Vyšetřování

Náš malý vnouček dosáhl v prosinci tří let. Od té doby jako by ho někdo vyměnil. Na pohled je to čistý andílek, jakmile se ale podíváte víc, je tam čert.

O víkendu nás přijel navštívit. Už je tam jako doma a výše jeho sebevědomí souvisí s tím, kdo je doma s ním. Když jsme spolu sami, dovádíme a je to samé „babiko sem, babicko tam“. Pak přijde dědeček a mužský element je posílen. Najednou mu narostou ramena, dělá všechno, co děda, vyhlásí mi zákaz vstupu do pokojíku a já se můžu v klidu dívat na televizi.

Takhle to probíhalo i naposled, jen s tím rozdílem, že v průběhu přijela i maminka. Vedly jsme spolu svoje ženské tlachy a těch našich chlapů si nevšímaly. Byli spolu v pokojíčku, povídali si na posteli. Když přišel čas přípravy do pelíšků, vzpomněla jsem si, že nemám připravené lůžkoviny. Jdu tedy za nimi a říkám dědovi: „Potřebuji, aby ses zvedl, nemám deku, je zastlaná pod tebou“. Má totiž postel s velkým úložným prostorem.

Děda odpovídal zhurta, i když já jsem rozeznala nadsázku. „Nezvednu, žádnou peřinu nepotřebuje“. Povídám: „Neodmlouvej a zvedej se!“ A on: „Tak ať se přikreje novinama, že jo, viď?“, mrknul na malého a ten rozdováděně dodal: „Vypani!“

Nakonec jsem peřinu ukořistila a šla si stěžovat mamince. Ta se zvedla, zavolala oba a nadala jim.

„Já to neříkal“, děda na to. „Já to taky nežikal,“ dodal vnouček a když jsme se na ně udiveně podívaly, mrkli na sebe a řekli: „Fakt!“

„Tak pojď,“ povídám vnukovi, protože se u starého kozla zlepšení nedočkám: „Půjdeme za ježibabou a ona ví, jak to bylo, tam mi to ještě jednou zopakuješ.“ Ježibaba visí v předsíni a vnuk se jí trochu bojí. Tedy, aspoň jsem si to do té doby myslela. Nadšený nebyl, ale šel. Stoupnul si před ni a pak řekl: „Já to nežikal, fakt a uz poď!“

Moje výchovná metoda selhala. S dědou za zády nemá strach ani z ježibaby. Od neděle na otázku: „Kolik je ti let“ odpovídá „šest“.