Jak to máte vy, pánové?

Aneb povídání o tom, že každá z nás má někde svého Pištu Hufnágla, za kterého se chtěla provdat, ale neprovdala.

Naše každodenní manželské problémy má každý, tomu se neubrání nikdo, kdo je manžel/manželka. Ani já. Čas od času máme doma den, kdy je lépe navzájem se vyhnout. Jako třeba dnes .... hvězdná konstelace obou asi byla trochu mimo, rozbuška mírného konfliktu se rozhořela hned s manželovým příchodem z práce mezi dveřmi.

Nemá cenu psát zde podrobnosti, stalo se. Jsem jen žena a on je jenom muž. Každý z nás se svými vrtochy, které dnes dostaly průchod. Když pak naše hádka odezněla, napětí se zklidnilo a oba jsme vyhledali bezpečí svého koutečku, kde si život obvykle zpříjemňujeme každý po svém, vynořil se zase, jako obvykle, v mých myšlenkách můj Pišta Hufnágl. Je tam pořád schovaný, číhá, prevít, na podobné okamžiky, aby přišel, když ho nejmíň potřebuji. Na obhajobu musím uvést, že vypadá pořád dobře a jeho přítomnost mi není nepříjemná, naopak. V reálu už sice trochu stárne, ale pořád stojí za to, abych vážila, jestli by přece jenom nebyl lepší manžel, i když se to dá trochu odhadnout a to, co o něm vím, napovídá, že by býval byl opravdu mnohem, mnohem lepší!

Jenomže je pozdě přemýšlet o vhodnosti své volby, trochu tomu Pišta tenkrát pomohl i sám, protože mě nechtěl. Ale možná, že mu dneska v hlavě taky hlodá, že udělal kdysi největší chybu svého života. Tak snad to napravíme v tom příštím...

Rodinná idyla

Některé vědecké objevy jsou vědeckofantastické. Těžko se hledá  lepší výraz. Nedávno mě rozesmál jeden vědec, který zkoumal žmolky v pupíku. Dal si s tím práci a objevil, že je to prach, žmolky z hadrů, zbytky kůže, tuk, pot. To by mě vážně nenapadlo!
Jak to chodí u vás doma? Nechci podrobnosti. Je to jen řečnická otázka, abych mohla navázat, jak to chodí doma u nás. Řekla bych, že v pohodě. Dlouho ve mně převládal pocit, že žijeme trochu  nenormální život, ale od té doby, co se vyskytuji na blogu, jsem přesvědčená, že naše rodina je normální. Z tohoto pohledu je psaní pozitivní. Občas přinese článek někomu radost, jindy mi někdo vynadá, ale mám pocit spojení s lidmi, což mi při individuální práci u počítače pomáhá a taky si mohu vyventilovat své pocity. Při čtení konkurence vidím porovnání, co se týče pocitů a zjištění, jsme na tom podobně. Scházíme se k vzájemnému obohacení a předávání informací. A když nás to nebaví, můžeme jít oblažovat polovičky, případně rodinky.
Nedávno jsem si udělala pauzičku a zavítala do pokojíku manžela. Máme přehozené směny, tak se ve dne občas válí, aby dospal, co nestihl v noci. Byl vzhůru a četl si svou oblíbenou knihu o UFO. Již dříve jsem se zmiňovala, že mu poněkud zamrzl mozek v pubertě. Kromě toho má zálibu v katastrofách, takže každý, komu se nějaká stane, mu ji okamžitě volá. Je takový náš sběratel katastrof. Například jedna hezká se stala loni třeba dceři, když vezla občerstvení na svatební hostinu, včetně dortů, do vinárny, také květinovou výzdobu a ostatní věci, co měly být v chladu a v tom největším provozu i vedru jim vypovědělo na Jižní spojce auto. První, co udělala, zavolala tatínkovi, že má krásnou katastrofičku. Pak volala odtahovku.
Ale zpět k pauzičce ...
„Idiot má jednoduchý mozek“, sdělil mi manžel po mém příchodu a vzhlédl od rozečtené knihy. Koukala jsem na něj jako zjara a ptala se: „To myslíš mě?“
„Ne, tady to píšou, že prý provedli vědci pitvu mozku a idioti ho mají jednoduchý.“
„Tak si nech udělat rentgen, ať víš, co jsi zač.“
„Ani nemusím. Já ho mám určitě jednoduchej. Ještě to musím říct kámošovi, až půjdeme na pivo, aby taky věděl.“
Sebrala jsem se a s pokyvováním hlavy zase odcházela.
„To musíš. Myslím, že by byla škoda, kdyby to nevěděl.“ V duchu mne však přepadla myšlenka, jestli to nemají celkově jednodušší. Pokud ano, budiž jim to přáno.

Přání do roku 2013

Bublinky bouchám.
Budoucnosti, bodejď bys byla barevná,

by byla bedna blaženosti

budoucím borcům bezedná.

Bodejď by byly blbost, bezmoc,

bouřemi, blesky bořené,

bodejď by bubny, báje, básně

bořily bázně bezcenné.

Banditi balamutit budou,

bytosti bloudit brblavé,

Bělásek barvy bleděbílé,

bystřiny bzučí bezhlavé.

Budoucí bytí budiž bezva,

bláznivý březen, bílý bod,

břeh budiž blízko, bárka bílá,

bezpečný bezkamenný brod.

Tlustí žijí déle

Už můj dědeček říkával: „Až tlustý budou hubený, hubení budou studený,“ takže dnešní pozitivní zpráva z netu není vlastně žádná novinka. Jenomže naše doba se tak nějak vyznačuje tím, že to, co naši předkové bez zkoumání věděli, my teprve objevujeme.

V hodinách dějepisu jsem vyprávění učitelky vnímala, jako by to všechno byly sny a děje se odehrávaly na nějakém dalekém špatně osvětleném jevišti. Uměla krásně vyprávět a tak mi postavy ze starého Egypta i Říma ve fantazii doslova ožívaly. Tenkrát ještě byla černobílá televize, proto se má fantazie trochu omezovala. Jestli už byly barevné sny, nevím, realita mi však připadala mnohem barevnější.

