Povinná vojenská služba znamenala pro chlapy tvrdou školu samostatnosti, kdy si museli projít emocemi ponižování, zocelování, postupného nabývání sebevědomí a nakonec návrat do normálního života. Neznám moc takových, co by se těšili a pak byli na vojně rádi. Kluci z mého okolí odcházeli na vojnu s obavami. Byla to nejistota, dlouhé odloučení, praktický rozpad vztahu, pokud už nějaký měli, pak přišly první vážné překážky.
„Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, malý udusí a velký rozdmychává.“ Citát, který jsme si říkaly s holkama navzájem, protože odloučení jsme sdílely spolu a při dlouhém čekání se podporovaly. Bylo to těžké na obou stranách. Chlapci byli hodně daleko, dosažitelnost malá, když měl někdo štěstí a byl blíž, říkalo se tomu skoro zázrak.
Ti z Prahy byli odveleni někam na Slovensko nebo na Moravu, v době našich malin nezralých ještě nebyl internet, ani mobilní telefony. Ono to bylo těžké i s obyčejným telefonním spojením a tak jedinou útěchou byl dopisní papír, kterých jsme popsala stohy, lhostejno komu, protože všichni čekali na jakékoli spojení s domovem. Všichni kamarádi.
Některé dopisy od nich mám schované dodnes. Mám schované i různé kartičky kopírované při zvláštních vojenských příležitostech. Třeba tzv. pětistovka oznamující super číslo – 500 dnů zbývajících k odchodu do civilu. To byla veliká událost, ve srovnání s číslem 730, které znamenalo celou dobu vojenské služby.
Dopisy z lásky byly velkou hrou na city a skoro je mi líto dnešních mladých žen, že už takové nedostávají. Byly i takové, které se měly zarámovat, jenomže na všechno špatné se časem zapomene a v životě přijde spousta situací, kdy se hodí nepříjemných vzpomínek zbavit. A tak se mi v průběhu doby někam ztratily dopisy z vojny mého manžela.
Moc jich sice nenapsal, nebyl zrovna psavec, ale bylo v nich hodně co vyčíst. Napadly ho i opravdu geniální myšlenky, které mohl uvést do praxe, bohužel na ně zapomněl. Škoda, mít to písemně, některá přání bych mu ráda plnila dodnes. Například: „Klidně budu denně vytírat, jen abych už byl doma...“