, když se u ní zastavily cestou z nákupu.

"Míšo," řekla jednou paní Jiráková: "chtěl bys něco ukázat?"

"A co?" Míša se zvědavě zeptal a začal se zvědavě otáčet.

"Pojď, to je překvapení! Možná se ti to bude honit na hraní."

Míša se ostýchavě podíval po babičce, ale ta s úsměvem dovolila, aby šel na návštěvu sám. Nemohl se dočkat, co tam uvidí.

Paní Jiráková bydlela ve vedlejším domě, ale měla zahradu na opačné straně. Pěstovala zeleninu a veliké dýně, Míša se jich trochu bál. Pamatoval si je rozsvícené z podzimu, když se trochu vyděsil a teď se mu to vybavilo. Ale pak přiběhla kočka a lísala se mu pod nohy. "To je naše Míca," řekla sousedka: "má čtyři koťata."

Míšovi se rozsvítily oči a hned se začal rozhlížet, koťata ale neviděl. Paní Jiráková ukázala rukou ke stodole, kde se batolila veselá chundelatá koťátka. "Smím si je pohladit?" U paní Jirákové směl všechno. Koťátka byla hravá, barevná, jedno černé, jedno černobílé, dvě mourovatá. A máma si je dobře hlídala. "Jé, já bych jedno chtěl! Vzal bych si ho domů, to by máma koukala, to by bylo lepší než rybičky!"

"Musíš se zeptat maminky a jestli dovolí, tak si jedno odvezeš. A které bys chtěl nejradši? Jedno už si objednal Honzík z hospody."

Míša se podíval na veselá očka, pohladil chundelaté kožíšky a pak ukázal na bílé kotě s černými šmouhami. "To bílé. Připomíná mi totiž Ťapinu, co má doma táta."

Proč muži vyhledávají prostitutky

Vždycky se najde nějaký důvod, proč se smát. Mě včera pobavil článek o tom, proč prý muži vyhledávají prostitutky. Byl to po informaci, proč chodí za milenkami, jaké sexuální polohy vyhledávají a mnoha dalších nepřekonatelných blábolech, zase další blábol stokrát omletý. No, asi je to tím, že moc čtu a navíc na net může napsat blábol kdekdo. I já.

Nevím, jestli mi ten můj chodí za prostitutkami, ale kdyby tomu tak bylo (a to by bylo doma asi veselo), pak by to prý bylo z některého důvodu, který tam uváděli. Například si zatouží vyzkoušet rozkoše doma nepoznané. Samozřejmě se tím myslí rozkoše sexuálního původu, ale to by mě docela zajímalo, protože by musel mít už hodně bujnou fantazii! No, tak tohle mu snad nehrozí, spíš mě napadá, že by mohl hledat pochvaly. Muži prý hodně milují, když je někdo chválí. A chválou já spíš šetřím. Kdybych ho pořád jen chválila, tak by si pochvaly už tolik nevážil a nevím, jestli by to nebylo naopak špatně.

Jestli holky dělají něco, co já neumím, tak to určitě nebudou knedlíky. Leda by je kuchtily v zástěrce jen tak, protože tohle doma nepraktikuji. Inu, muži mají různé fantazie a v takovém případě by mohl tvrdit, že mu jinde chutná víc. Jenomže jsem v klidu, on je spíš konzervový typ, pochybuji, že by ho uspokojily knedlíky, když nepáchnou už zdálky nějakou hodně kořeněnou hospodskou omáčkou. On na jídlo zrovna moc není.

Muži prý mohou hledat taky pochopení, co doma nemají a vyžadují empatii. Pokud nevíte, co je to empatie, vězte, že je to vcítění. To určitě holky za prachy dokážou. Já sama bych se klidně za pět set vcítila kamkoli. Ať si dušičku vykecá a navalí prachy. Stejně to potom všechno odžije manželka. Ta se musí vcítit zadarmo, i kdyby nechtěla. Muži prý taky hledají pobavení, jelikož to se jim někdy doma taky nedostává. Jistě. Za ty peníze si musí užít zábavy, jéje! Pokud na to nemá, má smůlu, musí se bavit jenom doma u televize.

No, jestli se vás to, manželky, snad týká a pohoršujete se, tak se tím netrapte. Jestli nosí prachy jinam a neocení stabilní kvalitu, tak má buď krizi anebo nestojí za nic. Anebo se naladí, a potom bude zase doma spokojený, s provinilým výrazem. Možná i něco opraví, možná přijde s kyticí. Já myslím, že se vás to nejspíš netýká. Řeči se mluví a píšou a voda teče. Vlastně jsem se dozvěděla jen to, co už dávno vím. Že mám být v kuchyni služka, v posteli mrcha, občas ho pohladit a politovat. Nic nového pod sluncem. To přece my, emancipované potvory, dávno víme. V tom článku nebyla ani zmínka o tom, že nejdražší prostitutka je prý manželka.

