Zobrazují se příspěvky se štítkemPro děvčata. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPro děvčata. Zobrazit všechny příspěvky

Jak si efektivně vytrénovat pekáč buchet

Taky je vaším snem mít trup vyrýsovaný podobně, jako je pekáč čerstvě upečených buchet? Zvládne to každý, fakt!
Je vědecky dokázané, že náš mozek nerozeznává mezi realitou a představou. Z toho vyplývá, že když si něco představujeme, vnímá to, jako by to byla pravda. Napadlo mě to v době, kdy moje máma ležela po mozkové mrtvici a já viděla, že svoji realitu vnímá úplně jinak. Vyprávěla mi úžasné zážitky, které nemohla prožít, protože ležela nehybná na lůžku, přesto mi vše líčila v barvách a přesvědčovala mě, že leží u sestry na chalupě, že nás slyší večer si povídat, že k ní chodí známí, přesně popsala, kde má jakou věc a různé jiné informace.
Současně s ní jsem tenkrát prožívala bolesti zad, protože mě zlobila asi ploténka, ale nebyl čas na rehabilitaci. Tenkrát mě napadlo využít ošálení mozku a tak jsem si v posteli představovala, jak cvičím, až mi bolest postupně začala odcházet a časem ustoupila. Při svých představách jsem pociťovala úlevu, cíleně relaxovala a uvolňovala svaly, až mnohem později jsem zjistila, že je to opravdu metoda. Jmenuje se, tuším, infinity, já jsem si ovšem už vypracovala svoji a teď ji chci ještě rozvíjet. Chcete-li se přidat, můžeme spolu prozkoumat, jestli to funguje.
Já své uvolňování praktikuji tak, že si lehnu doma na sedací soupravu (nevím proč, ale je tam asi správné feng šuej a krásně se mi tam relaxuje), dám si podélně ruce, zkontroluji, kde je napětí a pak se zavřenýma očima vnímám různé části těla a prodýchávám je. Po čase mi ztuhlosti popraskají, což poznám podle toho, že mi buď zapraská v uších nebo cítím, jak odchází malé křeče končetinami. Někdy to trvá celkem dlouho a je mi moc líto, že to nemůžu praktikovat i v práci, protože nejlepší je pravidelnost, bohužel to jde jen o víkendu a tak výsledky asi nebudou moc rychlé.
Od zítřka začínám s pravidelným posilováním břišních svalů, protože svou velkou buchtu získanou díky relaxacím chci rozbít na menší buchtičky. Pokud se to povede, napíši podrobný návod, aby to mohli praktikovat všichni muži po nedělním obědě a měli dokonalé alibi, že pracují na své sexy postavě. Radím, nenechte se rušit v odpoledním tréninku, kdy jindy bychom měli trénovat? Volných dnů je pomálu, tak šup šup!

Co je v domě, to je pro mě

S kamarádkou se smějeme, že ve svém věku provozujeme jenom „bílý sex“. Děláte to také tak? Jestli nevíte, co tím mám na mysli, tak to znamená, že prožíváme největší rozkoš u ledničky. Ale není to tak zlé!
Když nás naše polovičky vidí hrabat se v ledničce, nemusí to znamenat, že máme chuť na její obsah, někdy tam hledáme inspiraci pro krásu. Najdeme vhodné ingredience a šup s tím do vany nebo do misky, zamícháme, naneseme, necháme působit 15 – 20 minut a hned jsme o dost krásnější. Leccos, co zbylo, se dá využít, i když na to není zrovna chuť.
Výborné suroviny jsou třeba vejce, med, okurky, citrón, tvaroh, mléko i jogurty. I kdyby jim prošla doba spotřeby, mohou skončit ve vaně. Já se třeba nyní koupu v syrovátce a pokožka je po koupeli úplně jiná. Do vany se hodí citróny, pomeranče, mléko, olivový olej, smetana, tvaroh a třeba i cukr a sůl, ve formě peelingu. Sama si dávám do vany všelijaké bylinky, růžové lístky i levanduli, pěstuji šalvěj, mátu, leccos natrhám na zahradě nebo v lese. Nepraktické je, když se tím ucpe odpad, proto využívám staré silonové ponožky, které poslouží jako filtr (bylinky do nich).
Kdo by chtěl být nejkrásnější, což já obvykle nejsem, protože mám nedostatky v pravidelnosti svého opečovávání, mohl by vzít třeba misku a smíchat si pleťovou masku. Čím víc, tím lépe, poslouží i na dekolt a krk, když zbyde, mohou se potřít ramena, hlavně v létě. Jestli se opalujete tak rádi jako já, určitě si to zaslouží. A co na to použít?
Kostku droždí a mléko, dodají vitamíny i minerály, hlavně vitamin B, stačí smíchat do kašičky a pak nanést. Výborné na různé pupínky. Kdybyste si olízli i rty, vůbec nevadí, droždí je zdravé i zevnitř. Na nervy, na výživu kůže, na hezkou pleť.
Na mastnou pleť se hodí spíš okurka. Samotná, jen tak nastrouhaná, popřípadě smíchaná s jogurtem a citrónem, je z ní takový salát, který se hodí k jídlu i k nanesení a osvěžení. Výborné hlavně v létě, okurka s jogurtem ochlazují, obojí je moc zdravé, kombinace obojího velmi lahodná.
Když jsem chodila plesat do tanečních, nikdy jsem to nenechala náhodě. Před odchodem jsem si aplikovala na dvacet minut našlehaný sníh z bílku s citrónovou šťávou. Myslete si, co chcete, pokožka se vždy nádherně vybělila, působila napnutě a já byla neodolatelná. Škoda, že si to nedělám dnes, měla bych!
Spousta dobrých věcí je i v medu a tvarohu, tvaroh hydratuje, med je výživný, spolu dohromady umí polechtat chuťové pohárky, lze do nich přidat i žloutek nebo olivový olej, které se hodí i na vlasy. Udělá se z nich taková kašička, skoro jako majonéza a nechá se působit. Vlasy se vyživují, po oleji  jsou krásně lesklé a všechno se nakonec může opláchnout třeba odvarem z heřmánku (pro blondýny) nebo kopřiv (pro všechny) či z ořechových listů (pro tmavovlasé).
Lednička je nekonečná inspirace, je v ní ukryt i klíč k naší kráse.