Dědečkovo vyprávění z vojny i z války se pak každé léto za svitu petrolejky odehrávalo podobně. Já viděla utrpení, které líčil, jak museli chlapci na vojnu a holky na ně dlouho čekaly, jak se odehrávaly události v době války, i jak někteří trpěli, zatímco jiní zase měli blahobyt. Vyprávěl i o krizi a o tom, jak se žilo za první republiky, ale jeho vyprávění mělo jiné zabarvení, než ta, co jsem poslouchala z televize mnohem později. Jeho povídání se spíš podobala současné skutečnosti, proto mi ho dnešní realita často připomíná. A protože krize obvykle moc dobře nekončí, raději na to ani nemyslím. Bojím se, stejně jako tenkrát, když jsem byla ještě holka a při jeho vyprávění mi v hlavě současně běžela jako titulek věta, abych to raději na vlastní kůži nikdy nezažila.

Ovšem mnohem později jsem zas trpěla výčitkami, že se náš blahobyt podepisuje na našem zdraví víc a ukládá ve formě nezdravého tuku všude, kde je pořádně vidět. Stres není nic dobrého, takže jsem se prala s myšlenkou, jestli je lepší se stresovat, či být radši bez výčitek tlustá. Dnes už budu spát daleko klidněji. Zakopaný pes nadváhy je totiž v tom, že se stresuji naprosto zbytečně. Kdybych se nestresovala, tak bych nepotřebovala tolik zásob na uklidnění mozku. Vysvětlení poskytuje článek o zjištění německého profesora. Obezita prý je klíčem k lepšímu přežití v případě nemoci.

Tak si dám konečně večeři bez výčitek.

Kouzlo loudání

Běžný všední den začíná zpravidla vstáváním na poslední chvíli, hektickou procedurou v koupelně, kde zbytek rodiny jenom překáží a u zrcadla se strkají nervózní žiletky s páchnoucím lakem na vlasy.

Pak se přesuneme do garáže nebo na zastávku MHD a přitom pořád koukáme na hodinky. Každá červená dokáže zvednout adrenalin, věčné kolony ve městě vzbuzují negativní vášně. Strkanice na stanici, mačkanice v tramvaji, plné sedačky v metru a je tu zkažené ráno.

Je nádherné vychutnávat si aspoň volný den, vstávat až okolo deváté, v pyžamu vyjít na zahradu nebo koukat z oken, pozorovat zbůhdarma oblohu, ptáky nebo rušnou ulici a k tomu si uvařit oblíbený čaj. Říkám si: důchodci, ti se mají! Můžou si přispat nebo ponocovat, pohodlně si zařídí, co potřebují, dojdou na poštu, nakoupit, postaví si na polévku a pozvolna jí uvaří. Ve shonu si o luštěninách nechávám jen zdát a hrachovou kaši mi v žádném bistru nenabídnou.

Krásné chvíle se dají prožít i u starého sporáku na tuhá paliva. To si člověk musí ukrást kus dřeva v lese, nařezat, nasekat, založit oheň a pak pomalu přikládat. V kastrolu se uvaří výborný guláš, který nemají v žádné hospodě. Pěkně pomalu, pozvolna udušený, propojený chutí všech přidaných ingrediencí a zasloužený po pravidelném přikládání polínek. Pomalé míchání, ochutnávání a vnímání všech vůní znásobí těšení se na manu, nikoli obyčejný oběd.

A proto nechápu rodiče, když zvažovali přibalit na dovolenou rychlovarnou konvici. Na moji otázku, jestli to nebude zbytečné, že bez ní těch pár dnů přece vydrží, se mi dostalo odpovědi: „Přece nebudu čekat na snídani, než se uvaří voda na elektrickém sporáku!“

A kde je pak to kouzlo loudání?

Zpověď slaměné vdovy

„Tak co s tím týdnem uděláme?“ Kamarádka se dychtivě ptá a potom začnou velké plány na nejbližší dobu. Jen jeďte, drahouškové, jenom až zaklapnou dveře! Ten pocit, ty chvíle samoty, ty hříšné myšlenky, od nichž není nikdy daleko k realizaci. Oddělená dovolená neskýtá radosti pouze tomu, kdo je na ní, ale i tomu, kdo zůstane doma. Je to doba netušených možností …

Konečně nastal dlouho očekávaný okamžik a já doma osiřela. Už to, že mi po zasunutí klíče zámek oznamoval „zamčeno“, ve mně vzbudilo vlnu očekávání. Co s tím týdnem udělám? Nejprve si to tady pěkně načinčám, využiji toho, že mi nikdo neudělá přepadovku a nakonec zahladím všechny stopy.

Začalo to úklidem ložnice a postele. Pěkné počasí mě vybízelo k tomu, co se běžně nestíhá. Nikdo nepřekážel, nepřeskakoval škopek se špinavou vodou, nevadil v koupelně a neměl hloupé poznámky, že je všude nepořádek. Když se uklízí, tak je logické, že se přesunují věci z místa na místo. Pak se může stát, že se vyskytují v místě, kde nemají co dělat a až pak se zase vrátí do původní polohy. Například takový špajz, kde se objevili moli, to je nějakého přesunování! Jo, špajz!

Ihned se přesouvám do špajzu a za tím účelem nastříhám krásně modře kostičkovaný voskovaný papír. Zbytečnosti rovnou vyhazuji, koš se plní, špajz se vyprazdňuje. Zato mám ale jistotu, že se v něm nevyskytuje nic špatného, žádné larvy, žádný prach. A i vizuálně to vypadá jinak! Jsem tak naladěná, rozhicovaná, že neplánovaně pokračuji i na poličkách v koupelně a stopa hadru se ukazuje i na WC. Tak tedy, tentokrát se překonávám!

Týden utíká a já dostávám každý den nový životní impulz. Trochu se bojím, aby se marně nepromarnil čas, zapínám přístroj na čištění koberců a odklízím přebytečné věci z podlahy. Rotoped přesouvám do manželova pokojíku, časopisy do kuchyně, odklízím boty a už stříkám vodu na zaprášený koberec. Uf! V tom vedru je to pěkná otročina a tak se nakonec rozhoduji rozdělit si práci na víc dní. Nic se nemá přehánět! Ve špajzu najdu rýži, dám si k tomu zeleninu, uvařím kafe a rozvalím se na zalitém balkónu.

