Když se ženská stane mámou, tak pochopí, co to je. Která nezažije, té se to těžko vysvětluje, je to směs radosti, starosti, strachu, obav, nadšení a různých emocí, které se mezi sebou perou. Jako by vytryskl pramen a fontána pak střídavě pouštěla větší a menší pramínky.
Dětičky nás zkouší odmala. Nejdřív dělají radost, těší nás prvními úsměvy, krůčky, pohyby a grimasami, zároveň budí obavy a pak trénují naši trpělivost celou dobu svojí přítomnosti doma, protože přijde nemoc, puberta, prožíváme společně první i další lásky (někdo nekonečně lásek, to když si porodí Don Juana) a tak je někdy skoro štěstí, když jako matky zůstaneme některých trápení našich dětí ušetřené a nemusíme je řešit. Jenomže většinou spíš řešíme, protože zároveň fungujeme jako zpovědnice, trampolíny, od nichž se bolístky odráží a flastr na každou ranku, kterou dětičky utrpí. A pak se s tím užíráme samy. Není nic horšího, než vidět trpící dítě.
My, maminky, abychom si ulevily, se pak navzájem svěřujeme jedna druhé a porovnáváme zkušenosti, abychom aplikovaly účinné protilátky zpětně do našich dětí, hledáme pozitivní příklady a učíme se zacházet mimo jiné se svou duší, protože kdo má všechen ten koktejl emocí pořád vydržet? A tak jsem se i já za stejným účelem potkala s mojí kamarádkou, maminkou odrostlejších dcer, která se mi svěřovala se svým trápením a společně jsme hledaly vysvětlení pro nastalé situace, až jsme znovu přišly na to, že všechno tady přece jednou bylo, že jsou naše děti stejné jako my, jenom ovlivněné dobou a že je potřeba se s tím prostě nějak vyrovnat.
Znám to. Taky jsme to prožívaly, taky jsem si zažila zhroucení z nešťastné lásky (svojí i dceřiny), taky jsme prošly touhou po dokonalosti, taky prožily pubertu a pak se přenesly do dospělosti, odloučení, všechny životní změny a dnes to začínáme prožívat znovu. Chvíle se jenom střídají. Těm dnešním předcházelo období odloučení, odlupování větve od stromu a kmenu a zakládání nového výhonku. Stejně to bolelo babičku, mojí maminku i mě a přece je to normální kolotoč života. Pořád se točí a posouvá dál a pak se nám s dětmi zase vrací zpátky všechny naše vlastní zážitky, jako bychom pořád seděly na dřevěném koni a točily se dokola.
Občas je třeba z toho kolotoče seskočit a schovat se někam na území bezpečí, nejlépe tam, kam nemohou ani dcery, ani synové a jsme zase samy sebou, ženskou s rarachy v očích, ve vlastním světě, s vlastními zájmy a myšlenkami. Ty, co si vlastní svět nikdy nenechají vzít, mají únik jednodušší. A ty ostatní? Někdy napoví návrat ke kořenům nebo vlastní nesplněné sny. Sny si musíme plnit samy, děti mají vlastní.