Koho opouštějí muži

Kdysi jsem četla knihu o tom, jaké ženy opouštějí muži. Obsahovala několik příkladů ze života se závěry pro poučení žen. Po jejím přečtení mi vyšel závěr, že muži někdy nevědí, co chtějí a mají spoustu nesplnitelných snů. Ostatně asi jako my.
Oproti tomu my ženy hledáme způsob, jak muže přitáhnout a důvody, proč s námi ženami někdy nevydrží. Každá má svoji teorii, zaručený recept na lásku však neznáme. A tak zkoušíme metodou pokus omyl a pozorujeme okolí.
Nedávno jsme s kámoškami zabředly do hovoru na toto téma a hledaly uspokojivé řešení. Zdálo se nám, že jsme možná vyluštily tajenku. A možná taky ne. Občas si přečtu v médiích různé názory na lásku, jednoznačnou odpověď, jak je to s těmi muži, jsem nenašla. Takže vlastně nevím, jestli je pravidlo na to, koho muži jednou opustí a koho si nechají i na stará kolena.
Kamarádka říká, že my ženské, co se o sebe umíme samy postarat, vlastně mužské nepotřebujeme, oni si pak připadají zbyteční a najdou duši, která je potřebuje víc. Prý ženská, co působí étericky a umí ze sebe udělat trochu neschopnou (což nemusí být vůbec pravda), u mužů nakonec vyhraje. Taková si ho hladce omotá a on jako správný rytíř na bílém koni začne zachraňovat.
Logiku to má. My sice sníme o dobyvačných a něžných rytířích, ale pak zahodíme růži, zbavíme ho koně a snažíme se ho zotročit. Prý v nich ten rytíř pořád někde dříme, jako v hoře Blaník a když bezradná žena zavolá na pomoc, vyslyší její volání. A pak nastane katastrofa, někdy přímo jako na bitevním poli, boření, pálení mostů, narušení stereotypů, navykání na změny. Za pár let to možná bude úplně to samé, jenom se v příběhu vymění figury.
Nevím, jestli je to tak anebo ne, snad úplnou pravdu ví jen pánové. Možná by přidali něco v tom smyslu, že ženská po dvaceti letech není žádná princezna, zato on právě přišel do nejlepšího věku. Je to jenom část pravdy, konec příběhu by se jim totiž špatně poslouchal a tak o něm taktně mlčí a my také. Víme své. Léta jdou, z mladé princezny se stane další samostatná dračice, protože jí nic jiného nezbyde a chlapovi nejlepší léta stejně nakonec upláchnou. Jeho první, předtím samostatná ženská si buď vystačí, nebo se ze sebe naučí dělat neschopnou, aby ji někdo zachránil. Nakonec se všichni smíří se svým osudem.
Všechno, co nás posune dál, z čeho získáme poučení, má smysl. Život je vlastně jen zkouška, v níž musíme obstát. Ženské se hodí být samostatná a někdy dělat pitomou. Je to taková typicky ženská zbraň, úplně neškodná, zato účinná.

Recept na šťastné manželství

Každé třetí manželství v Evropě se rozvádí. A ve většině případů přichází podnět ze strany ženy.

Tak nějak začínal článek, který jsem včera přečetla v jednom časopise. Byl poměrně pozitivní a obsahoval vskutku pár dobrých rad, které by mohly vztah učinit dlouhodobým a šťastným. Až při zamyšlení mi došlo, že by rady mohly fungovat skoro stoprocentně, ale chtěly by trochu upřesnit. 
„Zapomeňte na minulost – jen ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit, bude s partnerem šťastný.“ Potvrzuji. Minulost nemá cenu řešit v zájmu společné budoucnosti. Ale minulost je všechno, co minulo. Bez ohledu na dobu, kdy to minulo. Minulost je i minulá hodina. Takže pokud při ní dostalo vaše ego od svého protějšku nějakou facku, zapomeňte na to. Jedině tak se dočkáte blažené budoucnosti. 
„Pěstujte si své zájmy. Rozdílné potřeby a touhy jsou obohacením lásky. Dělají vztah napínavým a zabezpečuji, že je člověk pro partnera zajímavou osobností.“ Jistě. Vím o tom své. Máme doma hodně rozdílné zájmy. Já pletu, vařím a tak, zatímco manžela zajímají všechna hejblata na dálkové ovládání, či doplňování adrenalinu na motorkách, čtyřkolkách a podobných nesmyslech. Nic proti tomu, rozhodně je zajímavou osobností. I vztah je o mnoho napínavější, když si nevezme mobil, navleče se do kůže a pro jistotu ani neřekne, kam jede a kdy se vrátí. Ale je to jen o zvyk. Až se vrátí, bude to už minulost a nastane zase rodinná pohoda. 
„Naučte se pořádně hádat“ je dobrá rada, pokud máte s kým. Ale pro uvolnění můžete řvát klidně do zdi. Článek radí nezasypávat manžela výčitkami a jejich sdělování stěně má stejný efekt, takže to mohu podepsat. 
„Posilujte rituály“ – s tím bez výhrad souhlasím. Děláme to každý rok na Štědrý den. Povečeříme, posedíme a pak jde manžel na noční směnu jako obvykle. Není nad zaběhlé jistoty. 
Závěr článku uvádí, že američtí a němečtí odborníci došli k závěru, že všechny spokojené manžele spojoval speciální způsob, jak jeden s druhým zacházeli. Mohli se na sebe obrátit s důvěrou s problémy, vyslechnout se, být si věrni a dopřát si kamarády. Vědci považují za důležité, že na partnera není možné pořád nadávat, ale je potřeba ho akceptovat, jaký je.  
Zlatá slova. Umět si naslouchat, být si věrně jeden druhému vzájemnou oporou a brát partnera takového, jaký je, i s jeho špatnými stránkami, je přece normální. Aspoň já tak chápu smysl manželství. Jen jsem měla potřebu některé rady upřesnit, aby tomu zejména ženy dobře rozuměly. Nemohu ale vyloučit, že se rady mohou osvědčit i mužům. K tomu se ale nemohu vyjádřit z vlastní zkušenosti.    

A náhle v tom lítáš

A svět je nádherný, růžový, béžový .....
 

„Prosím.“
„Zelenka. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli ještě platí nabídka z inzerátu .....“
„To je omyl. Tady je soukromý byt a nic neinzerujeme.“  Zavěsila. Za pár okamžiků začal zvonit telefon znovu. „Prosím!“
„Tady Zelenka.“
„Už jsem řekla, že je to omyl.....“
„Já vím. Ale když vy máte tak hezký hlas. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bych vás nemohl pozvat na kafe....“
„A proč si myslíte, že bych měla jít na kafe zrovna s váma?“
„Prostě .... myslel jsem si, když jsme oba sami, teda, ....  já jsem sám. Vy určitě nejste..... Stejně bych rád viděl, jakou tvář má takový hezký hlas. Určitě stejnou....Takový příjemný hlas nemůže mít žádná ošklivá ženská.“
„Vy jste teda lichotník! Můžete mi prozradit, jakou máte procentní úspěšnost? Zkoušíte to určitě častěji, ne?“
„Vůbec! Co si to o mě myslíte? Prodávám svůj vůz, zkouším volat na inzerát a nějak to asi přeskočilo. Ale zdá se mi, že hezky.“
„Tak vám to přeskočilo..... zajímavé! Vůz nesháním a nejradši mám capuccino.“
„Jasně, to já taky.... Ale ten vůz bych vám stejně ukázal....můžeme se třeba trochu projet,  kousek za Prahu......vím o jedné pizzerii, mají výborné capuccino..... Tak se těším. Zítra ve čtyři.“ 
Položila. Kdo by to byl ráno řekl? Docela úspěšný den.
PS: Při zvedání telefonu vypadá nejlíp usměvavá žena. Uvolněný postoj nebo posez uvolní i stres. Při poslechu nudných pracovních hovorů se hodí myslet na něco hezkého a když se občas zadaří, trocha toho endorfinu pro dobrou náladu nikdy nezaškodí. Pocit pohody je nejlepší na vrásky.

No vida, zase špatně!


