Léčebna dlouhodobě nemocných naštěstí nebyla daleko a tak počáteční šok vystřídal jiný šok. Vstup do pokoje, kde leželo osm starých žen v úděsném odéru močoviny překrytých bílými dekami. Bylo vedro a vypadalo to jak lazaret. Bílé zdi, osm bílých postelí s hrazdami a zábranami, mezi dvěma řadami postelí velká bílá stěna a u stropu se točily větráky. V tom vedru se vzduch ale nepohnul.
Vybavila se mi scéna z filmu, kde leželi v lazaretu ranění, trochu mi to připomnělo i středověký špitál, kde leželi nemocní v době epidemie. Ach, ta moje bujná fantazie! Proč mi nepřipomněla laskavou nemocnici na kraji města? Asi proto, že tohle bylo spíš podobné tomu středověku. Máma ležela hned na kraji a asi myslela na něco podobného, protože začala vyprávět, že vedle ní leží Němky. Mozek jí začal nějak pracovat a zřejmě se jí ve snu vybavily scény z dětství, z doby války.
Začala jsem se shánět po lékařce nebo lékaři, ale bylo mi sděleno, že maminku léčí paní doktorka se zkráceným úvazkem a že bychom museli přijet trochu dříve. Po telefonu ovšem žádné informace nepodávali. Když je na scéně žena, je dobré poslat na ní mužského, takže jsme zaúkolovali bráchu a ten to vyřídil. Dozvěděl se, že má máma antibiotika a další podrobnosti, ale na otázku co teď bude, žádnou odpověď. A když se začal ptát po rehabilitaci, bylo mu sděleno, že dokud bere antibiotika, cvičit nemůže.
Přiznám se, že mi to bylo trochu podivné. Je tristní, jak v době, kdy máme osvětu na každém kroku, spolu lidi nemluví. Sehnat spolehlivé informace, včetně prognózy, ať kladné nebo záporné, je moc těžké. Připadalo mi, že lékaři snad trochu alibisticky říkají jenom to nejhorší a vůbec neporadí, ani nenaznačí, co jednoho vlastně čeká, jaké jsou alternativy. Začala jsem tedy pátrat. Sestra má v rodině lékaře, tak přišlo několik cenných odborných rad a prognóz od nich. Nebyly moc povzbudivé a později se postupně skoro všechny vyplnily. Sestra, už tak s nervy nadranc, zřejmě nabyla dojmu, že budoucnost nemá cenu příliš řešit. Já jsem, naštěstí, pragmatičtější a tak jsem zvolila optimistický pohled. Je dobré mít připraveno řešení pro všechny alternativy, co by mohly nastat. Z toho, co jsme zjistili, nám vyšlo, že je pobyt v LDN přibližně tříměsíční a pak něco nastane. Byla to sice velmi nejasná vize, ale aspoň nějaká vize. Aspoň jsme věděli, jak přibližně věci zařídit a na co mamku připravit. Pořád se ptala, kdy už půjde domů a co s ní bude.
Abych se z toho úplně nezbláznila, rozhodla jsem se najít si soustavnou práci. Myslet celý den jenom na tohle mě ničilo, začala jsem tedy posílat životopisy, za pár dnů dostala odpověď a do měsíce nastoupila do práce. Bylo to sice trochu nečekané řešení, ale umožnilo mi soustředit mysl i na něco jiného. S nástupem pak přišel rozpis služeb, abychom nadále mohli dohlédnout na léčbu, na to, jak máma jí a rehabilituje a rozhýbat ztuhlé klouby.