„Pokud plamen ve vás zhasne, duše vedle vás zemřou chladem.“ — Francois Mauriac A já dodávám - srdce je pak jako rampouch.
Někdy se zdá, že je blízko
tvoje duše spřízněná
a s ní touha šílená
a pak si jen rány lížeš.
Třeba chvíli může zdát se,
že se duše potkají,
na setkání trvají
a pak k sobě nehodí se.
Možná, že to není duše
spojená s tvým osudem,
trápit se tím nebudem,
nemá smysl se ohlížet.
Dá se použít kdykoli, stačí mít vhodný podklad a pár pomazánek. Při dnešních cenách chlebíčků se píle celkem vyplatí.
Když chci mít hezkou oslavu, upeču si předem pár slaných košíčků a pak je ozdobím třeba pomazánkou a ovocem. Někdy se mi povedou a vypadají luxusně.
Příprava těsta:
.jpg)
Dají se připravit dopředu a později jen ozdobit. Loni jsem to vyřešila pomazánkami z obchodu, ale stejné se dají umíchat doma a není to nijak složité.
Máme rádi pomazánku z tvarohu a sušených rajčat, ta asi v poslední době nemá konkurenci, je nejoblíbenější. Měkký tvaroh se smíchá s několika rozmixovanými sušenými rajčaty (nejlepší jsou koupené na váhu). Pomazánka nepotřebuje žádné koření, kdo má raději jemnější chuť, může přidat lžíci majonézy. Na ozdobu se může dát cokoli, pomazánka ladí s rajčetem, okurkou i paprikou.
Další pomazánka je s tuňákem, kdy se podobným způsobem rozmixuje nebo vidličkou rozmíchá konzerva tuňáka, přidá se měkký tvaroh a špetka soli. Ozdobí se olivou nebo kyselou houbičkou.
Košíčky ozdobené kousky jablka jsou s pomazánkou z nastrouhaného křenu smíchaného s jemně našlehaným tvarohem. Stačí do něj přidat špetku soli a lžičku horké vody. Na přípravu všech pomazánek používám elektrický sekáček, který umí suroviny krásně smíchat.
Na míse jsou také plněná vejce s pomazánkou ze žloutků, pomazánkového másla, špetky soli a hořčice. Té říkáme „školková“, protože podobnou dělali ve školce. Je nastříkaná na polovině bílku z vejce (bohužel jsem ji udělala řidší), ozdobená kouskem citrónu a přizdobená kaviárovou pastou.
Tip na ještě lepší pomazánky: aby byly chutné, je lepší použít červený tvaroh a kdo ho nemusí, pak úplně nejjemnější jsou z rozmixovaného sýra Cottage nebo ze žervé. U nich je ale třeba hlídat, aby nebyly moc řídké.
Zdroj: https://alicebaresova1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795958
Jsou místa, kde lze společenský odstup dodržovat jenom těžko. Třeba v tramvaji. Když cukne, člověk někdy stěží udrží rovnováhu a ponoří se do hlubin všelijakých myšlenek.
Stáli spolu u zadního okna tramvaje až na konci a komentovali dění na ulici, kudy projížděli. Každou chvíli je zaujala nějaká situace, místo, vzpomínka. Cestovali spolu často a projížděli stejná místa, takže konverzace byla v lehčím duchu. Co také pořád vymýšlet.
Venku bylo vedro, vzduch stál na místě, jen chvílemi zavál čerstvý z otevřených okének.
Odpovídala na jeho dotazy, ale postupně přestala vnímat, o čem se baví. Sledovala jenom jeho rty, jak se pohybují, krásně vyšpulené, pak začala prohlížet tvář a hluboké oči. Takhle zblízka ho ještě nikdy nevnímala, nevšímala si jeho výrazných tváří a jemných detailů. Slyšela ho, ale neodpovídala. Usmívala se a musela zdvíhat hlavu, aby mu viděla do očí.
„Chyť se mě,“ nabídl ruku, ale odmítla. Držela se tyče a užívala si tu chvíli v tlačenici, která nutí vnímat vzájemnou blízkost a tisknout se k tomu, kdo má naši důvěru.