I kdybych chtěla aspoň jednou zapadnout do průměru, zase se mi to nevede. Pokud se týká výběru toho pravého, jsem na tom poněkud špatně.
Dozvěděla jsem se, že než najdu pravého muže pro život, měla bych zažít asi toto: 
  • Líbání s 22 muži – nevím, co se přesně myslí pojmem „líbání“, ale polibky s muži nepočítám. Někoho políbím při pozdravu na tvář, někoho možná zdravím na ústa či na bradu, ale zda jich bylo dvaadvacet, to opravdu nevím.
  • 6x sex na jednu noc – na rozdíl od líbání mám v sexu na jednu noc docela jasno. Tohle je úplně vedle! Na noc mi máma pobyt venku nepovolila a dnes bývám zásadně v noci doma. Sex přes den se neřeší, takže jsem úplně vedle. Sex na jednu noc a navíc šestkrát, to mám teda co dohánět!
  • 4x podvedená -  tohle nemohu vyloučit. Možná mě v životě podvedl už víckrát a až na to přijdu, udělám scénu hodnou Thálie. Ale zatím musím krotit herecké vášně a vážně pochybuji o tom, jestli to mám doopravdy zjišťovat. Nač dráždit hada bosou nohou?
  • 5x zlomené srdce – kdyby jenom pětkrát! Co já už viděla zlomených srdcí! A kolikrát se mi skoro lámalo, když jsem si zpětně uvědomila, o co všechno přicházím? No, ale někdy si věci rozmyslíme až příliš brzy, možná.
  • 4 dlouhodobé vztahy – myslím, že to bude akorát. Kromě manželství mám už třetího čtyřnohého miláčka a jsou to vztahy jedna radost. Jeden mohl být i delší, ale všechno se nepovede přesně tak, jak bychom si vysnili.
  • 6 příšerných rande – tohle mám taky za sebou, ačkoli, míra příšernosti je subjektivní věc. Jistě jich bylo víc.
  • Dáte kopačky pěti chlapům – tohle mě ještě nenapadlo a to je brácha fotbalový nadšenec! Nevíte, kde mají nějaké levnější? Chci zapadat do průměru aspoň v něčem a když to spraví patery kopačky, tak je pomoc nadosah.
 A jak jste na tom se zážitky vy?

Tajemství důležité pro hubnutí

Znáte příručky, které vám zaručeně poradí, jak zhubnout a přitom se ládovat dosyta konkrétními potravinami? Tak já vám o některých taky něco prozradím.
Čokoláda. Nádherný hnědý stimulant dobré nálady, jemně se rozplývající na jazyku, obsahující spoustu důležitých minerálů, dokáže člověka dohnat skoro k orgasmu. Dá se jíst všude, tedy, pokud je zrovna po ruce, na výběr je bílá, kávová, s různými oříšky, plněná nugátem i marcipánem, vylepšená náplní s rumem, vodkou, mátou, zdravě se tvářící v obalu se sušeným ovocem. Jemná, hladká, drsná, s bublinkami, dokonce v kašovité podobě i ve formě různých pralinek, mňam!!!
Řízky. V trojobalu, v těstíčku, marinované i plněné. Kuřecí, vepřové, telecí, vytvořené z různých náhražek, třeba salámu, mleté, oplácané těstíčkem z bramboráku, s křupinkami, s omáčkami z majonézy, kečupu a jiných přísad. Jú, jak voní, třeba společně s kroketami, hranolkami, bramborovou kaší, tatarkou, omáčkou barbeque, se sázeným vejcem, kouskem zeleného salátu nebo úplně nejlépe s horou klasického bramborového salátu. Hmmmmmmmmm!
Ovárky, jitrničky, bůčky. Krásně se klepající kůže na vařeném koleni, mastné jelítko a kroupová prdelačka. Prejt, pečená sekaná, zabijačkový guláš, maso válející se ve vrstvě sádla, škvarečky s voňavým chlebem a cibulí. Uzeniny plněné špekem, klobásy bavorské, maďarské, se sýrem, se syrečky, taliány, točeňák a párky odevšad. Opečené, ohřáté, přidané do polévky nebo gulášů, jen tak se válející na jazyku pro chuť, rychlovka. Po cestě kolem stánku tak náááádherně voní a lááákají!
Dorty. S máslovým krémem, se šlehačkou, v různých podobách. Hlavně hory krémů, hory šlehačky. Bezé, laskonky, větrníky, rakvičky, věnečky, řezy z ořechů, nacucané sirupem s punčovou příchutí, obalené v cukrovém prášku, posypané karamelem, oříšky, griliášem, kakaem, zakuklené do medovníku, rolád, pohárů i maličkého pečiva. Neodolatelné, žádoucí, lechtající na jazyku, hřející v žaludku. Éhh.
Tak tohle všechno při hubnutí NEŽRAT!

Horňačky, dolňačky a obojakačky

Muži se dělí na horňáky a dolňáky. Jsou to kategorie, které prozrazují, jaké části ženského těla preferují při svém výběru. Horňáci hodnotí poprsí a dolňáci hýždě. Výhodu mají ty ženy, kterým příroda nadělila nahoře i dole.
O ženách a jejich kategoriích se moc nemluví, ale existují taky rozdíly, protože podle mého soukromého sledování existuje řada kritérií pro hodnocení krásy muže.
Horňačky hodnotí zpravidla části těla nahoru od pasu. Zde je spousta bodů, co mají mít vliv na ženský zájem. Smyslné myšlenky podpoří třeba zářící oči, kterými muž prozrazuje, že má něco za lubem. Když se ještě k tomu smějí a směle se dívají hezky zpříma, svědčí to o hezké duši a sebevědomí. Smějící se zuby a okolí případně doplněné mužným vousem zaručí vyšší procento úspěchu. Horňačky mohou mít v zorném úhlu taky šíji a ramena. Rozkládají-li se pěkně do šířky, značí, že by muž mohl být vhodnou oporou, pokud ženu unese, mohou slibovat i teplou náruč, popřípadě nošení na rukou. Tady ovšem budu raději stát při zemi, už mi není dvacet a růžové brýle někam zapadly. Raději na to nespoléhám, to ovšem neznamená, že se ráda nepokochám pohledem na všechno.
Čím se vyznačují dolňačky? Přece tím, že milují na mužích to, co je pěkné od pasu dolů. Když pominu pohled zepředu, abych někoho neurazila, i když muže zepředu také zkoumáme, musím zmínit zadek a tvar dolních končetin. My ženy taky máme svoje erotické slabiny a k těm patří různá místečka. Zadek nevyjímaje. Znám případy, kdy se na otázku: „Jak se ti líbí?“ dočkám odpovědi? „Ještě jsem ho neviděla zezadu.“
Obojakačky jsou ve výhodě, na každém si najdou něco a nepreferují jenom jednu část. Nepatří stoprocentně ani k horňačkám, ani k dolňačkám, líbí se jim od všeho trochu a hledají svůj ideál. Ale když najdou toho, co splňuje dohromady kritéria horňaček i dolňaček, tak muž nemá šanci uniknout.
Kam se řadíte vy?