Stejně je to pohoda, být slaměnou vdovou pořád, možná bych měla i uklizeno! Bylo to strašně krátké, už se vrátí a já zapomněla rotoped v jeho pokoji, půlku špajzu a věcí z podlahy na kuchyňském stole a lavici a opět nemám domyté nádobí. To zas bude keců, jaký je doma šílený nepořádek!

Odložené stáří

Je „odložený“ senior v domově skutečně důkazem nedostatečné péče rodiny? A je pro seniory lepší péče zaměstnaných příbuzných?

Vzhledem k tomu, že se poměrně často pohybuji v domově pro seniory, zajímám se o jejich sociální otázky, pozoruji zastání u příbuzných, nálady a zájem stařečků i stařenek a napadlo mě, jestli jsou opravdu poznámky o „odložených seniorech“ na místě.

Svěřovat nejbližší příbuzné do péče zařízení, o kterém nám zpravidla není nic moc známo, jen to, co se dá dozvědět z internetu nebo referencí, je velmi těžká věc a opravdu to vím ze své zkušenosti. Už vím, že než se navzájem „očicháme“ s personálem a režimem, tak si člověk připadá jako nelida a padouch. Každý má jiné zkušenosti, hodnoty a priority a sama se nedivím, pokud některý personál přistupuje k příbuzným trochu s despektem, opravdu je každý jiný a mají nejrůznější zážitky.

Ale každý má jiný důvod k řešení situace seniora, jiný přístup, také senior má svou odlišnou situaci a jinak se s tím smiřuje. Někdo je rád mezi lidmi a těší se, že má služby až pod nos a bez starostí, někdo všechno odmítá, nechce nijak spolupracovat a domáhá se návratu domů mezi blízké. A jsou i případy, kdy si senioři najdou blízkou duši, se kterou tráví podzim života.

Co když máme my, příbuzní, co ještě nejsme zralí na důchod, přehnané obavy z jejich nepřizpůsobivosti? Co když jsou v kolektivu podobně naladěných duší šťastnější než při čekání na to, až se vrátí někdo domů z práce a ohřeje jídlo? Ono s věkem ubývá hodně energie a při vší snaze nejde myslet na všechno. Senior je často sice v kruhu rodinném, přesto většinu dne sám. A může se stát i sám sobě nebezpečným, například pokud trpí krátkodobými výpadky mysli.

V životě mohou nastat nejrůznější situace a ze svých rozhovorů vím, že senioři, kteří zůstanou sami nebo mají děti mimo republiku či hodně aktivní, se o sociálním zařízení nijak negativně nevyjadřují. Sice mají svoje nálady a leccos se jim třeba nelíbí, ale jsou za péči vděčni. Ti, co děti mají, to někdy vnímají trochu jinak, ale mají život pestřejší, těší se na návštěvy příbuzných. Najdou se i tací, co byli zvyklí na život mezi lidmi a na stará kolena jim samota nedělala dobře. Takoví do kolektivu rychle zapadnou.

Dědečku a babičko, ať vám slouží zdravíčko!

Otestujte svůj věk

Test, který vám odhalí skutečný stav vašeho organismu.

Všichni, kdo se pravidelně starají o svou dobrou kondici, jistě ví, v jakém stavu se nachází jejich organismus, sledují parametry, poměřují síly, vyhodnocují výkony. Těm tento test zřejmě pouze potvrdí výsledky všech dosavadních zjištění a asi jim neodhalí žádné překvapení, i když ani to se nedá předem vyloučit. Jedná-li se o opravdové nadšence, může dokonce odhalit, že to s cvičením nebo jinými aktivitami přehánějí. Pro ty ostatní mohou však být výsledky přínosem.

Na rozdíl od ostatních testů, v médiích zaměřených na zdraví, se nejedná o test krátkodobý a výsledky se nedozvíte hned. Pro určení skutečného stavu organismu však postačí vyhodnocování výsledků po dobu jednoho měsíce. Nezbytnými pomůckami jsou tužka a papír nebo zápisník. Určete si testovací období, vytvořte tabulku a pečlivě zapisujte zjištěné hodnoty. Tabulka musí obsahovat přesná čísla zjištěná ráno a večer, zapsaná pečlivě do sloupečků pod sebe. Čísla vyjadřují hodnotu, kterou si určíte sami. Zjišťování hodnot doporučuji nejlépe ráno při snídani a večer před spaním. 

 

Názorný příklad: Ráno si uvaříte čaj nebo kávu a posadíte se (pro kuřáky – kouřit je povoleno). Po prvním doušku vezmete zápisník a zapíšete věk, na který se právě cítíte. Totéž uděláte večer před spaním (už raději bez kávy). Stejným způsobem pokračujte, sloupečky pak sečtěte a výsledné číslo vydělte počtem dní.

Není to sice ověřená metoda, ani nemám žádné zprávy o spolehlivosti tohoto testu, ale mohu prohlásit z vlastní zkušenosti, že funguje. Můžete si test zkusit vyhodnotit třeba již po týdnu a zjistíte například následující: Po ránu se cítíte na 25 let, večer na 120. Průměr je 62,5. Měření delšího období je lepší, abyste nepodlehli panice například po flámu, kdy mohou být hodnoty mnohem horší než v době dovolených. Krátkodobé ukazatele nikdy neukážou přesné hodnoty, ale to víte jistě sami.

Pokud budou vaše výsledky v souladu s vaším skutečným věkem nebo nižší, je všechno v nejlepším pořádku. Pokud budou vyšší a začne vás to znepokojovat, je načase s tím něco udělat. Řešení je mnoho – od sportovních aktivit, zájmových činností, změny zaměstnání, změny prostředí, změny milenky, změny auta, změny stravy .... jak sami vidíte, nejlepší je něco změnit a řídit se přitom citem pro vše, co vás uspokojuje. Tak poznáte správnou změnu a vaše budoucí ukazatele se zaručeně změní k lepšímu. Těm, co se bojí změn, doporučuji aspoň pořádnou dovolenou.

