Je to už pár let, co se na mě obrátil starý pán, který měl velký problém. Rozpadly se mu brikety zakoupené minulou zimu, vadily mu ve sklepě a neměl čím topit. A protože usoudil, že má právo s tím něco udělat, obrátil se na instituci, o které si myslel, že je kompetentní. S tou pomocí pro něj to tak jednoduché nebylo, a protože si s ním nikdo rady nevěděl, nějak se stalo, že „skončil“ u mě.
No a já, starej dobrák, si namočila nos.
Když nevíš, co s problémem, zkus ho vyslovit a třeba se vyřeší, říkám si, když nevím, co s tím a tak jsem pánovi napsala dopis pro jeho dodavatele uhlí a zkusili jsme přehodit problém na něj. Pán byl spokojen, já taky a pak se na chvíli odmlčel.
Líná huba holé neštěstí, říkám. V mnoha případech se takový dopis osvědčil, když spolu strany komunikují, leccos se podaří vyřešit a nejinak tomu bylo i tady. Pánovi nabídli, že mu za špatné uhlí přivezou jiné, zřejmě slušná firma a jak se dohodli, tak se také stalo. Jenomže v průběhu komunikace se vyskytla překážka.
Abychom si to ale zrekapitulovali, pán v podstatě velmi uspěl. Jeho zvlhlé rozpadlé uhlí mu zůstalo, nikdo o něj neměl zájem a navíc dostal adekvátní plnění v podobě nových briketek, úplně gratis, včetně dopravy, to vše v době, kdy by nejspíš už nikde nic neuhádal, takže úspěch na celé čáře.
Pán tehdy znovu zavítal, ale oproti očekávanému poděkování za pomoc v nouzi mi dotčeně povídá: „No jo, ale co je mi platné, že mi dají nové brikety, když je nemám kam dát a oni mi nechtějí to staré uhlí odvézt ani vyklidit?“
Tenkrát mě vážně napadlo, že někdy je lepší líná huba a mlčeti zlato.