Co by měla umět správná ženská

V minulém století, v době, kdy jsem přemýšlela o tom, jak naložit se svým životem, panovaly jiné poměry než teď. Po vzoru babiček a mamky jsem však věděla, že správná ženská musí umět žehlit, prát, uvařit něco dobrého a vychovat své děti.
Tenkrát bylo nemyslitelné vodit rodinu do restaurací, nechat si prát někde ve veřejné prádelně, dát dítěti na sebe něco nežehleného nebo k svačině sušenku. Abych to upřesnila – jak kde. U nás to nemyslitelné rozhodně bylo. Co by tomu lidi řekli, kdyby byly na oblečení záhyby? Kdyby okolí vidělo, že naše prádlo není jako ze škatulky, bílá není bílá a utrácíme za zbytečnosti? Naše prádlo viselo v čele rušné ulice a každý musel vidět, že je perfektní, i když ručně vyprané.
Těch van, těch škopků co jsem z něho musela vyždímat, když se praly pleny pro dvojčata a máma nestíhala? Těch plen, které jsem musela poctivě vyžehlit! Není divu, že mi tohle všechno obecně představy o životě obrátilo. Ale jako správná hospodyně jsem i já pravidelně vařila i prala (ono to ani jinak nešlo, manžel dostal 1500 výplatu a z toho jsme museli tři žít, denně chtěl na cigára a tak musel nosit svačinu s sebou v kastrolu), vycházela s omezeným rozpočtem (hodně omezeným, ale naštěstí se dalo občas přivydělat melouchem), na přilepšenou občas upletla svetr na zakázku a učila se všemu, co nám mohlo ušetřit. Paráda musela taky být, jenomže na chleba taky. Následovalo tedy „samorobo“, jak jsme tenkrát říkaly.
Jak šel čas, učila jsem se novým zvyklostem. Hrdá na své „samorobo“ jsem občas ocenila pomoc v domácnosti. Strávit soboty a neděle u škopku se mi nechtělo, vydatně pomohla myčka. Pračka už v té době byla samozřejmostí a tak mi nehrozilo, že dcera spadne do vany plné vody, jako kdysi brácha, když se mi v prádle málem utopil. Vyšťavená svým perfekcionismem jsem se učila relaxovat, odpočívat, hledat jiné hodnoty a flákat se. Můj život dostal jiný rozměr. Peníze jsem už tolik počítat nemusela, ale život přidal zase jiné trable. S odstupem dneska vím, že ani na Vánoce není důležité, jestli jsou okna umytá, že se dá den prožít líp než u televize, že děti neocení hmotné dárky tolik, jako čas, který s nimi strávíme a že žena by měla všechno dělat s chutí a rozumem.
S výbavou, jakou dnes mají mladé hospodyňky, nemusí trénovat praní a čištění skvrn, kynuté buchty, ani nepotřebují příručku správného žehlení. Tyhle role může převzít někdo jiný. Určitě by ale měly zvládat umění komunikace, spokojenost a sebevědomí, nenechat si vzít roli při stmelování rodiny, v které se všichni budou cítit dobře. Tady ženu nikdo nemůže zastoupit. Jediné, co dnešním mladým hospodyňkám nezávidím, jsou lákadla v podobě internetových obchodů. Za takových podmínek musí být velmi těžké vyjít s rodinným rozpočtem, pokud není neomezený.

Sudá nebo lichá (letní povídka)

Cesty lásky jsou nevyzpytatelné. Často musí zdolat labyrint a projít rozličnými uličkami, než zasáhne svůj cíl. Jinému přijde naproti zrovna ve chvíli, kdy to nejméně čeká a třeba se to ani nehodí. To samé se dá říci o štěstí. Láska a štěstí, jsou dvě věci, které pořád všichni vyhlížíme a toužíme po nich. A když se dočkáme jednoho, zpravidla přijdou ruku v ruce.
Stejně na tom byla i Zuzana. V poslední době se jí zdálo, že smůla se lepí na paty moc dlouho, že si její štěstí s láskou zřejmě spletly na rozcestí správný směr. Když se rozešla se svou poslední láskou, kde to vypadalo na nekonečný vztah a společný život, cítila potřebu se uklidnit a být na chvilku sama. Našla podnájem a zkusila svůj život změnit úplně od základu. Na kousek papíru napsala pár plánů do budoucna a přilepila na ledničku. Věděla, že je musí splnit sama a nikdo, než ona, na to nemá vliv. V tom měla jedinou svoji jistotu.
Dřív o sobě mívala dost pochybností. Od šestnácti bydlela u svého přítele a byla odtržená od rodiny. Všichni byli sice v kontaktu, ale po pár letech uvykla jiným rituálům, jiné rodině a odcizila se. O tom, že Ondřej od základu změnil její zvyky, mínění o svojí osobě, o všem, co kdy chtěla dokázat, jak jí postupně vnutil svoje představy, sice nepřemýšlela, jenomže časem síla zvyku trochu ochabla v každodenním stereotypu a jejich vztah se přiblížil k magické hranici 7 let, o které se říká, že je mezníkem. Pak se buď láska má zpečetit svatbou, nebo zbořit rozchodem.
Tyhle pověry se sice tradují, ale kdo by dneska věřil pověrám? Možná to tak bylo dříve, dnešní ženy jsou úplně jiné, umí si lehce poradit, postarají se, jsou vzdělané, emancipované, pracují na všem, co posiluje vztahy, mají na to spoustu skvělých příruček i rad na internetu, nevěří žádným babským povídačkám. Zuzaně těch sedm let od začátku vztahu nějak uběhlo a pak ji zastihlo právě to, čemu až dosud nepřisuzovala žádnou váhu. Najednou si začínala všímat, že je sama, že její Ondřej má své koníčky a ona žehlí jeho košile, zachumlaná do peřin večer čeká na pozdní SMS a on se zpravidla ozve v době, kdy už dávno usnula.
Bydleli spolu za městem a každodenní dojíždění přinášelo mnoho problémů. V okolí nebylo moc pracovních příležitostí, nezbylo, než se přizpůsobit, uskromnit a najít si práci ve městě. Oběma se to dobře dařilo a nouzí netrpěli. Řešili to dojížděním, jenomže se stali závislými na hromadné dopravě, která v pozdních hodinách už nejezdí tak často, jako v době denní špičky. Zuzana si zvykla, že občas musí usínat sama, ale nebylo to podle její vůle, neodpovídalo to jejím původním představám o partnerském životě.
A tak v posteli před usnutím přemýšlela nejprve o tom, jestli to tak musí být, pak ji začaly napadat otázky, proč tomu tak bývá, spolu s nutkavou myšlenkou jestli tomu nebývá s nějakou jinou a časem to přerostlo až k postupnému rozplétání uzle, jestli to tak musí být už pořád, aby nakonec našla řešení, že už to tak dále bývat nebude. Vzala papír a snažila se rozhodnout. Pokaždé, když hledala rozhodnutí, počítala do dvaceti a čmárala řadu čárek. Pak škrtala jednu po druhé a spočítala výsledek. Sudá nebo lichá napověděly, jaké zvolit řešení. Tentokrát jí vyšla sudá, proto odešla. Když se přestěhovala, poslala mu nic nevysvětlující SMS. I on cítil, že to mezi nimi delší dobu skřípalo a i když se ji ještě snažil přemluvit, nakonec vzdal bitvu a vyklidil pole. Zuzaně začal úplně nový život a začala ho užívat. Chvíli sice měla pochybnosti, ale za pár dnů zjistila, že už jí nechybí a neusíná v napětí i s pomyšlením, jestli se mu třeba něco nestalo. Přestala myslet na něj a začala víc myslet na sebe. Rozhodla se žít.
Jak ubíhal čas, seznámila se s novými lidmi v nové práci, vrhla se na studium nového jazyka a s novými známými vyrážela za zábavou, do kina, do restaurace. S veselou povahou měla přátel pořád dost, nikdy se nenudila, dokázala se pořádně odvázat, jenom ty večery jí připadaly čím dál osamělejší. A tak se jí zdálo, že už přišel čas na novou lásku nebo aspoň malé občasné pomazlení, potěšení se spřízněnou duší. Jak na to tak myslela, zformulovala si přání zřejmě špatně, takže jí cestu zkřížil sice další, ale jak se ukázalo později, opět nesprávný muž.
Říká se, že každého v životě potkáme proto, aby nás něčemu naučil, a když nám udělí lekci, která nás posune dál a splní svůj úkol, zase se s ním rozejdeme. Sice to má svoji logiku, ale někdy se s tím člověk těžko smiřuje. Když lekce neumí tak dobře pochopit, musí pomoci někdo s vysvětlením. U žen tomu v mnoha případech bývá kartářka, protože psycholog není tak moc populární. Této pomoci využila i Zuzana.
„Co ode mě chcete slyšet?“ zeptala se vědma, která ji přivítala ve svém příbytku.
„Potřebuju vědět, co mě čeká v lásce.“
Kartářka zamíchala karty, párkrát sejmula, pak nabídla sejmout i Zuzaně, otočila balíček kolem plamenu svíčky, obestřena vůní kadidla rozhodila na stůl svoje hromádky a na nich se objevilo několik nejasných karet.
„Vidím, že tady máte s láskou nějaké trable,“ začala dost neurčitě a Zuzana zbystřila.
Pokývala a pak vědma pokračovala: „Vy se nemůžete rozhodnout!“
Zuzanu výklad hodně zaujal a hned ji začalo napadat, že to karty přesně trefily. Rozhodnout se nemohla. Její nový partner byl sice vášnivý milenec a zažila s ním spoustu nepoznaných rozkoší, ale taky v mobilu našla pár SMS od jeho „prý“ bývalky. Na to, že už byla jeho expartnerkou, psala podle Zuzanina úsudku moc často a dost na tělo, jenomže před ním nechtěla vypadat jako žárlivá husa a tak mlčela. O co víc se ovládala, o to víc stoupaly její pochybnosti, jestli je sex všechno nebo ne. Od kartářky odešla s vidinou růžové budoucnosti, protože jí prozradila, že je sice aktuálně zamilovaná, ale není to ten pravý ořechový, že přijde někdo mnohem lepší, jenom je zatím „někde okolo“. Dostalo se jí ujištění, že nemá ztrácet hlavu, má se zaměřit víc na sebe a těšit se na léto. Měla také myslet na to, že zadané květinky mají někdy v lásce větší štěstí a svou vůní nalákají další motýlky.
Zuzana se rozhodla, že tentokrát poslechne, i když ji předchozí zkušenosti s láskou nepřesvědčily, že by měla ustupovat příliš. Vzala si svůj oblíbený papír, který pokaždé napovídal, jak věci vyřešit. Začala škrtat svoje čárky. Tentokrát jí na konci zůstala lichá a tak to nechala vývoji a rozhodla se využívat příležitost jenom k vyrovnání hormonálních hladin. I přes občasné trápení s láskou vyzařovala pozitivní fluidum a snažila se citově na svého přítele moc nevázat. Tohle rozhodnutí bylo sice spontánní a pochopitelné, ale o to hůře splnitelné, protože v tom dávno byla po uši. Kartářka jí sice poskytla svou útěchu, stejně také vzbudila novou vlnu pochybností.
„Mám tomu věřit nebo se na to mám vykašlat?“ řešila s kamarádkou o polední pauze.
„Nevím, mně se předpověď od kartářky vždycky splnila úplně do puntíku.“
Kolegyně nepomohla, takže Zuzaně nezbylo než čekat na konečné rozuzlení, až uplyne čas. Mnohem později se ukázalo, že přítel nebyl se svou exmilenkou tolik na kordy, jak tvrdil, času měl stále míň a míň a i když poskytoval Zuzaně občasnou podporu, měla spíš podobu záchranné telefinní linky. Jí to ale nevadilo, trávila svůj čas studiem jazyků a občasnými mejdany s přáteli, tak jí chyběl stále méně. Už ani neřešila, že je v noci zase sama, pocit samoty si nepřipouštěla, měla přece svoji vzdálenou pomoc v případě nouze.
Kupodivu to mělo pozitivní dopady pro její sebevědomí. Měla pocit, že není tak úplně sama a ten jí časem pomohl při úplném odtržení od minulosti. V myšlenkách se přeladila na jinou vlnu a ani si nevšimla, že v jejím okolí se dávno vyskytl veselý pohledný muž, o kterém všechny její kolegyně snily, ale on si žádné nikdy nevšímal. Vlastně se to o něm nedalo říci tak docela, protože byl ke všem vzorně pozorný, jen k Zuzaně o něco pozornější, ale zase ne tak, aby si toho všimli ostatní. Byl milý a galantní, aby to zpozorovala ona a na jeho pozornost si zvykla, až se bez ní nedokázala obejít. Přišlo to nenápadně, potichu a snad by si toho Zuzana ani pořádně nevšimla, kdyby si jednou při tenisu nezlomil ruku. Zůstal pár dnů v pracovní neschopnosti a Zuzaně došlo, že je její okolí nějak prázdné. Začala přemýšlet, čím to vlastně je.
Přišla na to, že tam chybí Pavel, co na ni pravidelně ťukal v době oběda, sem tam si vzpomněl s milým majlíkem a pomohl se vším, co právě nutně potřebovala zařídit, vyslechl všechny její myšlenky a nerozmlouval bláznivé nápady. Moudrý, jak červený král, co byl u kartářky na dost významném místě a pořád o něm mluvila, že je někde v pozadí a jednou přijde. A tak vzala telefon a začala vyťukávat číslo.
„Pavle, ahoj, jak se máš?“
„Můžu tě poprosit, abys mi řekl číslo, které tě právě napadlo?“
„Sedm set sedmdesát sedm.“
Hurá, pomyslela si, lichá a k tomu rovnou tři sedmičky, to je moje nejšťastnější číslo. Věděla, že tentokrát to vyjde, cítila, že někdo čeká za dveřmi. Možná tam na ni právě zaťukala Láska. A možná nepřijde sama a přivede i Štěstí.