PS: Pro ty, co si myslí, že je to blbost: Připouštím. Každá velká věc zpravidla začíná blbostí.

O smutku klaunů

Otevře se manéž, vchází klaun, klaní se obecenstvu, co napjatě očekává. Diváci ví, co přijde. Očekávají smích. Dívají se na klauna a sledují jeho pohyby. Nejprve jako by nevěřili, že je dokáže rozesmát. Vypadá tak obyčejně, nedbale oblečený do hadrů veselých barev. Tváře zmalované od ucha k uchu, cípy fraku, každý jinak dlouhý, rozcuchané vlasy a žluté kalhoty. Na hlavě klobouk, který každou chvíli padá. Obchází manéží a snaží se upoutat pozornost.

Dominantou je červený nos uprostřed obličeje. Obrací ho na diváky a předvádí otřepané triky, kterými na sebe obrací pozornost. Na rameni mu sedí umělý papoušek, s ním si vypravuje. Chodí kolem dokola, vyhazuje z kapes různé věci. Připomíná trochu kouzelníka. Postupně zaplňuje manéž květy, kartami a cetkami. Pár malých míčků hází i publiku. Jeho troufalost odměňují smíchem.

Otočen, zády k obecenstvu, šibalsky, se podívá po usmívajících. Když divák zjistí odezvu, začne se usmívat víc a ještě víc. Klaun se pokaždé otočí a pak předvede několik úsměvných kousků. A to už se přidávají i poslední diváci, nakaženi smíchem od sousedů.

Po pár minutách burácí celý sál. Oči všech sledují klauna, co rozhazuje do všech stran rukama. Pomalu potajmu schovává napětí do kapes, aby si smutek a trápení odnesl s sebou. Už splnil svůj úkol. Naladil diváky pro dnešní představení. Nakonec se ukloní a odejde z manéže, jen sám se svým

smutkem. A to je důvod, proč se klauni nesmějí.

Samé pozitivní věci

Ať si kdo chce, co chce říká, s odchodem bývalého režimu skutečně přišla spousta pěkných věcí, o kterých jsme dřív ani neměli tušení. Sice jsme je zažívali, tedy spíš zažívaly, ale spíš tak nějak skrytě a tajemně. Je bezva, jak otevřeně se nyní můžeme bavit úplně o všem.

Je ovšem pravda, že o ženských periodách jsme dříve věděli. Občas probleskly zprávy, že chybí zásoba hygienických pomůcek a tak si mohli i muži lehce dovtípit, že to není jenom toaletní papír. Babička mi říkávala, ať si ty ženské věci nechávám pro sebe, že muži všechno vědět nemusí. Žena by prý měla mít svá malá tajemství.

Snažila jsem se tím řídit, ale všechno se utajit nepodařilo. Například v době, kdy jsem byla těhotná a měla určité nevolnosti, tak jsem něco musela manželovi přece prozradit. Ne snad, že bychom to nějak dopodrobna probírali, prostě jsem mu jednou napsala do nákupního seznamu i „vložky“ a on mi na to řekl, že tohle kupovat nebude!

S novým režimem nastaly nové pořádky. V televizi záhy přišla reklama hádejte, s čím? No, musel se s tím vyrovnat. Ale v té době už byla doma dámská přesila (já, dcera a naše čubička) a tak jsme si zase svoje holčičí věci řešily samy. Na oplátku jsme pak jako satisfakci ignorovaly jeho nezájem. Však už z reklam dávno pochopil, že ty ženské strasti jsou to nejlepší, co nás na světě potkalo, protože naše nejlepší dny jsou právě ty, co muži nikdy nemohou zažít.

Jak stárnu, začala jsem se bát, že o tohle privilegium už navždy a definitivně přijdu. Zatímco dcera zažívá své „nejkrásnější ženské období“ s hlavou nad záchodovou mísou, zpestřuje si ho zázvorovými lízátky a proklíná budoucího tatínka (stejně jako kdysi já), já začala mít strach, že už mě ryze ženské starosti docela minou. Jaký to omyl! Právě mi z reklamy totiž sdělili pozitivní zprávu, že to úplně nejlepší životní období teprve přijde. S plenkami mohu svobodně cestovat a užívat si všech životních radostí bez jakýchkoli omezení až do pozdního věku.

Nejsou oproti nám muži přece jenom v nevýhodě? Oproti našim neskutečným možnostem mají pro ty „své dny“ tak málo možných řešení!

Pardon, mademoiselle!

Co si feministky všechno nevymyslí! Prý jsou dotčené diskriminací žen, neboť se ženy, na rozdíl od mužů, rozlišují podle rodinného stavu.

Tak nevím, co si o tom myslet. Téma diskriminace je hodně široké a vejde se pod něj kde co. Mně osobně připadají důležitější třeba otázky diskriminace zaměstnanců, či praktiky některých firem a institucí, než pouhé rozlišení dam při oslovení. Oslovení „slečno“ mě někdy spíš naopak potěší, ale asi je to tím, že už dávno nejsem slečna. Na druhou stranu taky nejsem zrovna mladice, takže bych se mohla vskutku oprávněně ohradit. Být slečnou v mém věku dříve nebývalo zrovna lichotivé. Zato dnes už je to celkem normální a ty, co nejsou slečny, jsou často třeba dávno nesezdané, ačkoli oslovení „paní“ už pak zůstává.

Ve Francii, ve Španělsku i v dalších zemích prý tradiční oslovení „slečno“ na některých místech zrušili a tímto opatřením chtějí zabránit obávané diskriminaci. Docela by mě zajímalo, v čem ta diskriminace fakticky spočívala? Copak se ke slečnám chovají ostatní jinak? Žádný konkrétní důvod mě však nenapadá, jediné vysvětlení vidím ve zviditelnění rodinného stavu, které ale stejně není věrohodné. Jedna paní povídala …

Někdy si říkám, jestli se určité věci nepřehání a přiznám se, že mně výmysly feministek občas nejdou na rozum. Myslím, že každý normální jedinec vnímá člověka podle jeho osobnosti a ne podle stavu. Zdá se mi, že rozlišení oslovení je naprostá prkotina a mohly by se řešit úplně jiné, důležitější věci. Ale pokud jste snad, slečny, jiného názoru, tak mi ten můj názor promiňte. Vadí vám odlišnost v oslovení žen?