Cítila sílu okamžiku, sledovala jeho rysy a v duchu přemýšlela, jestli ho políbit a prolomit hranici vymezenou stejnou profesí nebo dodržet pomyslný zákaz. Myšlenky se v hlavě praly o slovo, chvíli vítězil rozum, chvíli ďábel, který našeptával „zkus to udělat“. Nakonec se otevřely dveře a zaznělo: VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ, kde museli oba vystoupit.
Některé chvíle už se nikdy nevrátí. A pak přichází myšlenky: CO BY BYLO, KDYBY ....
Zdroj: https://alicebaresova1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795903
„Hledáš-li pravdu, nedívej se dál než k svému srdci.“ John Lennon. A já dodávám: "Někdy neškodí udělat si inventuru."
Dala jsem ti srdce
vlastně jenom část,
kousek jsem si
ponechala
pro sebe.
Ten pocit mě hřál
i tvoje objetí.
Pak ubývalo objetí
a srdce jako by
pomalu
vychládalo.
Nechtěla jsem dlouho uvěřit,
ale po inventuře
zbyla jen moje část,
zbytek je
navždy ukraden.
Pečení, těšení, shánění, setkávání, klábosení, mlčení,
dohánění, nestíhání, zklidnění. To všechno je předvánoční čas.
Asi jako spousta z nás jsem měla štěstí, že jsem
vyrůstala pod dohledem babiček, a dokonce i jedné prababičky. Užila jsem si je
dlouho. Prababičku do čtrnácti let, babičku z maminčiny strany, která s námi
bydlela, do dvaceti a babičku z otcovy strany, která žila sama, ale docela
blízko až skoro do čtyřiceti. Ráda vzpomínám na všechny, naučily mne hodně věcí
a vůbec nechápu, komu se může nelíbit kniha Babička od Boženy Němcové jako
povinné čtení. Každá chvíle s babičkou byla pohlazením, a i ty chvilky, kdy nás
babička kárala a byla naštvaná, dnes hřejí u srdce. Zvlášť babička, co s námi
žila, ta si s námi užila!
Obě babičky byly studnice moudrosti, vzorem
pracovitosti, nikdy jsem je neviděla smutné (kromě opravdu smutných rodinných
událostí). Obě zvládaly s grácií i ty smutné události, nikdy se nehroutily, i
když „mlely nadoraz“, jak se říká a daly nám opravdu všechno, co mohly (tím
nemyslím majetky, ale spíš zkušenosti).
Babička z otcovy strany žila po dědově úmrtí sama, ale
jezdily jsme k ní o víkendu, taky na společné dovolené, takže vlastně sama
nebyla. I když naši se dost brzy rozvedli, babička se k mámě chovala jako k
vlastní dceři a k naší rodině patřila. I v době, kdy už jsme měly se sestrou
rodiny, Štědrý den trávila s námi. Atmosféru večerů z těch let neumím popsat,
protože je nepřenosná. Dodnes cítím jen teplo od kamen, slyším cinkání
skleniček, jak jsme si připíjeli na Vánoce a vidím oblaka dýmu, jak mamka s
babičkou celý večer kouřily.
Nejedna věc v předvánočním čase byla tradicí, a
zvláště pečení cukroví bylo neodmyslitelné. Pečení 12 až 15 druhů, to u nás
bylo běžné, ale bylo nás dost na to, abychom to vyzobali. V prosinci také
přijížděla na návštěvu další příbuzná, přivezla ochutnat cukroví a jelikož
pekla jiné druhy, tak jsme se na to těšili. Zvlášť na mandlové hříbečky a
nepečená vosí hnízda.
