Sedíme spolu na sedačce a on se pokouší přelézt mě na druhou stranu. Moje ruka šátralka ho vždycky zastaví a hodí zase zpátky. To se mu líbí moc. Zkouší to znovu a znovu a nepřestává, až se zadýchám a sama vyhodnotím, že je třeba změnit zábavu. „Já padám“, bouchnu se do čela a potom padám na sedací soupravu. Samozřejmě tak, abych se nezranila. Okamžitě pochopí a hned padá vedle mě, aby nebyl pozadu. Spadne ještě mockrát a já si mohu aspoň chvíli vydechnout.
Babi, musím kakat. Honem běžíme a stahujeme kalhoty. Usedá na prkénko s nástavcem a zatváří se vážně, jako by dělal nejdůležitější věc na světě. Do vody začnou padat první výsledky, a abych byla v obraze, povídá: „Mám hodně bobíků, takhle“ ukáže mi obě ruce s rozevřenými prsty. Počítání je na mně, sám to ještě neumí.
Když se přiblížil čas loučení po krátké dovolené s ním, povídám: „Pojedu domů autobusem.“ Poslouchá a říká: „Taky pojedu autobusem.“
„Nikam nepojedeš,“ říká jeho maminka.
„Tak nepojedu, ale slon bude smutnej.“ Podává mi figurku slona bez nohy a mně se chce brečet se slonem.
„Slon nebude smutnej, slon za mnou zase brzy přijede na návštěvu.“ Rychle beru poslední zbytky věcí a snažím se okamžik zlehčit. Překonali jsme to, vzali se jen za ruku a on mě vyprovodil před dům. Loučení úplně nesnáším.