Jarní dietka

Stojím v masně u pultu s teplým občerstvením. Na řadě dva dělníci, za nimi paní odhadem do šedesátky a já. Muži si poroučí moravské vrabce, zelí a čtyři houskové knedlíky. Paní přede mnou je sleduje. Pak se na mne otočí: „Ona už je nějak pokročilá hodina. Nevíte, kolik je hodin?“ Přitom se chytá za žaludek. Odpovím: „11.“
Dělníci jsou obslouženi a spokojeně si odnáší svou porci. Talíře obnáší 4 velké houskové knedlíky, zelí a promaštěnou hromádku masa, černou, jak uhel, z níž se rozlívá vepřové sádlo. Je vidět, že se trochu připálila cibule. Pokud tam nespadlo uhlí. Paní se mlsně dívá a osloví ji prodavačka.
„Co si dáte?“
„Máte něco dietního?“
„Sekanou, vepřové koleno, smažený řízek, moravský vrabec, ....“
„Víte, já si chci dát ty knedlíky se zelím, ale mě je nějak šoufl, už od včerejška, bojím se, abych to nevyhodila, nemáte kuřecí stehno?“
„Tak to nevím, stehno nemáme.“
„Škoda. A co je z toho nejlibovější?“
Prodavačka se snaží, vybírá z pultu kus vařeného kolena. Ukazuje a nabízí. Zákaznici se nezdá dostatečně libové: „A nic libovějšího nemáte?“
V tom se do hovoru zapojují dělníci, stojící v řadě za mnou. „Prosím vás, vrabec je to nejlibovější masíčko, co byste chtěla, vždyť je to plecko!“ Přidává i se prodavačka.
Zákaznice rezignuje: „Tak mi to dejte! Se čtyřma.“
Pravou rukou platí, levou si masíruje žaludek. Stojím za ní a ani nedutám. Pak si objednávám řízek se salátem. S ním přicházím k vedlejšímu stolu. Dávám se do jídla. Asi po čtvrtém soustu se na můj talíř paní obrátila. Jakmile zaostřila řízek, zapomněla se otočit a zírala dál. A já v duchu přemýšlela, zda mám ještě dojídat nebo udělat dobrý skutek. Hrála jsem o čas a nakonec vyhrála. Paní dojedla, odnesla nádobí a odporoučela se. A mne od té chvíle zůstalo těžko od žaludku.

V dámském klubu

Pánům je vstup sice povolen, ale prosím, nerušit. Koneckonců, tuším, že byl zrovna den otevřených dveří ....

Zatímco včera zde u mne na blogu začínala dlouhá diskuse, já měla na programu návštěvu mamky. Přes týden pobývá ve stacionáři, v zařízení pro seniory. Zní to hrozivě, skoro jako špitál nebo polepšovna. Citlivější jedinci jsou hákliví i na pouhé vyslovení označení zařízení, ostatní to sice strpí, ale v myšlenkách se křižují, aby se s tím nikdy nepotkali. Život má své veselejší i smutné stránky a tak si i v těch smutných musíme hledat ty veselé.

Snad jsem to s odstupem po dovolené viděla jinou optikou než předtím, ale já vstoupila někam úplně jinam. Ve společenské místnosti byl právě dámský klub. Sedm přítomných seniorek bylo oblečeno ve společenských úborech, měly před sebou odpolední kávu, lázeňskou oplatku, potichu ukusovaly a poslouchaly taneční melodie. Ani se mi nechtělo je rušit.

Mamka, jako obvykle, otočená ke dveřím, aby mohla vyhlížet své návštěvy, už zdálky mávala. Jakmile dostala pusu, dala mi kus své oplatky, asi abych nevybočovala a pak jsme se daly do řeči. Potichu, abychom nerušily. Jenomže už stejně pozornost patřila nám a ne zpěvákům.

Dámy obsluhovala jedna z nejmilejších pečovatelek – Lucinka. Je vlídná a milá, šíří kolem sebe takovou pohodu, že jsem nabyla dojmu, že jsme doma a už beru seniorky jako členy rodiny.

Najednou zazněla známá píseň: „Bílááááá, mám tě ráááááád.......“

„Mamko, kdo to zpívá?“

„Chladil!“

„Né!“

„Tak Hála!“

„Né! Pořádně, napovím ti, je fousatej!“

Už už jsem to měla na jazyku, svrbělo to jako vyrážka.

„Jelínek!“

„Né, mamko, přece MATUŠKA!“

„Aha. Já si to spletla, předtím zpíval Chladil.“

No co, Hála nebo Chladil, hlavně, že tam měly veselo.

Palačinky se zmrzlinou

Tentokrát to není recept, i když název je zavádějící. Ale víc už neprozradím, kdo chce, ať čte.

Jednou mě kolegyně pozvala ve volném čase na výlet nedaleko Prahy. Bylo krásně, prošly jsme se kolem řeky a pak, trochu unavené, se vydaly do restaurace, která je docela známá.

„Pojď, dáme si kafe, mám chuť na štrůdl.“

Prostředí příjemné, lidi se věnovali jiné činnosti, protože tam nabízí, kromě posezení, i jinou zábavu a tak byl prostor na rozhovor. Postižené povoláním jsme jim prolustrovaly nabídku a daly si dobrou kávu.

„Jeden závin a já palačinky se zmrzlinou,“ objednávám.

Číšník se po chvíli ukázal a přinesl naši objednávku. Osladíme kávu, zamícháme a pak se obě s chutí dáváme do jídla.

Vypadalo to krásně, palačinka samá šlehačka, chutě se mi samy sbíhaly. Po pár prvních soustech povídám: „Nechci prudit, je nedělní odpoledne a já se nebudu rozčilovat, ale ta palačinka smrdí celou ledničkou. Mají je nasmažené dopředu a podle okrajů jsou nejmíň od včerejška.“ Odkládám vidličku a začínám usrkávat kávu.

