Tak nějak začínal článek, který jsem včera přečetla v jednom časopise. Byl poměrně pozitivní a obsahoval vskutku pár dobrých rad, které by mohly vztah učinit dlouhodobým a šťastným. Až při zamyšlení mi došlo, že by rady mohly fungovat skoro stoprocentně, ale chtěly by trochu upřesnit. 
„Zapomeňte na minulost – jen ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit, bude s partnerem šťastný.“ Potvrzuji. Minulost nemá cenu řešit v zájmu společné budoucnosti. Ale minulost je všechno, co minulo. Bez ohledu na dobu, kdy to minulo. Minulost je i minulá hodina. Takže pokud při ní dostalo vaše ego od svého protějšku nějakou facku, zapomeňte na to. Jedině tak se dočkáte blažené budoucnosti. 
„Pěstujte si své zájmy. Rozdílné potřeby a touhy jsou obohacením lásky. Dělají vztah napínavým a zabezpečuji, že je člověk pro partnera zajímavou osobností.“ Jistě. Vím o tom své. Máme doma hodně rozdílné zájmy. Já pletu, vařím a tak, zatímco manžela zajímají všechna hejblata na dálkové ovládání, či doplňování adrenalinu na motorkách, čtyřkolkách a podobných nesmyslech. Nic proti tomu, rozhodně je zajímavou osobností. I vztah je o mnoho napínavější, když si nevezme mobil, navleče se do kůže a pro jistotu ani neřekne, kam jede a kdy se vrátí. Ale je to jen o zvyk. Až se vrátí, bude to už minulost a nastane zase rodinná pohoda. 
„Naučte se pořádně hádat“ je dobrá rada, pokud máte s kým. Ale pro uvolnění můžete řvát klidně do zdi. Článek radí nezasypávat manžela výčitkami a jejich sdělování stěně má stejný efekt, takže to mohu podepsat. 
„Posilujte rituály“ – s tím bez výhrad souhlasím. Děláme to každý rok na Štědrý den. Povečeříme, posedíme a pak jde manžel na noční směnu jako obvykle. Není nad zaběhlé jistoty. 
Závěr článku uvádí, že američtí a němečtí odborníci došli k závěru, že všechny spokojené manžele spojoval speciální způsob, jak jeden s druhým zacházeli. Mohli se na sebe obrátit s důvěrou s problémy, vyslechnout se, být si věrni a dopřát si kamarády. Vědci považují za důležité, že na partnera není možné pořád nadávat, ale je potřeba ho akceptovat, jaký je.  
Zlatá slova. Umět si naslouchat, být si věrně jeden druhému vzájemnou oporou a brát partnera takového, jaký je, i s jeho špatnými stránkami, je přece normální. Aspoň já tak chápu smysl manželství. Jen jsem měla potřebu některé rady upřesnit, aby tomu zejména ženy dobře rozuměly. Nemohu ale vyloučit, že se rady mohou osvědčit i mužům. K tomu se ale nemohu vyjádřit z vlastní zkušenosti.