Výčitky

Existují tak věrné ženy, že mají vždy výčitky svědomí, když svého muže podvádějí. Guy de Maupassant
Probírala se regály a hledala vhodnou velikost. Neměla na výběr, stehna pálila a určitě do večera zčervenají, to věděla už z dětství, otisk dlaně i rákosky zůstanou na kůži pár dní. Musí vzít cokoli, co sežene, aby zakryla večer celé tělo. Jak by takové fleky na těle vysvětlila manželovi? Jsou zranění, která si ženská sama nemůže způsobit, jistě by si všiml. Vybrala bavlněné pyžamo nadměrné velikosti, chtěla vypadat hodně nevábně.
Dvěstěpadesát,“ řekla pokladní a sbalila soupravu do igelitové tašky.
Jizvy na stehnech hřály a připomínaly nedávné zážitky. O jejich původu už věděla jen duše a nebýt jich, tak by byl zážitek zapomenutý jako ty předešlé. Tentokrát to ale bylo jiné, znásobeno bolestí, jakou měla ochutnat místo něžného milování. Pořád svůj zážitek vstřebávala, zkoušela se vyznat ve svých pocitech. Necítila vinu, necítila ponížení, cítila slast, připadala si očištěná od všech hříchů, které kdy spáchala.
Když ucítila první štípnutí, trochu ji to vyděsilo. Druhé už čekala a navodilo pocity, které prožívala jako dítě. Za provinění následoval trest a ze všeho nejhorší bylo jen čekání na něj. Kolik ran bude následovat, nikdy nevěděla, musela se nechat překvapit. Třetí rána štípla nešikovně na stehně, to bude vidět, pomyslela si, ale snad to protentokrát projde. Pak už nepočítala. Po zaslouženém trestu přišla vytoužená odměna.
Jediné, co cítila cestou domů, byl strach a stísněnost. Věděla, že si hodně zahrává, ozvalo se i špatné svědomí. Touha po dobrodružství byla silnější, jednou by na ni ale mohla doplatit. Neprojde ti to, říkalo jí její druhé já, síla toho hlasu se ozývala každým krokem silněji, bylo to úplně k zbláznění, každý další centimetr zvyšoval utrpení. A pak konečně odemkla a vešla. Nikde nikdo. Obavy byly zbytečné, nikdo se o nic nezajímal. Vybalila pyžamo a oddechla si.

