Sama nyní sdílím zkušenosti s kamarádkami a když nic jiného, tak konzultace mohou pomoci věci pochopit. Právě to, že nechceme o zkušenostech povídat, nám pak vlastní situaci ztěžuje. Okolí totiž prochází stejným tlakem jako pacient, je to nápor na psychiku, musíme bezmocně přihlížet, jestli si příroda poradí, jestli zabere terapie nebo něco jiného.
Když jsem se s mamkou bavila, snažila jsem se jí dodat sílu. Spolu jsme hledaly naději, zda nastane zlepšení. Velikou motivací byl například Václav Neckář. Prošel si něčím podobným a všichni o něm ví, že to zvládnul. Také mu jistě všichni drželi palce a přejí mu to nejlepší. Připomněla se mi jedna babička mé kamarádky, která měla spadlý ret a špatně mluvila, ale stihla nás ohlídat a pokud vím, žila poměrně dlouho. Kamarád mě utěšoval vyprávěním o svém dědovi, který se zpočátku ani nepohnul a pak ještě dvacet let chodil s hůlčičkou. A těšily mne drobné pokroky jedné zákaznice mého manžela, která absolvovala něco podobného asi o rok dříve, když jí mrtvice dostihla na toaletě.
Hltali jsme každou drobnou naději a mámě předkládali na stříbrném podnose dávky motivace do života. Sama hledala pozitivní zkušenosti a situaci ulehčila tím, že se živě zajímala. S jídlem to však nebylo nic moc, kila letěla dolů, až se mi zdálo, že mámě chrastí kosti. Když jsem se snažila nacpat do ní denní večeři, zarazila mě, že drží dietu, což mě přivádělo k šilenství. Vypadala jako z Dachau, ale prý „držela dietu“. Její posedlost dokonalostí taky přežila bez újmy, takže v tomto ohledu zůstane dále nesnesitelná. Ihned mi nezapomněla připomenout, že bych měla zhubnout, zkritizovala sestru i bráchu. Naštěstí jí lékaři ordinovali pravidelně kapačky, tak se mi usínalo lehčeji s pocitem, že hlady neumře.
Stav se příliš nezlepšoval a my začali shánět jiné zařízení, kde by se věnovala rehabilitaci. Z dostupných zdrojů se právě na ni klade největší důraz a máma ani po měsíci necvičila. Každý den jsme tedy hýbali všemi končetinami a cvičili klouby. Pasívní cvičení se provádí i s končetinami, které nemocný neovládá, to jsem věděla díky dlouholetému čtení všelijakých příruček o samoléčení a intenzivnímu zájmu o alternativní medicínu. Díky čínské medicíně jsem nedala na žádnou chmurnou předpověď a masírovala chodidla i ruce. Aktivně jsem zkoušela, zda bude na nějaký pohyb máma reagovat, ptala se, co cítí a zkoušela všelijaké testy.
Levá ruka byla jako něco cizího, máma nevěděla co s ní, vlastně jí ani nevnímala a mnohem později jsem se dozvěděla, že nevnímala nic nalevo. Pokud se dívala, tak v určitém úhlu věci neviděla, jídlo snědla jenom z pravé půlky a křížovky vyplňovala pouze vodorovně, svislá písmena nacpala do jedné buňky. Ačkoli jsme byli přesvědčeni lékařkou, že podle vyšetření na CT nic necítí, na určité body při masáži chodidel reagovala a dokonce mi řekla, kterého místa se dotýkám. Přestala jsem tedy věřit prognózám.
Podařilo se nám domluvit přesun na jinou LDN, kde byla spřízněná duše, která slíbila se mamce věnovat. Nebylo to nic lehkého, kdo to někdy zkoušel, může potvrdit. Nebylo to ani zadarmo, ale chtěli jsme jí dopřát aspoň nutné období rehabilitace. V den D však převoz neklapnul. Prý nebylo vhodné ji přemístit, protože pacienti v tomto stavu převozy hůře snášejí a organismus se pak rozhodí. Nedbaje tohoto faktu mámu stejně převezli na jiné patro i pokoj, protože se u ní náhle objevila „nebezpečná infekce“, kvůli níž ji nešlo propustit. A tak jsem jí našla v jiném pokoji u rozpálené vitríny úplně zmatenou, s proleženinou a bylo mi celkem do breku.
Po pár dnech se infekce naštěstí nepotvrdila. Došlo nám, že přemístění bylo nejspíš nutné z důvodu rekonstrukce. Na nový pokoj byl přistaven vozík s rouškami a desinfekčním prostředkem na mytí rukou. Oproti předchozímu byl daleko intimnější, ležely tam jenom dvě. Díky té infekci se mi zdálo, že je nyní péče intenzivnější. Máma byla sice podložená, ale vzhledem k tomu, že byla nesnesitelná vedra, všechno z postele vyházela. Pravou nohu měla neustále nataženou ke stropu jako Libuška Šafránková ve filmu Kolja, když dosáhla orgasmu a na můj dotaz, proč jí nemůže na chvíli položit, řekla, že chce mít aspoň tuhle svobodu. Jinak ležela pěkně „zamřížovaná“ z obou stran, aby neutekla a protože bylo vedro, dveře byly pořád dokořán. Máma téměř nahá, s cévkou, duchem naštěstí trochu mimo, takže jí pojmy jako lidská důstojnost či práva pacienta byly zatím šumafuk.