Některé vědecké objevy jsou vědeckofantastické. Těžko se hledá lepší výraz. Nedávno mě rozesmál jeden vědec, který zkoumal žmolky v pupíku. Dal si s tím práci a objevil, že je to prach, žmolky z hadrů, zbytky kůže, tuk, pot. To by mě vážně nenapadlo!
Jak to chodí u vás doma? Nechci podrobnosti. Je to jen řečnická otázka, abych mohla navázat, jak to chodí doma u nás. Řekla bych, že v pohodě. Dlouho ve mně převládal pocit, že žijeme trochu nenormální život, ale od té doby, co se vyskytuji na blogu, jsem přesvědčená, že naše rodina je normální. Z tohoto pohledu je psaní pozitivní. Občas přinese článek někomu radost, jindy mi někdo vynadá, ale mám pocit spojení s lidmi, což mi při individuální práci u počítače pomáhá a taky si mohu vyventilovat své pocity. Při čtení konkurence vidím porovnání, co se týče pocitů a zjištění, jsme na tom podobně. Scházíme se k vzájemnému obohacení a předávání informací. A když nás to nebaví, můžeme jít oblažovat polovičky, případně rodinky.
Nedávno jsem si udělala pauzičku a zavítala do pokojíku manžela. Máme přehozené směny, tak se ve dne občas válí, aby dospal, co nestihl v noci. Byl vzhůru a četl si svou oblíbenou knihu o UFO. Již dříve jsem se zmiňovala, že mu poněkud zamrzl mozek v pubertě. Kromě toho má zálibu v katastrofách, takže každý, komu se nějaká stane, mu ji okamžitě volá. Je takový náš sběratel katastrof. Například jedna hezká se stala loni třeba dceři, když vezla občerstvení na svatební hostinu, včetně dortů, do vinárny, také květinovou výzdobu a ostatní věci, co měly být v chladu a v tom největším provozu i vedru jim vypovědělo na Jižní spojce auto. První, co udělala, zavolala tatínkovi, že má krásnou katastrofičku. Pak volala odtahovku.
Ale zpět k pauzičce ...
„Idiot má jednoduchý mozek“, sdělil mi manžel po mém příchodu a vzhlédl od rozečtené knihy. Koukala jsem na něj jako zjara a ptala se: „To myslíš mě?“
„Ne, tady to píšou, že prý provedli vědci pitvu mozku a idioti ho mají jednoduchý.“
„Tak si nech udělat rentgen, ať víš, co jsi zač.“
„Ani nemusím. Já ho mám určitě jednoduchej. Ještě to musím říct kámošovi, až půjdeme na pivo, aby taky věděl.“
Sebrala jsem se a s pokyvováním hlavy zase odcházela.
„To musíš. Myslím, že by byla škoda, kdyby to nevěděl.“ V duchu mne však přepadla myšlenka, jestli to nemají celkově jednodušší. Pokud ano, budiž jim to přáno.
Jak to chodí u vás doma? Nechci podrobnosti. Je to jen řečnická otázka, abych mohla navázat, jak to chodí doma u nás. Řekla bych, že v pohodě. Dlouho ve mně převládal pocit, že žijeme trochu nenormální život, ale od té doby, co se vyskytuji na blogu, jsem přesvědčená, že naše rodina je normální. Z tohoto pohledu je psaní pozitivní. Občas přinese článek někomu radost, jindy mi někdo vynadá, ale mám pocit spojení s lidmi, což mi při individuální práci u počítače pomáhá a taky si mohu vyventilovat své pocity. Při čtení konkurence vidím porovnání, co se týče pocitů a zjištění, jsme na tom podobně. Scházíme se k vzájemnému obohacení a předávání informací. A když nás to nebaví, můžeme jít oblažovat polovičky, případně rodinky.
Nedávno jsem si udělala pauzičku a zavítala do pokojíku manžela. Máme přehozené směny, tak se ve dne občas válí, aby dospal, co nestihl v noci. Byl vzhůru a četl si svou oblíbenou knihu o UFO. Již dříve jsem se zmiňovala, že mu poněkud zamrzl mozek v pubertě. Kromě toho má zálibu v katastrofách, takže každý, komu se nějaká stane, mu ji okamžitě volá. Je takový náš sběratel katastrof. Například jedna hezká se stala loni třeba dceři, když vezla občerstvení na svatební hostinu, včetně dortů, do vinárny, také květinovou výzdobu a ostatní věci, co měly být v chladu a v tom největším provozu i vedru jim vypovědělo na Jižní spojce auto. První, co udělala, zavolala tatínkovi, že má krásnou katastrofičku. Pak volala odtahovku.
Ale zpět k pauzičce ...
„Idiot má jednoduchý mozek“, sdělil mi manžel po mém příchodu a vzhlédl od rozečtené knihy. Koukala jsem na něj jako zjara a ptala se: „To myslíš mě?“
„Ne, tady to píšou, že prý provedli vědci pitvu mozku a idioti ho mají jednoduchý.“
„Tak si nech udělat rentgen, ať víš, co jsi zač.“
„Ani nemusím. Já ho mám určitě jednoduchej. Ještě to musím říct kámošovi, až půjdeme na pivo, aby taky věděl.“
Sebrala jsem se a s pokyvováním hlavy zase odcházela.
„To musíš. Myslím, že by byla škoda, kdyby to nevěděl.“ V duchu mne však přepadla myšlenka, jestli to nemají celkově jednodušší. Pokud ano, budiž jim to přáno.