Zpožděný vlak


To ráno vstala zřetelně odhodlaná. Sbalená taška stála připravená na dně skříně, čekala jenom na její poslední rozhodnutí. Už pár dní uléhala s pocitem, že od zítra bude usínat v jiné posteli.

Tereza dlouho přemýšlela, jestli by měla život změnit nebo ne. Pár let ji trápily nevěry manžela, který se po každém dobrodružství vrátil a tvářil, jako by se nic nestalo, jako by byla necitelná bytost, co musí snášet všechny jeho výstřelky.
 
Dokud měli děti, neřešila to. Po nekonečných večerech, kdy na něj zbytečně čekala, aby se později dozvěděla, s kým ho opět strávil, máčela polštář slzami. Neměla sílu to řešit, neměla dost peněz a odvahy zůstat s dětmi sama, dokud je zabezpečoval.
 A neřešený problém narůstal, on si zvykl dělat si, co chtěl, ona na svou samotu, která jí sice štvala, ale už kvůli ní nebrečela. S časem odešla láska, odešly děti, odešlo všechno, co je spojovalo, společně trávený čas se zredukoval na nutné minimum. Dny plynuly určitou setrvačností a pro oba byl společný byt jen noclehárna. Manžel měl jistotu, že ji tam najde a ona měla na oplátku zajištění.
Až jednou …
Objevil se v jejím životě úplně náhodou. Řekl na její adresu pár slov a pak ji pozval na cigaretu. Nakazila se jeho smíchem, jeho přítomností, sdílením zážitků, konzultovala s ním svoje problémy, líbil se jí jeho přístup, galantnost, životní nadhled a opora, kterou jí poskytoval ve chvílích, kdy jí samota už přerůstala přes hlavu. Nedělal si na ni žádné nároky, k ničemu ji nenaváděl, přijímal ji a na oplátku dával to, co potřebovala. Nic nechtěl a nic nesliboval. Byl a to jí ke štěstí bohatě stačilo.
Život zamíchá kartami. Život je čas, co máme vyměřený pro sebe, pro své bytí a pak jen záleží na tom, jak s ním naložíme. Můžeme jím proplout volně, nechat se strhnout proudem a zmítat peřejemi, můžeme bojovat a snažit se proud osudu přizpůsobit svojí představě.
Záleží na nás, na rozhodnutí, jestli to nechat jenom tak nebo s tím něco udělat.
Jsou rozhodnutí jednoduchá, rozhodnutí složitá. A Tereza se rozhodla to řešit.
Dlouho o tom přemýšlela.
A pak našla řešení.
Sbalila si tašku.

Prevíti a potvory

Vážně nevím, proč se o některých ženách říká, že jsou potvory. Jsou to jenom obyčejné ženské, co myslí zdravým rozumem, chovají se asertivně a nehodlají čekat na svou příležitost v koutě.
Sama žádnou potvoru neznám. Znám jenom spoustu hodných holek, co mají rády život, své partnery, mluví o všem jenom v superlativech a snaží se žít spokojeně. A ono jim to, potvorám, vychází! Pak se najdou jiné, ještě hodnější holky, co jim závidí i neúspěch, jen proto, že se o něco pokusily, že vypadají hezky, starají se o sebe, mají lepší náladu a nevypadají upachtěně. A přitom je mezi nimi jenom drobný rozdíl. Úsměv a dobrá nálada. „Potvory“ se mají rády a život prožívají jako by mávnul pírkem, i když ho nemají o nic lehčí, než ty ostatní, které se na okolí kaboní, pořád se jenom litují, mluví o problémech a nazývají se samy „hodné holky“.
Někdy se mi zdá, jako by bylo přímo zákonité, že si hodná holka vezme prevíta. Při bližším ohledání je to přitom jenom chlap, co má dostatek sebevědomí, často i nějakého koníčka a umí zaujmout své okolí, i holky. On nejspíš žádný muž zpočátku jako prevít nevypadá, každý zřejmě budí dojem hodného, protože jinak by si ho přece hodná holka nevybrala pro život. Až časem, kdy mu její dobrota začne být tak trochu všední, ožije v něm prevít. To si hodné holky mohou někdy oči vybrečet a pak jim dojde, že vlastně všechny jeho povahové rysy znaly dopředu, že jim to dokonce i imponovalo, ale najednou je vidí jinak. A tohle může platit i pro muže, když se jim původně hodná holka přemění na potvoru.
A tak by možná bylo praktické, kdyby bylo zařízeno předem, aby si hodní chlapci hledali hodné holky a prevíti si brali potvory. Ať se nudí nebo otravují navzájem, ubylo by partnerských rozepří. Jenomže to není tak úplně jednoduché. Zpravidla se přitahují opaky, proto hodný kluk zatouží po potvoře a ta se mu i jeho vlivem změní v hodnou holku (tohle není nic těžkého, protože už dávno předtím hodná je), hodná holka zatouží předělat svého zprvu neodhaleného prevíta (ale když se jí to nepodaří, může ho milovat i s chybami), v ideálním stavu se prevít rovnou potká s potvorou (a pěkně jim to jiskří a to jim buď vyhovuje, nebo vybouchne).
Ale právě o tom překvapení, o tom, že si nejsme nikdy jisti výsledkem, to přece je. Hlavně, abychom se nenudili, pořád o tom přemýšleli, nikdy to nevzdali a až spolu zestárneme, pochopíme, že potvory a prevíti neexistují.

Proč by ženské měly být potvory

Jsou situace, kdy se ženské spolu radíme. Obvykle ani tak nestojíme o radu, jako spíš o pofoukání. Ženská ženské rozumí v situaci, kterou sama zažila, v jiných situacích může sice poskytnout útěchu, ale nepochopí.

My, ženské, máme s chlapama trápení. Někdy si říkám, čím si vlastně chlapi zaslouží, že se do nich zamilujeme, protože z každého se většinou vylíhne nějaký prevít. Babička říkala, že jeden chlap je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet a že si stejně nevybereš a já to vidím stejně.
Jediný rozdíl mezi nima je, že jednoho milujeme a nemůžeme si pomoci a druhý nás neokouzlí, kdyby dělal cokoli. A tomu, koho milujeme, odpustíme i velezradu.
V případě velezrady vůči nám pořád hledáme argumenty na jeho obhajobu a tím si vlastně ubližujeme a vůbec nám to nevadí. Když to tak někdy poslouchám, jaké nesmysly umíme vymyslet, abychom obhájily mužské chování, tak to by nevymyslel ani Cimrman. Dokážeme být takové masochistky a odpustit nevěry, i dlouhodobé, nevadí nám, když nás mají za vola, chlastají a tropí scény, někdy přikrýváme zástěrou i modřiny a naoko se tváříme, že máme doma anděla a vlastně se nic neděje.
Anděla doma nemám, ale z toho, co jsem uvedla, naštěstí neřeším nic. Jsem totiž potvora a nic z toho bych si líbit nenechala. Nechtěla bych někoho, kdo by mě omezoval víc, než je snesitelné, ani žárlivce, který by mi nenechal volný prostor. A kdyby mi někdo ublížil, spočítala bych mu to i s úroky. Chci jenom žít a nechat žít.
Vztah mezi dvěma, ať už je to manželství nebo jiný svazek, to je přece dohoda. A dohody fungují, pokud se bezezbytku dodržují. Jakmile to začne skřípat a někde to neklape, je dobré si to vyříkat, ale neustupovat. Ústupky dávají najevo, že nám může protistrana naložit na bedra o něco víc a ona to nejspíš časem využije. Čím víc prostoru poskytneme protistraně, tím méně máme pro sebe. Vypadá to sice jako projev dobré vůle, ale z dlouhodobého hlediska je to neúnosná věc. A proto musíme být potvory a trvat na svém. Oni to pánové dělají úplně stejně a já se jim ani nedivím.

