Nenápadné stopy času

 Kdybych na to občas nemyslela, vlastně by se vůbec nic moc nezměnilo. Jenom ten čas tak nějak utíká a připomíná, že už změny přichází.

Někdy se to asi zlomilo. Nevím přesně kdy, ale něco je jinak. Už ráno, když se probudím, říkám si: „Je super den, cítím se na čtyřicet, užiji si to!“ Ale pak úplně procitnu a připustím si krutou realitu. Jó, čtyřicet už nám bylo. Už dávno…

Ale to mi nezabrání vyskočit z postele a začít plnit každodenní povinnosti. Akorát tak trochu s pocitem větší nechuti a touhy se vrátit zpátky do postele. Tohle však mají i mladší, jak tak zjišťuji, souvisí to i s počasím a ročním obdobím. V létě to bude určitě lepší, zase vyskočím z postele jako vrabec, bude světlo a teplo a bude mě to lákat zase ven.

Jenomže ani to léto už není jako bývalo. Radši bych venku jen tak ležela, než běhala. Tělo má vlastní tempo a moc neposlouchá, vlastně jsem mu vděčná za to, že mě příliš nebolí. To jenom „zatuhliny“ z celodenního sezení musím občas rozhýbat a pak si zase připadám o dost mladší.

Změny vidím hlavně v koupelně. V zrcadle. Vidím tam ženu, která se víc podobá matce, než mně. Musím použít make up, abych si nakreslila svou podobu, ale daří se to čím dál méně. Můj věčný úsměv vypadá jinak, už je trochu povadlý, oči méně výrazné a ke všemu mi pořád slzí, takže nepomáhá ani řasenka. Mám ji rozpuštěnou dřív, než přijdu do práce. Pak můj úsměv obvykle přejde do šklebu, když vidím, jak je každá snaha marná a málo platná. Každý den si vyčítám, že péče o pleť dávno vzala za své, i když se mi naštěstí nemstí moc, jen přibývají vrásky.

Možná i s tím tak nějak souvisí pocit, že jsem neviditelná. Chodím si po ulici nenápadně, zdá se mi, že se mě nikdo nevšímá. Prostě šedá myš, co splynula s davem a už nikoho nezajímá. Na jednu stranu by to mohlo zamrzet, na druhou je to vlastně stejné, jako doby, kdy jsem ještě nikoho nezajímala. Asi to s věkem souvisí, ten nezájem okolí. Ale nemohu si stěžovat. Když jsem nedávno uklouzla na ledu a nemohla vstát, našli se tací, co mi nabízeli pomoc. I při pádu na koloběžce mě přiběhli posbírat. Není to ještě tak zlé.

Vlastně jsem ten nezájem po letech, kdy ho bylo až moc, docela uvítala. Mám víc času pro sebe a mohu se věnovat všemu, co mám ráda. Courat si sama, kam chci já, jít do kina bez kompromisů, opakovat si cizí jazyky, číst a taky hrát zase na svůj oblíbený nástroj. Čas mohu dát sama sobě, a to je výhoda. Jasně, že mám přátele, abych netrpěla samotou, taky jsme velká rodina, vždycky je komu zavolat a postěžovat. Nebo někoho potěšit a poklábosit. Naštěstí mi stará přátelství vydržela a mohu na ně spolehnout, i když jsme trochu zestárli.

Říkají, že věk je jenom číslo a u někoho je to asi pravda. Nemá cenu si změny připouštět moc k tělu, ale snažit se zachovat pozitivní mysl, být aktivní. Je jedno, že jsme už pomalejší, můžeme v klidu rozmyslet, do čeho se pustit a co vynechat, nejít do všeho po hlavě. Ono je třeba být rozvážnější, aby nám tělo nedalo stopku, když se mu něco nelíbí. Tělo je dobré poslouchat a rozumět si s ním.

Jak říkala maminka Foresta Gumpa, život je jako bonboniéra. Ani v ní nejsou jenom chutné bonbony, ale má různé chutě a příště si vybereme něco lepšího.

Některé lásky nezevšední ani nezestárnou

Jsou lásky, které odvál čas a zapadly v propadlišti dějin i jiné, které ve vzpomínce přenesou do krásné doby mládí, ale nebolí. Nejspíš proto, že zůstaly nenaplněné.

Asi každý nějakou má a rád si na ni vzpomene. Cit, který nebylo možné předat, se přece neztratil. A při té vzpomínce se vrátí nesmělost, sklopené oči, lehké červenání i další pocity, které provázely dobu, kdy jsme se navzájem okatě přehlíželi. Byly to krátké náhodné chvilky, kdy jsme vyměnili pár slov i úsměv a nějak se stalo, že z toho nikdy nebylo víc.

Možná se tahle neskutečná láska promítla do snů o budoucím princi, co jednou přijede a stala se etalonem pro pozdější opravdové lásky. Jenže to vzrušení z minulosti ani časem nezapadlo. Pořád bylo hezké si snít a toulat v romantických představách, co by se mohlo stát, kdyby tenkrát přišel náznak jeho zájmu. Nemohl si nevšimnout, všem to muselo být jasné, ale možná to tak mělo dopadnout.

Jak šel čas, každý jsme žili svým životem a pomalu stárli. Postupně se to všechno změnilo, vyrostly děti, zešedly vlasy, rodiče zestárli a odešli, změnili jsme bydliště a život nás trochu otřískal. Párkrát jsme se v čase potkali a při každém setkání jsem znova viděla podobu na maminku, trochu smutné oči, široký úsměv. Stejný, jako byl tenkrát. I okno v jejich domě zůstalo stejné, vlastně je tam pořád. To jenom já už nemám stejný úhel pohledu, protože na dům nevidím tak jako dřív. A taky už tam nemám tolik cestu, už kolem jezdím jenom náhodně.

Snad se zase někdy potkáme, tak jako před pár lety. Když jsme se míjeli, hlasitě se mi přihlásil a vrazil na potkání pusu. Tu, na kterou jsem čekala asi čtyřicet let. Přišla mi úplně přirozená a vůbec mě nenapadlo se stydět. Bylo to úplně normální, jako když se potkají staří přátelé a mají radost, že se potkali. Čas umí zamíchat kartami i pocity. Některé lásky mohou vydržet a nezevšednět. Platonické a naplno neprožité. Nevyřčené a nebolavé.

Čím to je, že vnímám stejně, ale netrápí mě ostych a obavy? Kde se ztratily dřívější zábrany?

To milosrdné stáří klepe na dveře a připomnělo, že všechno, co nestihneme teď a tady, nejspíš nepřijde. Není potřeba obávat se mládí a cizích názorů. Život je přece jenom náš a není nutné kazit si ho předsudky. A nelitovat ani toho, co se nestalo. Nech si to krásné, o čem můžeš snít. O tom, co bylo nebo nebylo.