Hnízdo je prázdné, tichý dům....
Prý jedním z nejkritičtějších období bývá doba, kdy děti odejdou z rodného domu a manželé si znovu musí zvykat žít sami se sebou, jako kdysi začínali. Potkalo to i nás, když se dcera postupně z domu vytrácela víc a víc, aby se pozvolna odstěhovala do svého a začala nový život. Čekala jsem, kdy přijde ta krize a zvykala si. Když člověka varují předem, má čas se na to připravit. A tak jsem se pro jistotu pozvolna v duchu připravovala od jejích 18 let. Očekávaje změny každým dnem jsem strávila ještě šest let čekáním na krizi. Takže jsem si zvykla na krizový stav. Našla si nové koníčky, zaměřila se na kariéru, začala se víc věnovat přátelům a dělat nové činnosti.
A pak to přišlo! Sice pozvolna, ale ta událost nastala a já se s tím musela smířit. Připravena či nepřipravena. Každá máma, která má dospělé děti, asi ví, o čem to je. Zůstane chvilku prázdno, pocit marnosti, něčeho skončeného, den za dnem, to ticho, spousta volného času ... Postupně si začínáme zvykat. Občasné zavolání, občasná návštěva, občasná sváteční chvilka pohody. Jako třeba ta, kdy mi dcera sdělila, že neumí moc žehlit límečky u košile. Jak nesnáším žehlení, zapnula jsem žehličku a pohotově vyžehlila košili, abych jí ukázala, jak se to dělá. Nejspíš si pomyslela, že jsem blázen. Ale jednou to pochopí. Jednou, až zůstane sama v hnízdečku, pochopí, že i taková blbost potěší. Ještě mám co předat. Občas si přilétne pro radu.