Jako kornout zmrzliny

Tak to mě zase pobavilo! U konkurence jsem se dočetla, že prý se pozná, jaká je ženská v posteli, podle toho, jakou si dává zmrzlinu.
A jestli jste to nečetli, tak prý je to tak:
Kávová prozrazuje koketnost a dramatičnost, ženská prý jde za tím, co si zamane. Vanilková značí impulsivní, milostně spontánní a upřímné ženy, se silnými vztahy k rodině. Mátová prý neznamená moc dobrého, žena milující mátovou prý je sobecká a nechce o muže pečovat. Zato čokoládová, žena, co má ráda čokoládovou, ta prý se nerada nudí rutinou a je potřeba ji neustále stimulovat. Ale zato jahodová znamená plachost, umíněnost a sebekritičnost, s takovou ženskou prý je hodně práce. Banánová zase značí velkorysou, čestnou a empatickou milenku.
No, nevím, to jsou mi zase škatulky! Já mám ze všeho nejradši kokosovou a oříškovou a když je velký výběr, tak si dám s oblibou i stracciatelu nebo nugátovou. To by mohlo znamenat, že jsem mlsná, vybíravá a jen tak něco obyčejného mě neuspokojí. Kousky čokolády určitě znamenají impulsivnost a kousky ořechů prozrazují, že jsem trochu agresivní. Jenomže autorku původního článku takový příměr asi nenapadl, tak uplatnila svoje nejoblíbenější chutě.
Ať už je to tak nebo tak, já si myslím, že s kornoutem zmrzliny se na rande vůbec nic nezkazí. Myslím, že nejlepší bude, když si poručíte velký kornout a do něj nejraději směsku barev dobré zmrzliny. On se v tom pak partner možná nevyzná, ale mužští takové blbosti nečtou. Bude se s oblibou dívat a když mu namluvíte, že s mužskýma zacházíte stejně, jako s kornouty zmrzliny, nespustí z vás oči a budou to chtít vyzkoušet.
Vsaďte se!

Pro mamky odrostlejších dětí

Když se ženská stane mámou, tak pochopí, co to je. Která nezažije, té se to těžko vysvětluje, je to směs radosti, starosti, strachu, obav, nadšení a různých emocí, které se mezi sebou perou. Jako by vytryskl pramen a fontána pak střídavě pouštěla větší a menší pramínky.
Dětičky nás zkouší odmala. Nejdřív dělají radost, těší nás prvními úsměvy, krůčky, pohyby a grimasami, zároveň budí obavy a pak trénují naši trpělivost celou dobu svojí přítomnosti doma, protože přijde nemoc, puberta, prožíváme společně první i další lásky (někdo nekonečně lásek, to když si porodí Don Juana) a tak je někdy skoro štěstí, když jako matky zůstaneme některých trápení našich dětí ušetřené a nemusíme je řešit. Jenomže většinou spíš řešíme, protože zároveň fungujeme jako zpovědnice, trampolíny, od nichž se bolístky odráží a flastr na každou ranku, kterou dětičky utrpí. A pak se s tím užíráme samy. Není nic horšího, než vidět trpící dítě.
My, maminky, abychom si ulevily, se pak navzájem svěřujeme jedna druhé a porovnáváme zkušenosti, abychom aplikovaly účinné protilátky zpětně do našich dětí, hledáme pozitivní příklady a učíme se zacházet mimo jiné se svou duší, protože kdo má všechen ten koktejl emocí pořád vydržet? A tak jsem se i já za stejným účelem potkala s mojí kamarádkou, maminkou odrostlejších dcer, která se mi svěřovala se svým trápením a společně jsme hledaly vysvětlení pro nastalé situace, až jsme znovu přišly na to, že všechno tady přece jednou bylo, že jsou naše děti stejné jako my, jenom ovlivněné dobou a že je potřeba se s tím prostě nějak vyrovnat.
Znám to. Taky jsme to prožívaly, taky jsem si zažila zhroucení z nešťastné lásky (svojí i dceřiny), taky jsme prošly touhou po dokonalosti, taky prožily pubertu a pak se přenesly do dospělosti, odloučení, všechny životní změny a dnes to začínáme prožívat znovu. Chvíle se jenom střídají. Těm dnešním předcházelo období odloučení, odlupování větve od stromu a kmenu a zakládání nového výhonku. Stejně to bolelo babičku, mojí maminku i mě a přece je to normální kolotoč života. Pořád se točí a posouvá dál a pak se nám s dětmi zase vrací zpátky všechny naše vlastní zážitky, jako bychom pořád seděly na dřevěném koni a točily se dokola.
Občas je třeba z toho kolotoče seskočit a schovat se někam na území bezpečí, nejlépe tam, kam nemohou ani dcery, ani synové a jsme zase samy sebou, ženskou s rarachy v očích, ve vlastním světě, s vlastními zájmy a myšlenkami. Ty, co si  vlastní svět nikdy nenechají vzít, mají únik jednodušší. A ty ostatní? Někdy napoví návrat ke kořenům nebo vlastní nesplněné sny. Sny si musíme plnit samy, děti mají vlastní.

Májové deštíky

Na parapetu okna se vypařovaly poslední kapky. Před chvílí ještě pršelo z mraku nad střechou a nyní svítí slunce.
Vzduch má příjemný nádech jara, tulipány ve váze pouští poslední listy a Zuzana se chystá odejít. Zavírá okno, aby průvan neprovedl paseku, a vtom zaslechne mužné zakašlání.
„Ehhm, hm, promiňte, klepal jsem, ale nebylo nic slyšet.“
Rychle si urovnala krátkou sukni a prohlíží si příchozího. Neví, jestli ho už někdy viděla, nic jí nenapadá. Jen to, že má nádherné oči, které se dívají do míst, kde má pas a zkoumají nepoznané území.
„A co byste potřeboval?“ zeptala se prakticky.
Taky má svůdně rozepnutý o jeden knoflíček víc, než muži mívají, kravata nikde, vlasy trochu rozcuchané. Odér toaletní vody přerušuje vůni jarního vzduchu a Zuzaně se mírně zvedá tlak.
„Tady, chybí tady podpis, kdybyste byla tak laskavá …“ otevírá desky a pak ukazuje faktury. No, jasně, jako obvykle. Zuzana se provinile usměje a začne hledat tužku, aby doplnila podpisy. Přitom se na něj tajně dívá. Je zvláštní, vypadá jako ze žurnálu, jenom vystřihnout, má nevídané charisma a přitom tak moc smutný pohled.
„Proč máte tak smutné oči? Je to kvůli těm podpisům? Jestli za to můžu, smím vás pozvat na skleničku?“
Usmál se a v jeho smutných očích zahořely plamínky. Asi v nich vážně není jenom smutek, snad se mu melancholie usadila na řasách jenom tím májovým deštíkem. Potom se tiše zeptal: „Copak vy dneska nepospícháte? Vidím, že máte sbaleno.“
„Vlastně ani nepospíchám, není kam. Stejně půjdu courat po obchodech naprázdno a pak se naložím do vany a do postele. Někdy bych si tu skleničku dala, ale ani není s kým.“
„Tak to já si jí s váma dneska dám. Umřel mi pes. Jestli to ale mělo být, abych potkal vás, tak to byl možná osud.“
„Dobrá, tak pro jistotu zamkneme,“ Zuzana otočila klíčem a otevřela ledničku.
Za oknem už zase svítilo slunce, ve skleničkách zářila karmínová červená, tulipány tiše opadávaly a z jejich tváří vyzařovalo, že se právě stalo něco zatím bezejmenného, něco, na co ani jeden ještě před půl hodinou nevěřil.
Neuvěřitelné věci se totiž stávají často nečekaně.

