Rady za všechny prachy

 Heslo našeho dívčího spolku založeného na střední škole zní: „Když už se zúčastním, tak proto, abych vyhrála.“ A protože jsme ženy stoprocentně věrné, hlavně svým zásadám, řídíme se jím dodnes. Ceny útěchy nás nezajímají. Být druhá nebo poslední, jaký je v tom rozdíl? Nejvíc se přece cení zasloužené vítězství.

„Ty myslíš, že už jí nemá?“ Gita rozebírá situaci a zjišťuje názor ostatních, zda si myslí, že její muž je nevěrný, či zda mu má zase začít věřit. Nastává podrobné zkoumání jeho chování, rozbor jednotlivých situací, popis událostí. Vypadá to jako v kotli, z každé hlavy se tak trochu kouří, kdo nemá v ruce cigaretu, ten přemýšlí na plné obrátky. Padají názory, poznámky, úvahy, pořád na jedno téma: Co s ním, s bídákem? Zasluhuje sladkou pomstu, pomstičku. Ale jakou? 

Z myšlenek najednou všechny vytrhne ta nejmladší, dítě jedné z účastnic seance. V tichosti poslouchala rozbor situace a najednou, zdá se, má nejlepší řešení: „Musíš se naučit chatovat.“

„Chatovat? Co to je?“

„To je jednoduchý, takový psaní po internetu. Umíš ovládat e-mail?“

„Jednou mi holky založily schránku, ale ani jednou jsem jí neotevřela, tak mi jí zase zrušili.“

„S tebou to bude asi těžký. Ale nevadí, nemusíš ani chatovat, možná bude v tvém případě stačit, když si jenom sedneš k počítači a když půjde kolem, tak ho jako narychlo vypni, aby si toho všimnul. Nezapomeň se ale hlavně pořád přiblble usmívat do počítače!“ 

Gita zaraženě kouká, řešení se jí docela líbí. Začne zjišťovat podrobnosti a upne svůj zrak na Jitku, která jí tak dobře poradila. Ostatní ztichnou a netrpělivě očekávají další moudré rady od mladší generace. Je vidět, že dnešní mládež má bohaté zkušenosti. Daleko lepší, než jsme měly my.

„Takže až se zeptá, co tam děláš, musíš na to odpovědět, že jsi právě on-line.“

„Jasně, on-line. Můžu si to psát?“

„Ježíš a to jako budeš sedět u počítače s papírem?“

„No, abych se třeba nepřeřekla, ještě to nemám zažitý. Jak jsi to říkala? Ch-a-t-o-v-a-t? Tohle mi budeš muset ještě dopodrobna vysvětlit!“ 

Pozornost se odvrátila, problém, jestli manžel milenku ještě má, či ne, najednou zůstal viset někde ve vzduchu. Chatování bylo mnohem zajímavější, bylo to něco nového, neznámého, co si zasloužilo větší pozornost. A navíc rozkrylo netušené možnosti do budoucnosti.

Skleničko ty skleněná

V práci jsme bývali povedená partička a občas jsme pořádali akce i ve volném čase. Nikoli kontrolní, ale velmi relaxační. Jednou z nich byla návštěva Moravského sklípku v Blatničce pod Svatým Antonínkem.

Konala se v listopadu a už se začínaly ozývat mrazy a sníh. Bylo nás akorát do dvou aut, tak jsme si domluvili sraz přímo na místě. Každé auto jelo zvlášť. Já jsem jela se dvěma kolegyněmi a bývalým kolegou, který řídil. Ten už nás dobře znal a byl připraven na všechno. Cesta ubíhala pomalu, jeli jsme až po práci a brzy se začalo stmívat. Místy bylo náledí a sychravo. Nejhorší ale bylo, že jedna kolegyně celou cestu povídala a povídala a povídala, byla pěkně rozjetá a dost křičela, že nás z toho všechny rozbolela hlava. Neměli jsme mapu, trochu jsme bloudili a cesta byla podivně značená. Čas od času jsme se museli na cestu zeptat a většinou to řešila právě ona. Konverzace probíhala zhruba takto: „Pane, nevíte, jak bychom se dostali do Slavkova?“ Na to bodrý Moravák odpověděl: „Tož jste ve Slavkově.“ Na jednom rozcestí se zeptala paní s kočárkem: „Prosím vás, máme jet rovně nebo nahoru?“ A zapomněla říci, kam jedeme. 

Když jsme dorazili na místo činu, byli jsme naprosto vyčerpaní a zralí tak akorát do postele. Ale postupně jsme se probrali. Večer byl příjemný, došlo i na tanec a spát jsme šli až někdy časně ráno. My ženy jsme bydlely ve vyšším patře penziónu, muži v jednom pokoji o patro níže. Když jsme se ráno postupně probraly a chystaly jít na snídani, potichu jsme sešly o patro níž, abychom zjistily, zda chlapci ještě spí. Byla jsem vyslána jako předvoj. Zlehka jsem otevřela dveře pokoje, kde bylo naprosté ticho. Jen uprostřed místnosti spal tvrdě jeden kolega. Ležel na peřině, jak ho Pánbůh stvořil. To jsem si nemohla nechat pro sebe. Houkla jsem na ostatní, že to musí vidět. Holky přiběhly a seřadily se zvědavě potichu za mnou. Pak pootevřely dveře a prošly se jako apoštolové orlojem. Beze slova zase zavřely a šly jsme na snídani. Když pak dotyčný dorazil, tak jsme se mu přiznaly. Trošku se zapýřil, ale vzal to s humorem. 

