Přišel k nám úplně samozřejmě jako domů
a choval se, jako by mu to tam patřilo. "To je moje!“ Říká vnouček místo
pozdravu.
Pokaždé přijde úplně
samozřejmě a tváří se, jako by mu u nás všechno patřilo. Pak se obvykle připojí
k tomu, kdo je mu v tu chvíli sympatický a chová se suverénně dál. Naposledy se
zprvu zajímal o mne, ale potom přišel dědeček a ten má v pokoji poklady. Vzal
ho s sebou do jeho království a já mohla aspoň koukat na ty svoje vraždičky.
Pak se oba přikradli do obýváku a vytáhli hnusného zeleného hada, co na něj
manžel chytá ryby. Oba se poťouchle smáli tomu, že jsem křičela a ještě s
potěšením předstírali, že mě ten had kousne. Když se toho nabažili, přesunuli
se zas do kuchyně.
„Dědo, poď,“ povídá
malej: „seneme si do pokoje a budeme hídat htulníky.“
Děda vstal, vzal si
sklenici s pivem a povídá mu na to. „Tak pojď, jdeme, budeme tam spolu a ženský
tam nepudou. Babička má zákaz!“
A to neměl říkat. Jak
slyším něco o zákazu, vzbudí se kontrolka na jeho porušování a mám touhu si to
vyzkoušet. Zvedám zadek a už šmejdím do pokojíčku.
„Nákaz!“ Vnouček sice
neumí ještě všechna písmena, ale význam zná a tak se směje, kouká na mě trochu
s nosem nahoru, pro něj zákaz neplatí a nechá mě tam stát.
„Dobře, takže já vydávám
zákaz v kuchyni!“ Okupuji území, ale malý je hned asi po mně, protože musí
vyzkoušet, co to znamená. Překračuje kuchyňský práh a moc se mu líbí, když se
naoko zlobím.
Za chvíli už na hru
zapomínáme, děda pije svoje pivo zase v kuchyni a já koukám na obrazovku, když
se ke mně klučík připojí, sedne na sedačku a kouká taky na televizi.
„Hele,“ vzpamatuji se:
„sem nikdo nesmí, tady je taky zákaz, jdi si za dědou!“
„Tohe je náš nákaz!“
„Aha, takže sem děda
nesmí?“
„Ne!“ Zubí se na celé kolo
a mně dochází, jak to koulet s mládeží.