Zelené vdovy

Snad každá, či dozajista každá druhá, žena touží být vdaná, žít šťastně po boku svého manžela a společně vychovávat děti.
Já vím, možná je tvrzení v perexu staromódní, možná se někoho dokonce dotkne, ale to není cílem. Většina jedinců ženského pohlaví dříve či později zatouží po tom, co je napsáno. Jsou ale i takové, co touží úplně po něčem jiném. Obzory jsou otevřené, můžeme cestovat a vzdělávat se a není nutno se omezovat jenom na dobu malin nezralých. Mám kamarádku, která se skoro v padesáti sebrala a vyrazila na studijní pobyt, žila někde v rodině na jihu a učila se jazyk. Vrátila se nadšená a nakopnutá do nového života. Možná jí ten impuls tenkrát pomohl překonat těžké období, které jí později čekalo.
Ať už o partnerském životě sníme jakkoli, na jednom se asi shodneme. Jistě nechceme společně žít „z ruky do huby“, chceme být úspěšní a pořídit si všechno, co je potřeba. Dříve byl model rodiny takový, že muž vydělával, žena se starala o domácnost. Buď se taky podílela nebo měla nějaké domácí práce, v nejlepším případě nepracovala. Zato my už jsme si zvykly na to, že ženy chodí do práce stejně jako muži a jsou i případy, kdy si tradiční roli vymění, vydělává žena, o rodinu se postará muž. Ono asi taky záleží na pracovních příležitostech. Pro některou ženu je možná nesplnitelný sen věnovat se domácnosti naplno a štěstí si představuje v kruhu rodiny, za vydatné podpory manžela. Pakliže se poštěstí, najde toho pravého, co má dobrou práci, slušné zajištění, ale vadou na kráse může být jeho pracovní vytížení, kdy se vrací ze zaměstnání pozdě a na chodu rodiny se prakticky podílí jen finančně. Z takových partnerek se stávají zelené vdovy. Druzí jim možná závidí, ale otázkou je, zda mají co.
Z wikipedie:
„Zelená vdova je manželka bohatého a úspěšného muže, který je pracovně a společensky velmi vytížen, zelená vdova, žije jako žena v domácnosti, a navíc v nadbytku. Zelené vdovy se vyskytují převážně v tzv. satelitních městečkách, podle zeleně, obklopující tyto periferie větších měst vzniklo jejich pojmenování, vdovy pak proto, že žijí téměř jako vdovy, většinou tráví čas bez svého manžela.“
Napadá mě, zda náhodou nejsou zoufalé manželky právě zelené vdovy, ale zajímavé je, že termín „zelený vdovec“ se ve wikipedii nevyskytuje. Na to mám několik vysvětlení: buď si pánové na samotu nestěžuji a stav, kdy tráví čas bez manželky, vítají, anebo je zajištěných žen, co nechávají svoje muže samotné, tak málo, že jsou spíše unikát. Ať už je to tak, či tak, měli by si pánové svých drahých poloviček rozhodně víc všímat.
 

Babičky měly zase pravdu

Průměrný muž prý „to“ dělá dvakrát týdně, myslí na „to“ ovšem častěji, v průběhu svého průměrného sexuálního života vystřídá devět partnerek a stejně nakonec nebude se svým sexuálním životem dost spokojený. Tohle bylo zveřejněno zde.
A kdo za to může? Z průzkumů to sice přímo nevyplynulo, ale muž by jistě s oblibou řekl, že za vším se musí hledat ženská. Aby ne, kdo jiný (tedy opět myslím jenom průměrného muže) by měl chlapa uspokojit, že? Ale běh života prý je neúprosný a zřejmě si za to může i tak trochu sám, záleží, jak se chová před svatbou.
Tady se nabízí drobná poznámka – průměrný muž asi není svobodný, protože důvody mužovy nespokojenosti jsou, podle článku, spojené s předmanželskou erotikou, se společným bydlením a taky s péčí o společné potomky. A tak jsou  nejspíš průměrní muži ženáči, aspoň to z logiky věci vyplývá. Bohužel se později už musí smířit s tím, že jejich erotické hrátky poklesnou ještě na nižší frekvenci a pokud postupem doby nevymizí zcela, mohou se stát vítanou zábavou i v seniorském věku.
Škoda, že z výzkumu nevyplynulo, jak to mají se sexem ti ostatní muži, ale asi to není pro ostatní populaci tak zajímavé. Nemohu tedy ani porovnat, jestli jsou na tom průměrní muži-ženáči líp anebo hůř. Jedno je ovšem výzkumem na beton prověřené. Babičky měly, jako vždycky, pravdu, když mi před svatbou říkaly: „Žádné společné bydlení a spaní! Jeden tam a druhý pěkně daleko! Ještě se stane něco, čeho budete později litovat!“
Asi samy dobře věděly, jaké to pak je …

Budu denně vytírat

Chlapci a chlapi. Dnešní generace už si nezažívají traumata našeho mládí, možná se ani neumí vžít do pocitů chlapců, co se museli přeměnit na chlapa a dívek, které pak byly svým chlapům ženami.
Povinná vojenská služba znamenala pro chlapy tvrdou školu samostatnosti, kdy si museli projít emocemi ponižování, zocelování, postupného nabývání sebevědomí a nakonec návrat do normálního života. Neznám moc takových, co by se těšili a pak byli na vojně rádi. Kluci z mého okolí odcházeli na vojnu s obavami. Byla to nejistota, dlouhé odloučení, praktický rozpad vztahu, pokud už nějaký měli, pak přišly první vážné překážky.
Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň, malý udusí a velký rozdmychává.“ Citát, který jsme si říkaly s holkama navzájem, protože odloučení jsme sdílely spolu a při dlouhém čekání se podporovaly. Bylo to těžké na obou stranách. Chlapci byli hodně daleko, dosažitelnost malá, když měl někdo štěstí a byl blíž, říkalo se tomu skoro zázrak.
Ti z Prahy byli odveleni někam na Slovensko nebo na Moravu, v době našich malin nezralých ještě nebyl internet, ani mobilní telefony. Ono to bylo těžké i s obyčejným telefonním spojením a tak jedinou útěchou byl dopisní papír, kterých jsme popsala stohy, lhostejno komu, protože všichni čekali na jakékoli spojení s domovem. Všichni kamarádi.
Některé dopisy od nich mám schované dodnes. Mám schované i různé kartičky kopírované při zvláštních vojenských příležitostech. Třeba tzv. pětistovka oznamující super číslo – 500 dnů zbývajících k odchodu do civilu. To byla veliká událost, ve srovnání s číslem 730, které znamenalo celou dobu vojenské služby.
Dopisy z lásky byly velkou hrou na city a skoro je mi líto dnešních mladých žen, že už takové nedostávají. Byly i takové, které se měly zarámovat, jenomže na všechno špatné se časem zapomene a v životě přijde spousta situací, kdy se hodí nepříjemných vzpomínek zbavit. A tak se mi v průběhu doby někam ztratily dopisy z vojny mého manžela.
Moc jich sice nenapsal, nebyl zrovna psavec, ale bylo v nich hodně co vyčíst. Napadly ho i opravdu geniální myšlenky, které mohl uvést do praxe, bohužel na ně zapomněl. Škoda, mít to písemně, některá přání bych mu ráda plnila dodnes. Například: „Klidně budu denně vytírat, jen abych už byl doma...“

Prohledat tento blog

Archiv blogu