„Tak to ne! Přece si nenecháme kazit neděli! Pane vrchní .....“ ujala se akce a ani na chvíli nezaváhala. Využila práva reklamovat, po dohodě jsme pak vzaly zavděk radši štrůdlem, který vypadal bezchybně a dobře chutnal.

„Tak vidíš, chodí sem samá smetánka a jedí oschlé palačinky,“ uzavřela to. „Dáme si je na plán.“

------------

Jak řekla, tak jsme udělaly. Při nejbližší příležitosti jsme tam vyrazily služebně. A co myslíte, jak to dopadlo? Byly tam! V ledničce trůnily s typickou uleželou ledničkovou vůní.

Poslední věci člověka

Komu by se tam chtělo? Jen málo z nás myslí právě na to, co bude následovat jednou, až tady nebudeme. Myšlenky na smrt vzbuzují nejednu emoci. Přitahují a odpuzují zároveň.

Někteří zůstanou ušetřeni, pokud je nepotká přímo v rodině něco, co si nikdo nepřeje, někdo se musí smířit s tím, že bude se smrtí konfrontován častěji. Lékaři, hasiči, policisté. Je to součást našeho života, stejně jako smích, pláč, jídlo nebo spánek. Jednou tam půjdeme všichni.

„Nechci pohřeb, pamatuj si to! Nebudu platit zlodějům!“

Na mysl se mi vkrádají slova, která mi kdysi kladla na srdce babička, když jsem jí vyprávěla o kontrolách pohřebních služeb. Poslední službu, kterou potřebujeme, stejně nepořídíme zadarmo. I když vynecháme obřad, zbydou položky, které po nás budou chtít, ať s tím souhlasíme nebo ne. Ledaže bychom nechali příbuzné napospas obci a ani se k nim nehlásili. Kam by se ale ztratila úcta a pieta?

-------

U stolu sedí příjemná usměvavá paní. Povídáme si, kontrola dávno skončila. Hodnotíme všední realitu. Je dávno překonaná, popisuji vzpomínky. V cenách se zvedla směrem výš, v kvalitě nejspíš zůstala stejná.

Tuhle službu stejně skoro nikdo nevnímá. Nebožtík ji trpně odleží, příbuzní propláčou a teprve až emoce povolí, někdo si vzpomene, že ta druhá píseň zněla falešně, na věnci nebylo dost růží nebo byly na stuhách přehozené nápisy. Ale s tím už se stejně nic nenadělá. Výsledkem je tak jako tak nekonečný smutek a beznaděj. Čas nikdo nevrátí, na všechny zůstane jednou jenom vzpomínka.

„Jak vůbec můžete dělat tohle povolání?“ ptám se.
„Něco dělat musím.“
„Nevím, na tohle bych asi neměla. Vyřizovat to, co vy, potkávat denně jenom smutek...“
„Víte, mně už to ani nepřijde. Člověk si zvykne. Snažím se trochu ulevit od bolesti, pomoci v těžké chvíli.“

„A pohřbívá se stejně jako dřív? Hodně podražilo,“ vzpomínám na zážitky z jiných provozoven, na všechny podněty, kdy se při kontrole účtování zjistilo, že některé částky byly neoprávněné. Málokdo počítá, málokdo sleduje, zda je služba odvedená podle objednávky, málokomu se o tom chce přemýšlet.

„Pohřbívá. Je pravda, že někdo obřad nechce, protože na to nemá. Musíte zaplatit žeh i rakev, ceny jsou dané. V některém případě sama nevím, jak to sdělit. Například mě hodně vzala jedna žena, která objednávala pohřeb rovnou trojitý a ani na něj neměla.“

---------

Balím si tašku a těším se zas jinam na veselejší vyprávění. Jsou chvíle, co nemiluju, ale pak zas přijde ta, co můžu vychutnávat a uvolnit negativní energii. Naštěstí se zážitky střídají a ty pozitivní převládají. V zájmu rovnováhy musím vstřebat i ty nepěkné.

Cestou necestou

Vždycky si říkám, že práce v terénu je jako šlapat chodník. V zimě, v létě, v parnu i v mraze. Jediná výhoda je v tom, že před deštěm se můžete schovat.

Někdy se člověk pohodlně sveze v autě a když je pořád v terénu, musí si práci umět zpestřit, aby si nepřipadal sám. Každý den jinde, v cizím prostředí. Řidiči tiráků s tím mají sakra zkušenost! Řešit každou nenadálou situaci na cestách sám, dopřávat si odpočinek, anebo potkat dobrou duši, co pomůže v nouzi. V partě se to ale snáší líp.

----------

Oblíbená cesta do Kolína musí být na plánu jedině ve čtvrtek a nebo v sobotu. V sobotu mají na burze nejlepší čínské závitky plněné rýžovými nudlemi a k nim ochucené zelí. Jinde se koupit nedají. Sympatická paní šéfová si kontrolu nezaslouží. Stejně nás zná jako svoje boty, dávno ví, že máme mlsné jazýčky a potrpíme si na pořádek. Kývá už zdálky. Má stánek blízko vchodu a my se nestačili rozptýlit.

„Nebojte, přijdem, až cestou zpátky!“ Všichni se smějeme. Už taky ví, co tentokrát čeká ty ostatní.

Úkolem je zkontrolovat prodej textilu a hledat falza. Zaměříme se tedy na stánky s textilem. Na každém trhu je práce dost, stačí se zaměřit na ceny a etikety. Složení materiálu, údaj o velikosti, o údržbě výrobku, ostatní nevyjímaje. Hledání cedulek se každému z nás stalo rutinou už během prvních měsíců po zaučení. Každý už ví, kam sáhnout, nápisy v cizím jazyce se ale nepočítají. Ztrácíme se z dohledu, stánků je hodně, lidí málo. Až bude hotovo, sraz u závitků.

----------

Jsou místa, kde je kontrola potřeba a i kdyby tam byla každý den, nebude to k ničemu. Jsme nepoučitelní. Opakujeme stejné chyby. Oproti tomu jsou ale provozovny, kam chodit nemusí, ale chodí. Občerstvit se, načerpat dobrou náladu, najíst, popít, odpočinout. Čistotou voní už zdálky.

