Každý den však bylo hlavní prozkoumat, co se s mámou děje a jak to vlastně vypadá. Její stav byl hodně proměnlivý. Někdy jakoby měla světlou chvilku, někdy naprosto zatměno. Mluvila pomalu a potichu, její plný jistý hlas už navždy zmizel, řeč hodně zpomalila a ztišila. Kromě toho ochrnula na levou stranu, což tenkrát znamenalo, že hýbala pravou rukou a nohou, zatímco druhá polovina těla byla jako pytel brambor. Tělo se točilo na jednu stranu, pořád byla natlačená na ohrádce a půlka obličeje nehybná.
Těžko jedla, při oslovení se točila na všechny strany, zdálo se mi, že asi moc dobře nevidí. Ale co se s ní vlastně opravdu děje, to se zjistit nedalo. Jediné, co jsme se dozvěděli, bylo, že má „mozek na kaši“ a popřípadě zaslechli z hovoru sestřiček něco o „chorých mozcích“ obecně. Mě to ale, kromě těch fyzických příznaků, s tím mozkem zas tak strašné nepřipadalo, maminka mluvila souvisle, jen strašně těžko a občas trochu z cesty. Zaznamenala jsem však, že někdy použila své typické výrazy.
Co mi připadalo trochu komické, bylo, že do doby onemocnění máma mluvila poměrně nevybíravě. Pro hrubý výraz neměla moc daleko – prostě bývalá hospodská. Po záchvatu vůbec nepoužívala „sprostá“ slova, její řeč byla kultivovaná a jakoby plná pokory. Najednou byla vděčná za to, že můžeme být jen tak spolu a povídat si. Ovšem ztratila veškeré zábrany a tak bez obalu řekla všechno, co jí přišlo na mysl. Stejně upřímná byla k sestřičkám, zřejmě z toho nadšené moc nebyly, ale až na takový ten profesionální odstup jsem žádné výslovné necitlivosti nezaznamenala (jen několik výjimek).
Zvláštní mi pak připadalo to, že se záchvatem se mamka zbavila bradavice, s kterou celá desetiletí marně bojovala, vždycky jí znovu narostla. Najednou se jí z nemocné ruky ztratila podobně jako krysy opouštějí loď. Od té doby se na původní místo nevrátila. To uvádím z důvodu objektivity, abych nezmiňovala jen ty špatné stránky onemocnění. Ovšem nevýhod je při tak těžkém postižení mnohem víc.
Nyní se zdálo, že centrum „sprostých slov a bradavic“ to postižení zasáhlo úplně nevratně. Naštěstí zbylo centrum řeči, paměť byla narušena jen po určitou dobu, po čase se většina zas vrátila. Zbyla dezorientace v čase, která je však v podobné situaci pochopitelná i u zdravých a problémy byly s orientací v místě. Máma si utvořila v hlavě svůj vlastní svět, vysnila si, že je doma a rozdávala příkazy, co kde má, příště zase byla na "víkendovém pobytu" a vyprávěla vymyšlené historky o svých vnučkách.
Někdy se podle svých slov nacházela na úplně jiném místě, pro nás neznámém a my se v tom už časem těžko orientovali sami. Ukazovala na imaginární kusy nábytku, viděla něco, co vůbec na tom místě nebylo. Nechápala jsem to, ale raději všechno odkývala. Proč se zbytečně hádat a vysilovat? Přes veškerá vysvětlování jsem vzala na vědomí, že má nyní svůj svět a v něm se cítí zřejmě bezpečněji, což bylo asi nejdůležitější. Tváře sestřiček i lékařů si přiřadila ke známým osobám a někdy je tak oslovovala nebo jim dávala přezdívky. Možná je tím uváděla do rozpaků, ale pomáhalo jí to přežít.