Pečení, těšení, shánění, setkávání, klábosení, mlčení,
dohánění, nestíhání, zklidnění. To všechno je předvánoční čas.
Asi jako spousta z nás jsem měla štěstí, že jsem
vyrůstala pod dohledem babiček, a dokonce i jedné prababičky. Užila jsem si je
dlouho. Prababičku do čtrnácti let, babičku z maminčiny strany, která s námi
bydlela, do dvaceti a babičku z otcovy strany, která žila sama, ale docela
blízko až skoro do čtyřiceti. Ráda vzpomínám na všechny, naučily mne hodně věcí
a vůbec nechápu, komu se může nelíbit kniha Babička od Boženy Němcové jako
povinné čtení. Každá chvíle s babičkou byla pohlazením, a i ty chvilky, kdy nás
babička kárala a byla naštvaná, dnes hřejí u srdce. Zvlášť babička, co s námi
žila, ta si s námi užila!
Obě babičky byly studnice moudrosti, vzorem
pracovitosti, nikdy jsem je neviděla smutné (kromě opravdu smutných rodinných
událostí). Obě zvládaly s grácií i ty smutné události, nikdy se nehroutily, i
když „mlely nadoraz“, jak se říká a daly nám opravdu všechno, co mohly (tím
nemyslím majetky, ale spíš zkušenosti).
Babička z otcovy strany žila po dědově úmrtí sama, ale
jezdily jsme k ní o víkendu, taky na společné dovolené, takže vlastně sama
nebyla. I když naši se dost brzy rozvedli, babička se k mámě chovala jako k
vlastní dceři a k naší rodině patřila. I v době, kdy už jsme měly se sestrou
rodiny, Štědrý den trávila s námi. Atmosféru večerů z těch let neumím popsat,
protože je nepřenosná. Dodnes cítím jen teplo od kamen, slyším cinkání
skleniček, jak jsme si připíjeli na Vánoce a vidím oblaka dýmu, jak mamka s
babičkou celý večer kouřily.
Nejedna věc v předvánočním čase byla tradicí, a
zvláště pečení cukroví bylo neodmyslitelné. Pečení 12 až 15 druhů, to u nás
bylo běžné, ale bylo nás dost na to, abychom to vyzobali. V prosinci také
přijížděla na návštěvu další příbuzná, přivezla ochutnat cukroví a jelikož
pekla jiné druhy, tak jsme se na to těšili. Zvlášť na mandlové hříbečky a
nepečená vosí hnízda.
A než nastaly Vánoce, musela jsem babičce přislíbit
účast na ochutnávce jejího cukroví, které bylo úžasné, ale bylo to s ním každý
rok zajímavé. Babička totiž trpěla nespavostí a když se v noci vzbudila, ohřála
si hrnek s mlékem, napila se a ještě usnula. Když napekla cukroví, dala si k
mléku pár kousků a prý se jí usínalo líp. Říkávala: „Já nevím, ale jak mám doma
cukroví, tak se budím častěji.“ Musela tedy v průběhu prosince péci několikrát,
protože pokaždé tu dávku snědla. Také pekla výborné vánočky, a tak jsme museli
každý rok přijít na horký punč a ochutnat. Cukroví bylo ještě křupavé,
nerozležené, ale to nikomu nevadilo, protože bylo pečené s láskou a v puse
nasáklo voňavým punčem.
Když odešla i tahle babička, snažila jsem se zavést
podobnou tradici v pracovním kolektivu, kde jsme měli dobrou partu, každý
přinesl něco ochutnat a místo punče klidně byl i čaj. Jde přece o to posezení,
sdílení a sbližování se, protože to si nejvíc užijeme na internetu. To se ale
nedá srovnávat.