Nedaleký motorest má usměvavou paní vedoucí. Nandává na talíř porce, které se nedají sníst a i největší jedlíci sní jenom půlku. Ve čtvrtek vaří chlupaté knedlíky. Nikde takové neumí.

„Dneska bych si dala řízek s bramborovým salátem,“ objednávám. Ten salát pohladí duši. Domácí kuchyně v domácí atmosféře, vařená srdcem. Však okolo sedí samí spokojení zákazníci v montérkách, ve společenských šatech, montérkách úředníků. Tomu já říkám dobře odvedená práce.

----------

„Zase jste nás všechny odrovnala.“ Vedoucí uklízí stoly a odnáší špinavé nádobí.

„Řeknete nám někdy recept na ty vaše knedlíky?“

„Můžu,“ diktuje ingredience: „ A přijeďte zase ve čtvrtek!“

Nabití energií odcházíme s úsměvem. Kdo umí, umí!

Jeden cheesburger, prosím

Rychlé občerstvení patří k našemu životu už stejně jako automobil, počítač a negativní zprávy. Mezi oblíbené patří bagety, pizza, párek v rohlíku, různé druhy pečiva, grilované kuře, langoš. A děti to mají úplně nejradši s hranolkama!

Dlouho jsem váhala, zda to mám hodit na papír, tedy, promiňte, na blog. Ale proč ne? Lidi si tady přečtou jiné nechutnosti, otrlí jsou už dost, o tom svědčí nejedna zpráva z naší politiky a třeba je alespoň donutím myslet víc na jiné věci, s kterýma se taky každodenně konfrontují, říkám si.

Námět pro dnešní blog pochází ze staré zkušenosti, ale to nemusí znamenat, že už je přežitá. Podobná situace se dá, klidně se s vámi vsadím, potkat i dnes.

--------

„Kupte si hamburger, je čerstvý.“

„Tak jo. Jeden mi dejte!“

Vytahuji „placku“, odhaluji identitu a snažím se dostat do stánku na rušné ulici. Překvapená prodavačka neprotestuje, pouští mě dál a vytahuje doklady zastrčené pod vrstvou zaprášeného papíru.

„Tak si to projdeme znovu podle účtenky. Tohle byl kontrolní nákup.“ Účtování bylo v pořádku, zaměřím se tedy na kvalitu koupeného zboží. Vybalím hamburger, vypadá trochu omšele, ale pomazaný hořčicí a obalený zelím není v housce vidět.

„Můžete mi ukázat, v čem připravujete hamburgery?“

Prodavačka odhaluje gril, v němž se krčí ještě osm oschlých zbytků z předešlého dne. Poděkuji a pokračuji dál.

„Mohla bych taky vidět, kde je máte uskladněné?“ Otáčím se kolem sebe, až se pohled zastaví na příruční ledničce. Vlastně je jediná. V ní se povalují lahve s pivem, nealkoholickými nápoji a nahoře na mrazáku, který je namrzlý ledem, jsou volně vybalené hamburgery, co nejsou pod vrstvou sněhu ani vidět. Hamburgery, jaké svět neviděl!

V hlavě se mi honí různé myšlenky, dominuje ta, že zakoupený hamburger byl zaručeně poslední. Žaludek se uklidnil až poté, kdy jsem ho jemně upozornila, že s tímhle oschlým kusem mletého čehosi se nemusel zabývat.

Kontroluji povolení k podnikání, souhlas hygienického orgánu k prodeji sortimentu, který stánek nabízí.

„Můžu se vás zeptat, kam chodíte na toaletu? To máte určitě nepříjemnost, když vás to přepadne a máte tady zrovna frontu, že?“

Prodavačka se pohledem mimoděk podívá na kbelík pod židlí překrytý hadrem na podlahu a odpoví: „Chodím tady vedle do obchoďáku.“

--------

Na závěr nutno dodat, že od té doby už přece jen nastal trochu pokrok. Podobné případy by se už v praxi vyskytnout vůbec neměly. Jenomže dá se tomu vážně úplně věřit? Když vidím některé provozovny, ruku do ohně bych za to nedala.

Život začíná po čtyřicítce

Dnešní doba preferuje mladé a čtyřicítka se považuje za jakýsi přelom mezi mládím a stářím a tak se jí mnozí obávají.

Z pohledu dvacetiletých i třicetiletých může být čtyřicátník stařec a ani u mne neexistovaly dříve výjimky. Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že moje vnímání je jiné než v té době, kdy jsem mnoho času strávila zbytečnou činností a samozřejmě nejvíc mě pohlcovala rodina a práce. Běh života jsem příliš nevnímala, protože moje upovídaná dcera odváděla mnoho pozornosti a tak mi na žádné truchlení a sledování času nezbyl čas. Ale s přibývajícím věkem, kdy se jí už blížila dvacítka a já si čím dál víc začala připouštět, že se co nevidět osamostatní, i mně začala pronásledovat vidina něčeho, co proběhlo mezi prsty, aniž bych si to užila a uvědomění vlastní „pokročilosti“. Čtyřicítka dávno zaťukala a přišla.

Mám o pár let starší kamarádku, která mi s předstihem sděluje své pocity a pokaždé, když jsem se přiblížila nějakému životnímu období, jí již důvěrně známému, mi řekla, co mě čeká. Většinou se nemýlila a já s odstupem zjistila, že předané zkušenosti mají cosi do sebe, člověk už se může na mnohé situace připravit dopředu.

Když jsem přivítala čtvrtý křížek, řekla mi: „Asi tomu neuvěříš, ale život pořád dokáže překvapovat. Myslíš si, že něco skončilo a ono naopak něco přichází, aniž by sis to vůbec uvědomila. Asi je to tak zařízeno, jinak bychom se z toho zbláznili.“ Teď už mě informuje, co mě čeká po dovršení padesátky a podle ní nejsou ani v tomto věku vyhlídky úplně ztracené. Hlavně se nesmí ulpívat na jedné věci, protože ženy, co se soustřeďují jenom jedním směrem a pak se strefí omylem do slepé uličky, si to tolik neužijí, jako ty, co rozšiřují obzory a rozptýlí zájem víc i na koníčky, ne jen na děti a na muže.

