S babičkami jsem měla krásný vztah a obě mne hodně ovlivnily. Jedna byla taková ta klasická, co obstarává vnoučata. Dohlíží, aby jedly, mlčí, když spí a předává životní zkušenosti. Žila s námi, takže její přítomnost byla samozřejmá a tím, že na nás dohlížela, měla autoritu coby vychovatel. Nutno dodat, že hodně trpělivý vychovatel. Měla svůj svět a my jsme byli jeho součástí. Druhá babička byla o něco mladší a autoritu si vydobývala jinými metodami. Měla výhodu, že mohla být „rozmazlovací“, i když jsme u ní spolu se sestrou pobývaly často.
Poměrně brzy ovdověla a protože byla společenská, snažila se nebýt sama. Pracovala ještě dlouho po odchodu do penze. S námi vnoučaty se snažila každou chvíli si opravdu užít. Nejlepší na ní ale bylo, že měla neviditelný knoflík. Zničehonic přepnula a stávalo se z ní cokoli, co jsme si se sestrou zrovna přály. Připojila se do hry a nevypadla z role, dokud nás to neomrzelo. Smazaly se hranice mezi dětstvím a dospělostí a byly jsme si všechny rovny. Tohle vztahy velmi prohloubilo a zanechalo krásné vzpomínky. A tady je jedna konkrétní….
Před nástupem na střední školu jsem jela na chmelovou brigádu do Kněževsi u Rakovníka. Byl konec prázdnin a já se pozvolna seznamovala s budoucím kolektivem spolužáků. Česání chmele ale očividně nebylo tím, co by mne uživilo. Moc mi to nešlo. Jednoho dne, bez varování, přijela moje babička. Ráno najednou stála za vraty stodoly, kde jsme byli ubytovaní a rozhodla se, že mi pomůže plnit věrtely. Přiznám se, že mne to trochu zarazilo. Stejně jako moje nové kamarádky. Ale v naší rodině nebylo zvykem odmlouvat. Babička si vymyslela, že chce pobýt pár dní na chmelu a tak jsem se s tím smířila.
Vyrazili jsme na chmelnici. Spolužáci, já a babička. Celý den seděla a česala, seznámila se s mými vrstevníky a do večera zapadla do kolektivu. Večer jsme kráčeli náměstím s ešusem. Všichni měli svůj a já s babičkou jsme dostaly večeři do jednoho. U předsedy si sehnala nocleh v jiné stodole na slámě a strávila tam s námi tři dny. Všichni ji brali jako sobě rovnou. Smála se s námi, nic nekritizovala, sžila se s mými vrstevníky a kuřákům dokonce nabízela cigára ze svého. Pak odjela a mí spolužáci na ní čtyři roky vzpomínali. A takový přístup ke všemu měla pořád.
