Kde se asi stala chyba?

Někdy plynou týdny a proplují líně mezi prsty. A pak přijde den a s ním ta pomyslná pecka mezi oči!

"Ahoj!“ nadšeně zdravím manžela kolem půlnoci, jako by bylo právě před polednem.

„Ahoj. Kde jsi byla?“

„Na srazu blogerů.“

„Cože? Co to je?“ Ztišil televizi, kde právě vrcholilo pátrání inspektora Colomba a svůj pohled zaměřil na mne. Připomnělo mi to období puberty, kdy jsem přišla domů rozjařená a máma čekala. Nikdy neusnula, dokud jsme nebyli všichni doma. Příroda to tak asi zařídila. Vosy prý také každý večer jedna počítá a pak zavře hnízdo. Kurník se, pokud vím, zavírá až se všemi slepicemi. Sama jsem to prožívala stejně, než mne manželova změna povolání donutila usínat samotnou. Postupně jsem si odvykla.

„No, prostě píšu blog. To je takový internetový deníček. Dělám to už od zimy a teď jsme měli sraz s blogery.“

„Jo, to myslíš, jak mi vždycky říkáš, že pracuješ?“ Vzal do ruky dálkový ovladač a zesílil zvuk. Colombo pokračoval v rozhovoru s vrahem oběti. Jestli se jedná právě o vraha se sice ještě nevědělo, i když ... v tomto seriálu vlastně všichni vidí všechno hned na začátku a inspektor Colombo je ten poslední „blbec“, který na to musí teprve přijít. Asi právě proto ho mám ze všech detektivů nejraději. Udělali z něho záměrně takového moulu, který to pak všem natře s plnou parádou a jde si dál svou cestou se svým psem, za svou starou, kterou radši nikdy nikomu neukazuje a přesto jí očividně miluje a vzpomíná na ni v každém díle.

Co by tomu asi řekla paní Colombová, kdyby tušila, jakého má doma borce? Skromného, s hlavou otevřenou,  nepodlehne asi svodům hereček, slavných žen, ani žádným jiným nástrahám. Kam se na něj hrabou všichni akční hrdinové? Kdybych si měla vybrat, neváhám ani minutu a vezmu si z fleku Colomba. Proti Rambovi, kupříkladu, má o hodně víc sexy .... hernajs! Radši už s tím porovnáváním skončím, mohla bych se dostat do slepé uličky! 

Zavřela jsem dveře obýváku a nechala tam manžela s Colombem o samotě. Vystačili si. A mě hlavou proběhla otázka z jednoho oblíbeného českého filmu: Kde asi udělali soudruzi chybu? Vždyť ten můj je úplně mimo! On neví, co je blog! Selhalo mi všechno! Moje diplomacie, ženská intuice i teorie dr. Plzáka.

Jak mám já, krk rodiny, vnuknout manželovi, hlavě, myšlenku, aby se sám od sebe dobrovolně zajímal, co je blog, abych mu to nemusela pokaždé polopaticky vysvětlovat?

Vždyť on mi vůbec nerozumí!

Báječná dovolená

Vesnická chalupa uprostřed zeleně. Okolí samé lesy, veliká zahrada s bazénem. Prostě idyla, která dýchá na každého již z obrázku.

Znáte to? Vybíráte dovolenou uprostřed zimy, jara, v dostatečném předstihu. Někdo si rád všechno plánuje a pak se těší, jak si splní všechny sny, nenechá nic náhodě a nemusí se rozhodovat na poslední chvíli. Také nejsem z těch, co by měli doma pořád připravený kufr a pak jenom vybírali „Last minute“,  aby vyrazili ze dne na den z bytu za sluníčkem. Musím však uznat, že začínám tomuto způsobu cestování pozvolna přicházet na chuť. Proč? V dnešní době se totiž už nedá vůbec plánovat. Můžete si sjednat všechno přesně ve smlouvě, podmínky all inclusive, jídlo pětkrát denně, pitný režim v ceně, maséra přímo na pokoj, pokojskou kolikrát se vám zachce, okna s výhledem na moře, do lesa, na silnici nebo na pavlač, jakmile vás opustí štěstí, můžete mít všechno naplánované do posledního puntíku a stejně je všechno jinak. Buď nestihnete letadlo nebo vyhoří váš hotel. Nejčastějším problémem však bývá počasí, s kterým nikdo smlouvu nepotvrdil a tak si dělá, co chce. 

O vysněném počasí na dovolenou bych mohla vyprávět. Mívám sice obvykle štěstí na sluníčko, párkrát se nám ale stalo, že celá dovolená propršela nebo jsme jí strávili úplně jinou činností, původně neplánovanou (třeba vlivem předem nedomluvených epidemií). No, ale to už patří jaksi k věci. Občas musíme přece dostat pádný důkaz, že si nemáme moc plánovat, protože všechny věci nejsou tak úplně v našich rukou. Stačí pár bacilů, pár kapek deště a už se to vymkne kontrole, musíme se přizpůsobit a vzít to jenom jako fakt.