A než nastaly Vánoce, musela jsem babičce přislíbit
účast na ochutnávce jejího cukroví, které bylo úžasné, ale bylo to s ním každý
rok zajímavé. Babička totiž trpěla nespavostí a když se v noci vzbudila, ohřála
si hrnek s mlékem, napila se a ještě usnula. Když napekla cukroví, dala si k
mléku pár kousků a prý se jí usínalo líp. Říkávala: „Já nevím, ale jak mám doma
cukroví, tak se budím častěji.“ Musela tedy v průběhu prosince péci několikrát,
protože pokaždé tu dávku snědla. Také pekla výborné vánočky, a tak jsme museli
každý rok přijít na horký punč a ochutnat. Cukroví bylo ještě křupavé,
nerozležené, ale to nikomu nevadilo, protože bylo pečené s láskou a v puse
nasáklo voňavým punčem.
Když odešla i tahle babička, snažila jsem se zavést
podobnou tradici v pracovním kolektivu, kde jsme měli dobrou partu, každý
přinesl něco ochutnat a místo punče klidně byl i čaj. Jde přece o to posezení,
sdílení a sbližování se, protože to si nejvíc užijeme na internetu. To se ale
nedá srovnávat.
Všechny cesty vedou...ke zklamání. Oscar Wilde. A já dodávám: Kdo klamal? Někdo jiný nebo my sami sebe?
Někdy by se hodilo mít
v hlavě kýbl na smetí,
hodit tam co nehodí se,
mít ztrátu paměti.
Zmizely by do něj splíny,
všechny chvíle bolavý,
spadl by sem i ten,
co jen valil
šrouby do hlavy.
Zdroj: https://alicebaresova1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795041
Loni jsme si s kamarádkou udělaly dámskou jízdu do Karlových Varů, a kromě povzbuzení těla jsme se snažily i o posílení duševna, tak jsme dost času věnovaly památkám.
Kromě Karlových Varů, které jsme prošly, jsme zvolily výlet na hrad Loket a na zpáteční cestě Bečov nad Teplou. Toužila jsem spatřit relikviář svatého Maura. Ten výlet byl plný zážitků, byl nabitý program a přetřídění vzpomínek mi chvilku trvalo, protože kromě těch kulturních zážitků byly i jiné, zdánlivě obyčejné, ale nevšední.
Taky to tak máte, že s někým zažíváte jenom úplně obyčejné chvilky a ty pak splynou a zapomene se na ně, zatímco s někým zažíváte jen zážitky nevšední, na které se pak dlouho vzpomíná? Tak tahle moje kamarádka patří do druhé kategorie. Ale to jsem věděla a přesto jela. A co se mi přihodilo?
Kámoška má čtyři vnoučata a posledních pár let funguje jako babička na 200 %. Jak tak kráčíme ke kolonádě ve Varech, míjely jsme obchůdky s teplými oplatkami. Pořád mi vnucovala teplou oplatku. „Dáš si?“
„Nedám“, zavrtěla jsem hlavou a cítila se trapně. Moc bych si ji dala, ale držela jsem zrovna dietu bez cukru a mouky, oplatka prostě nebyla v jídelníčku. Bezradně se na mě podívala a řekla: „Tak si tady sedni na lavičku a počkej.“ Zřejmě měla dojem, že bych se jinak někam zaběhla. Připadala jsem si jako vnouče.
Další den jsme jely na Loket a po prohlídce hradu šly na oběd. Po něm si kámoška šla vybrat do bankomatu peníze a já poslušně cajdala za ní. Pak se otočila a chtěla vyrazit k autu, já také, ale udělala jsem krok z chodníku na silnici a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Nebylo to příjemné. Začala se smát, že jsem šlápla do psí hromádky, ale bylo to horší. Nějaký chytrák zřejmě zdil a co mu zbylo, vylil na okraj silnice. Já vstala a celá jsem byla od malty. Pomalu to na mě tvrdlo. Tak v tom jsem chodit nemohla a prát si jedinou bundu na hotelu bylo nemyslitelné. Byl říjen, ještě babí léto, ale musela jsem koupit aspoň teplou mikinu.
Výlet na Bečov proběhl v pohodě, prohlídka byla krásná a příběh relikviáře zajímavý, bohužel se nedal vyfotit, protože v místnosti, kde se nachází, je fotografování zakázáno. Na fotce je jenom jeho replika vytvořená z cukrovinek.
