Proč mi to není jedno

Napsáno v roce 2009.

Nedávné období přineslo pár smutných zpráv, jednu snad očekávanou, druhá byla šok. Úmrtí dvou slavných osobností, odešly krátce za sebou. Přicházím teď, jak se říká, s křížkem po funuse, ale je to záměrně. Moje vzpomínka se netýká jen jejich osoby, ale i vztahu k médiím a tak vůbec....
Waldemar Matuška – asi není nutné ho představovat. Jeho písně zlidověly a zpívají si je i mladí, které, možná, nezajímal. Nevím. Neptala jsem se nikoho z generace našich dětí. Moji dceru jeho písně dětstvím neprovázely, poslouchala jiné zpěváky. Narodila se za totáče, ale brzy přišla revoluce a staré časy nepamatuje. Neumí si představit život bez televize, bez filmu, bez hudby, ani bez internetu. Na rozdíl od nás, rodičů, co se radovali z černobílých písniček, kde dominoval právě ON. Tenkrát, v dobách dětství, byl snad všude a já si teď uvědomila, s mnohaletým odstupem, že patřil k mým dětským láskám. Jasným favoritem na budoucího ženicha však byl Václav Neckář. Právě jeho fotka bývala schovaná tajně v mojí kabelce. V pruhovaném námořnickém tričku, s velkýma modrýma očima.
Když jsem se dozvěděla o úmrtí Michaela Jacksona, nevěřila jsem. Se zprávou přišlo zklamání. Tak tíživé, tak silné, jak jen může zklamání být. Zubatá sahá až k nám, došlo mi. Vím, nikdo nežije věčně a smrt si prý nevybírá, i když .... v jeho případě si dobře vybrala. Přemýšlela jsem o něm, jsem už taková, snažím se vcítit do člověka, hledat vysvětlení, souvislosti, proč se věci stávají a proč ne. Tentokrát mi zůstal jen černý bod. Neuzavřený případ, řekla bych. Stejně jako mnohá slavná úmrtí před ním, přišlo tak nečekaně a pak se bude dlouho probírat.

Není mi, bohužel, souzeno nikoho ochránit, jako Dařbuján ve známém filmu, ale kdybych měla tu moc, ráda bych to pro něj udělala. Ne proto, že byl známá osobnost, ani pro jeho jméno.

Když se stal slavným, dostal se i do mého povědomí. Ale tenkrát jsem měla ještě úplně jiné starosti a nebyla ani možnost podívat se na koncert, poslechnout si jeho desku, zajímat se blíž. Proto jsem pro sebe umění M. J. objevila až mnohem později. Klipy, zpěv i hudba se mi líbily, ze všeho nejvíc však ten tanec. Samotný zpěv bez tance mě neohromoval. Ale ten celek ... byl prostě úúúžasný.

„Dáme večer kafe?“ zavolal mi kamarád v den rozloučení s M. J. Odmítla jsem ho s tím, že se chci dívat na přenos. Začal se smát. Nepochopil. Omluvou je fakt, že je mladší a nezažil dobu bez televize. Internet je pro něj samozřejmostí, může si koupit CD i DVD podle svého vkusu a pak ho třeba vyhodit, když ho omrzí. Nevadí mi to. Přeji mu všechny vymoženosti. Ačkoli mají mladí dnes zdánlivě všechno, co si vzpomenou, o mnohé jsou ošizeni. O radost z výjimečného zážitku, o obyčejné těšení se na umění, o zájem tvořit a dobýt svět třeba prostřednictvím M. J., který byl i naším idolem a povedlo se mu to. Uměl. Bavil. Rozdával. Po smutečních projevech jsem našla na webu pár písniček. Už neuvidím jeho koncert, chtěla jsem tedy zažít trochu té atmosféry, nasát živé umění, poznat, jestli ho opravdu tak bavilo, zda mohl mít obavy z návratu, či zda se snad těšil. Věřím, že se těšil a je mi upřímně líto, že to nevyšlo.

Kdysi jsem četla myšlenku na téma smrti. Nebyla to žádná definice, ani citát, jen vyjadřovala pocit, že zemřít na vrcholu, třeba když si člověk splnil nějaký svůj sen, je vlastně štěstí. Není na konec připraven, nepřemýšlí o něm a prožívá slast. Snad... Snad to platilo i v případě M. J., sice nedošel na další vrchol, ale měl sbaleno na cestu, jen vyrazit, vlastně byl hodně daleko. Chci věřit, že byl šťastný, připravený stoupat.... jen si spletl cíl.

Možná přišel právě čas, aby dobyl vesmír...

Věřila jsem ti, Michaeli.
Buďte oba tam nahoře šťastni! S vámi odešly i moc hezké chvíle mého života.