Jednou takhle přišlo nenadálé vytržení z našeho stereotypu. Naše dospělé dětičky totiž vyrazily na svou dovolenou. Našly si hezký pronájem vesnické chalupy a těšily se, jak si to užijí. Nejsou zrovna z těch, co se svým rodičům pravidelně hlásí a my je za to nekontrolujeme. Věci si plánují a žijí podle svého. Občas jim to vyjde, občas ne. Jakmile však letos dorazily na místo dovolené, zavolaly a pozvaly nás na návštěvu. S nadšením líčily, jak je to tam krásné a co všechno se tam dá vyvádět. A pak zničehonic přidala dcera větu: „A hlavně s sebou přivezte deky a nějakou fleecovku, protože my jsme teplé mikiny nechali doma a večer je tady hrozná zima.“ Zbystřila jsem pozornost, naplánovala nejbližší možný termín, našla deky s mikinami a pak jsme vyjeli. Pádnější argument k návštěvě bychom asi stěží hledali. Až na tu hlubokou vodu v trávníku, přikrytý bazén na zahradě, tmavé mraky na obloze, mokré lesy v okolí a pár dalších maličkostí, si vybrali opravdu nádherné místo pro letní dovolenou, kousek u Plzně. 

Letní plněné papriky

Ingredience: 6 paprik, 1 vejce, 2 rajčata, 1 cibule, půl konzervy fazolí ve slaném nálevu, 500 g drůbežího mletého masa, sůl, koření do mletého masa, 600 g brambor, kmín, lžíce olivového oleje

Papriky se naplní mletým drůbežím masem, které se smíchá s vejcem, osolí, přidá se koření do mletého masa. Potom se papriky vloží do pekáčku a přidá se nakrájená cibule a 2 rajčata. Mohou se rovněž osolit, popřípadě okořenit. Mírně se podlije a pak se vše upeče v troubě.

Brambory se oloupou a uvaří doměkka ve slané vodě. Pak se voda slije, přidá se půl konzervy fazolí konzervovaných ve slaném nálevu a vše se rozšťouchá. Tím se do pokrmu dostane další přísun bílkovin. Před podáváním přidáme do brambor lžíci olivového oleje.

Výživové hodnoty 1 porce, pokud rozdělíme takto připravený pokrm na 5 porcí: 1300 kJ, 30 g sacharidů, 18 g bílkovin, 6,7 g vlákniny a 13,,5 g tuku.

Vypadal jako správný chlap

Jen sobec, lhář a necita!

A zdál se jako správný chlap.

I láska byla jen mylné zdání...

Jen sobec, lhář a necita.

I láska byla jen mylné zdání

a není proč se ohlížet.

Jen sobec, lhář a necita!

A zdál se jako správný chlap.

Stačí jen málo

Ten, kdo obětuje svobodu za bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí. Benjamin Franklin  

Obvykle na jaře přichází na mě splín,
otočím hlavu a dívám se za sebe,
vidím tam mnoho dnů, zmizely jako dým,
odlétly kamsi do nebe.

Jindy mě napadá podivná myšlenka:
Bylo mé snažení k něčemu snad?
Přijde i pochybnost, úzkosti milenka,
život se nemůže moc vážně brát.

Někdy je do tance, někdy je do zpěvu
podruhé zase nám vesele není.
Jindy se zadaří, nutí to k úsměvu,
to když se věci k lepšímu mění.

A přitom můžeme užívat pohodu.
Stačí nic nemít, jen život a svobodu.

Slaměná vdova

Přece nebudu sama, pomyslela si a zavřela manželův sbalený kufr. Odjížděl právě na dalekou cestu na druhou stranu polokoule na obchodní misi. Jeho delší nepřítomnost v ní vzbuzovala neklid a zároveň touhu využít ten ušetřený čas k naplnění odvážné touhy.

Měla milence. Vídali se jenom příležitostně, byly to ukradené chvilky. A najednou se nabídlo pár dlouhých dní, které by mohli strávit ve vášnivém objetí. Proč to nezkusit?

Slovo dalo slovo a protože prostoru se nabízelo dost, objednali si zájezd. Pár dní u moře a nějaký ten výlet do neznáma se hodí, tělo si odpočine a hlava přijde na jiné myšlenky. Vzpomínky na hezké chvilky zůstanou ukryté na chvíle, kdy si v zimě bude potřebovat doplnit energii. Těšila se.

Na pobytovém zájezdu si v hotelu zapůjčili automobil a rozhodli se projet blízké okolí. Jeli jen tak, jak je napadlo, bezstarostně kroužili po ostrově, když se jí najednou zdálo, že se ztratili. Znejistěla. „Kroužíme pořád po stejném okruhu, zabloudili jsme.“

„Jenom klid, nikam nespěcháme.“

„A co budeme dělat? Nevzali jsme si mapu a tady se nedá koupit.“

„Nešil, cestu zpátky najdeme.“

„Ale nemáme mapu, jak je to možné, že nemáme mapu? To by můj Lojza nikdy nedopustil! Jak můžeš vyjet bez mapy?“

Najednou si vzpomínala na dovolené s manželem, který by nikdy nedopustil, aby se ztratili na neznámém místě. Věděla, že je její jistotou a pochopila, proč má právě takového muže a ne muže, jako je její milenec. Asi bych se s ním zbláznila, pomyslela si, zavřela oči a v duchu se začala těšit domů, až se jí manžel vrátí a spustí kotvu v jejich klidném přístavu.

Poslední tramvaj

Polibek múzy na konečné tramvají 

Prochladlou dešťové kapky mě kropí,

ponuré myšlenky hlavy se chopí.

Očima na nebi naději hledám,

zubí se na mě jen oblaka šedá. 

U krku trochu se upravím,

proudy těch myšlenek zastavím.

Bůhví, co ještě mi na hlavu nandaj‘

než osud pošle mi poslední tramvaj.