Skutečný život opravdu může začít až po čtyřicítce a aktivním může vydržet dobrá pohoda dlouho. Dnešní „babičky“ dokážou strčit do kapsy i mladou holku, s kterou si někdy není o čem povídat, protože sama ještě neví, o co by se měla zajímat. Povzdechy typu „co asi tak ještě můžu zažít, kolik let mě tady ještě čeká, atd.“ nechci poslouchat a určitě se nelíbí ani našim mužským protějškům, kteří nestárnou a nebo stárnou pomaleji. Nebo se mi to zdá?

Pohádkové babičky

Dlouhé zimní večery vybízí, aby si všichni sedli a vyprávěli. Občas slýchám, že se z nějakého důvodu doma moc nekomunikuje. Jestli to tak je, nejspíš vlivem spěchu a moderních médií, každý si zaleze ke své oblíbené obrazovce nebo se věnuje jiné oblíbené činnosti. Hodně lidí odvede z rodiny také práce. Ale když rodina večeří pohromadě, může vyřídit běžnou konverzaci i probrat všechny svoje problémy.

V rodinách, kde jsou malé děti, samozřejmě nemohou chybět ani pohádky, protože ony také právě prožívají příběh a musí získávat žádoucí zkušenosti. Děti se někdy dožadují pozornosti. K uklidnění stačí využít jejich dětské hravé fantazie.

Jednou jsme byli na horách s malým synovcem a protože se nedal příliš zvládnout, vymyslela jsem si skřítky. „Poslouchej, už se na tebe zlobí, že nemohou spát, tak buď chvilku potichu!“ „Neslyším je!“ odpověděl, ale když jsme spolu potom došli k oknu, najednou uviděl venku světýlko a uvěřil. Kupodivu skřítci zaujali jeho pozornost a dokonce i celý večer vydržel potichu. Myslel, že tam spí a uklidnil se. Na mojí dceru zas platila bouřka. Když byla moc rozjívená a náhodou se stalo, že odněkud zahřmělo, zpozorněla a běžela se podívat na oblohu, co že se tam děje. „Pánbíček se zlobí“, říkala jí babička a ona si uvědomila, že poněkud přestřelila. Příště už najisto věděla a když zahřmělo, sama ztichla: „Pábíek hobí“. Krásně přitom koulela svýma nevinnýma očima.

Až budu mít na starosti svoje vnoučata, počítám, že si vystačím bez pohádek. Samozřejmě pár klasických ovládám zpaměti, ale když zařadím povídání o svém dětství, jak jsem s babičkou chodila na mandl a strkala prsty pod rozpálený válec, vnucovala se paní zadarmo, abych si mohla vyzkoušet hru na pradlenu. Taky uslyší, jak kdysi stejná paní z mandlu natahovala háčkované dečky pomocí barevných špendlíků, aby silně naškrobené ztuhly a pak nádherně podbarvily porcelánový servis v babiččině vitríně. Určitě nezapomenu připomenout, jak jsme si chodili pro točené pivo do džbánu a hodný pan hostinský pokaždé přidal odměnu. Pěna ze džbánku pokaždé přetékala a to byla ideální příležitost trochu si jí olíznout a zvykat si na nahořklou chuť. Děda pak obřadně připravil k obědu sobě půllitr, babičce třetinku a mně maličkatý půllitříček, byla to asi 1 deci a já si hned připadala dospělá. A protože sestra nikdy pivo nepila, bylo mi tak nějak příjemně dospěle, možná ten pocit pramenil z toho, že jsem byla starší a myslela si, že právě proto mohu popíjet pivo, zatímco ona pije jenom limonádu.

S odstupem času vám všechno, co je fuč, připadá jako ta nejkrásnější pohádka. A dětství uběhne rychle. Některé části se pak někdy zdají těžko uvěřitelné, některé působí tajemně, ale většina mojí pohádky bude veselá, plná hudby, vzájemného pošťouchání a pochopení.

Ideální láska

Víte, jaký rozdíl je mezi mrakem a mužem? Žádný, když zaleze, udělá se hezký den.

Napadlo mne zamyslet se nad tím, co je to „ideální láska“. Ne, že by to bylo až tak časté téma rozhovorů, ale někdy se utíkám k představě, že moje představa ideální lásky je dvojice navzájem o sebe opřená zády, uprostřed rozlehlé louky, sledující nastávající podvečer, za zvuku cvrčků a ptáků, nikým nerušena a je úplně ticho. Oba se vnímají navzájem dotekem, nepotřebují nic rozebírat a rozumí si i beze slov. Nevím, proč mi to připadá ideální, protože se to zdá takřka nereálné, ale možná to je právě tím. Snad je to vidina cíle, který někdy nastane.

Když se občas zapovídáme s přáteli na téma ideálů, muži zpravidla říkají, že ideální ženská je němá, hluchá, slepá, blbá, ošklivá,....... a já nevím, co ještě. Taky znám několik těch, co znají i ideální výšku (aby si na hlavu mohli odložit půllitr, zhruba ve výši očí). Doufám, že to nemyslí vážně a beru to spíš s humorem. Přiznám se, že stejně vyhraněnou představu ideálního muže ze strany žen jsem nikdy neslyšela. Jednu mi jednou vnucoval kamarád. Podle něj je ideálním mužem pro ženu každý, kdo dýchá. Čímž chtěl naznačit, že ženská bere všechno. Tak to nebudu více rozebírat. o(

Podle mne se představa ideální lásky v průběhu života mění. S nabýváním zkušeností nemůžeme očekávat naplnění shodných ideálů jako zamlada. Otázkou je, zda jsme časem náročnější, či nikoli. Někdy se mi zdá, že nároky s léty spíš stoupají, než naopak. Ale liší se to podle stavu. Zadaní hovoří o tom, že ideálem je klid, tolerance, neklid, pochopení, společné víkendy, rozdělené víkendy, apod. (podle momentálního stavu a s ohledem na stav požadovaný), zatímco nezadaní uvažují konkrétněji (stav konta, nemovitost v rekreační oblasti, rozvod partnera, společná dovolená, dlouhé vlasy, modré oči, nad 180 cm, čtyřky prsa, obliba poslechu vážné hudby, apod.).