Mužům nikdy nevěř

Zdalipak se dá uvěřit muži, když nám maže svoje medy kolem pusy? Já si dávám pozor, ostražitost je určitě namístě. A taky moje máma mě už dávno varovala a asi dobře věděla, proč.

„Prý ses vrátil z léčebny?“ zeptali se kamarádi Jardy a ten zadrnkal na svojí kytaru a pokýval. „Už mi nic jiného nezbylo, už nebylo východisko!“

„Jak to? No nekecej!“

„Prostě to nešlo. Ta moje už ječela, že se se mnou rozvede.“

„Ale, kecáš! Proč by to dělala? Má se s tebou jako královna!“

„Nebavilo jí to. Pořád ječela, že jestli s tím nepřestanu, odejde.“ Jarda se rozpovídal a z jeho vyprávění bylo znát, že ho situace trápila. Popisoval, jak ho žena vždycky, když se vrátil z hospody, zpovídala a když neodpovídal podle jejích představ, protože mu nestíhaly myšlenky, začala se čertit, že jí neposlouchá.

„To známe, to ta moje taky vyvádí,“ přidal se Roman.

„No a tak jsem se naučil pamatovat si poslední větu a když mi to zase řekla, tak jsem jí doslova zopakoval. Chvíli byl docela klid, jenomže přišla i na to a tak jsem si musel pamatovat dvě věty. Pak už se to nedalo a tak jsem radši šel.“

------

Tenhle příběh má alespoň happy end, Jarda se možná nakonec vyléčil a nebo natrénoval paměť. Lidská duše je zapeklitá. Ale existují jiné případy. Nejsou jenom muži, co se rádi napijí, někteří dokážou chorobně nadbíhat každé sukni, která projde kolem nich. Je jedno, jestli tihle muži stojí za hřích nebo ne, ti šťastnější se nemusí moc namáhat, ženskou udolají svůdným úsměvem. A ti ostatní? Použijí jinou fintu, ale výsledek pak vyjde nastejno. Jenže umí krásně, krásně lhát. Jakmile ta jejich zákonitá (nebo jinak oficiální) polovička zavětří a vytuší v okolí sokyni a nesměle se dotáže, zaručeně se jí dostane přesvědčivé odpovědi, že právě té by se ten její NIKDY, NIKDY, ale vůbec NIKDY nevšiml. Jak jí to vlastně vůbec mohlo napadnout, že by ON? No, radši už to nebudu dál rozvádět.

Anorektičky středního věku

Nedávno jsem si přečetla článek o anorexii a v této souvislosti i zajímavý poznatek. Kupodivu to není jen problém puberťaček, trpí tím i střední generace.

Vlastně mě to napadlo při čtení vzpomínky na zpěváka Petra Nováka. Prý ho zabila anorexie. Ačkoli jsem ho často vídala popíjet milované pivo a kouřit oblíbená cigárka v baru u mého kamaráda, od něhož vím, že nejedl, jen pil, nenapadlo mě, že za jeho brzký odchod mohla třeba anorexie.

A pak se mi vybavila kamarádka, která má pas jako vosa, ručičky jako špejličky. Když se občas potkáme, tak do sebe v podobě pivního moku nalije bezpočet kalorií a přesto jí kosti vystupují odevšad. Problém je v tom, že ona si myslí, že je to hezké. Mně se víc líbila, když byla krev a mlíko. Pokožka spálená solárkem také zrovna nezáří do dálky, ale uznávám, že když si obleče šaty, vypadá jako modelka.

No, ale jak mi jistě napíše někdo v diskusi, nejdřív se musím podívat do zrcadla na sebe, abych mohla kritizovat druhé. Tak jsem si nejprve udělala malý výzkum, jak to je s oblíbeností anorektiček středního věku a zatím jsou silně v převaze „holky“, co mají plnější tvary. Přiznám se, že mně se anorexie opravdu nelíbí ani v pubertě, ani v žádném jiném období. Ale jsou i hubeňouři od přírody, jako třeba bývala moje dcera, kvůli níž jsem musela do ordinace praktického lékaře.

„Podívejte se, chtěl jsem se vás zeptat, jestli vaše dcera jí.“

„Jí!“ Nechápu.

„Mám tady v ordinaci několik případů anorexie a je to vážně velký problém,“ říkal mi lékař a významně si měřil moje proporce.

„Ale ona jí, například teď o víkendu snědla celý plech koláče,“ říkám na to.

„Dobře, tak já vám věřím, ale pozorujte jí,“ loučí se doktor a já si v tu chvíli připadám provinile, jako kdybych ten koláč snědla sama a sváděla to na dceru.

To vám byl podivný pocit! Jenomže vymlouvejte mu to, když jste nejtlustší z celé rodiny!