Seděli v přítmí tiché kavárny zahleděni jeden do
druhého. Okolí příliš nevnímali a stejně tak okolí nevnímalo je. Obyčejný
pár.
Ona, žena středních let, stejně jako on. Oblečeni
oba do džín ničím nevybočovali z běžného standardu. I chování bylo ryze standardní,
na pohled vypadali jako manželé, co dostali hlad, či cizinci. Rozhovor byl
nevzrušený, ničím nepůsobil zajímavě, odehrával se spíš na úrovni duší.
Zformulován do slov by působil asi podivně, protože rozkrytím významu čehokoli,
co by řekli nahlas, by se klubko pěkně zapletlo.
Nebyli to manželé, co dostali hlad, ani cizinci.
Hovory o dětech je vyváděly z míry, neměli spolu zas tak moc společného,
jen ty tiché chvíle. Podle toho, jak jim vyšla chuť, příležitost, okolnosti,
jak se podařilo si tu chvilku ukradnout.
Být aspoň chvilku spolu, jenom spolu, kdekoli,
aspoň malou chvíli někde stranou, kde si vychutnají jeden druhého a pak půjdou
zase zpátky domů, i když jim to slovo znělo zrovna cize. Jako by byl jejich
domov cizina, jako by tam nějak osaměli a pak hledali to tiché posezení jako
oázu.
„Musím už jít,“ zašeptal jí, když se předtím podíval
na hodinky.
„Já vím, zase nám to uteklo, zas máme na dlouho
vyčerpáno.“
Pokýval a mávnul na servírku, aby připravila účet,
potom hledal v kapse bankovky.
„Řekni mi, proč všechno hezké trvá tak strašně
krátce?“