A ještě dodatek pro nezadané – nedaleko Blatničky je vrch s kostelem zasvěceným Svatému Antonínovi. Byli jsme se tam podívat, příjemné místo, o němž se prý říká, že když ho navštíví nezadaný, tak do roka najde svoji lásku. Ale nevím, jestli je to pravda. Vyzkoušejte.

Tak jsme žili 1

 Možná nerozumím dnešní mládeži, možná jsem v něčem zastaralá. Připouštím, čas běží a z bývalých teenagerů, s nimiž jsem se kdysi scházela, jsou dnes chlapi v nejlepších létech. Málokdo se změnil, vypadají pořád stejně, mají stejné myšlení, stejně potrhlé nápady. Občas se mi po nich stýská, bylo s nimi fajn. Kdeže všichni jsou? Kam je vítr zavál?

„Emile, ty vole, co to máš na ruce?“

„Sem se podfikl!“

„A proč? Co blbneš, vole?“

„Máma je pitomá. Byla na učňáku, prý mě vyhodí, protože mám dlouhý vlasy. Vzala nůžky, že mě ostříhá. Chvíli jsme se přetahovali, přece se s ní nebudu prát. Držela mi vlasy, že mě střihne, tak já popad žiletku, že se fiknu. Tak jsme se tam půl hodiny dohadovali. Byla trochu zoufalá. Pak jí to přestalo bavit, střihla, no a já se fiknul. Pak už dala pokoj.“

Emila z učňáku nakonec vyhodili. Čím je dneska, nevím, nejspíš na vzdělání rezignoval. Sem tam se o něm zprostředkovaně doslechnu.

Jsou fakt z Marsu?

 Poučena do života dr. Plzákem nechtěla jsem usnout na vavřínech a tak společenské vědy studuji i dál a pak si mnoho teorie ověřuji v praxi. Třeba tu, jestli spadli muži vážně z Marsu.

Pořád nejsem schopna nabýt stoprocentní jistoty, jestli z Marsu, ale dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že jsou určitě úplně z jiné planety. Poctivě sleduji výzkum planet a leccos mi napovídá, že s tím Marsem to nebude náhoda. Zdá se, že se tam žít nedá a pokud tam vážně přebývali muži, než se k nám nacpali na zem, ani se tomu nedivím. Určitě to zpustošili tak, že už tam teď ani tráva neroste...

Usuzuji z toho, jak se projevil můj drahý poté, co si vymodlil na stará kolena svůj pokojík. Přestože ho jeho rodiče vychovali k pořádku, po půl roce se do jeho pokojíku, který uvolnila dcera, nedalo projít dveřmi. Ze začátku to tak nevypadalo, ochotně mi propůjčil kus místa na výtvarné činnosti se slovy: „Vždycky jsem toužil po takovém binci, kde jsou všude štětce s barvama.“ Touhu jsem mu splnila. Ale malovat se tam už nedá. Nejenže je v pokojíku nedychatelno, zbytek stolu zakrývají různé roztodivné neidentifikovatelné předměty, které neumím ani pojmenovat, ale nejraději bych je vyhodila do koše. S výtvarnou činností jsem asi nadobro skončila!

Pak mi vrtá hlavou ještě jeden problém, který nedokážu vyřešit. Proč jsou, jindy tak komunikativní a zdá se, že i příjemní muži, najednou hluší, když si sednou s kamarády na pivo? Nezvedají mobil, nekomunikují, najednou nás ani neznají a vůbec, chovají se jako z jiné planety (už je to tu zase). Jeden příklad za všechny: Kdysi se vrátili můj manžel se švagrem z rybářské výpravy. Přivezli tři úhoře. Hodili je do kyblíku v koupelně a rázem odešli oslavit svůj úlovek do zahradní restaurace naproti našemu domu. Co čert nechtěl? Úhoři vyplavali z kýble ven a rejdili si po koupelně sem a tam. Byli to pořádní kousci a my ženy jsme se bály se jich dotknout, nehledě na to, že jsme nestačily. A tak nezbylo než volat na rybáře, aby přišli zjednat pořádek. Mávaly jsme na ně, křičely přes celou ulici, nic. Přece nepůjdeme dělat scény do hospody, že? Uznejte, to by bylo pod úroveň! A tak jsme si musely, ostatně jako vždycky, poradit samy. Inu, to jsme my. Holky z masa a kostí. Ze Země.

Týrání seniory

 V novinách a jiných médiích se přetřásá kde co. Týrání zvířat, týrání matek nebo dětí, týrání seniorů. Ale zatím jsem se nikde nedočetla, že by někoho týrali senioři. Zdají se tak bezbranní, citliví a slabí. Je to tak opravdu?

Není senior, jako senior. Některý dědeček by se dal nazvat kouzelným a splní nám každé přání, k němu přidá příjemný úsměv. Jsou i nerudní dědkové, vynadají každému úplně za vše. Dokonce znám variantu, kde se to obojí zkřížilo, i když to nadávání bylo neškodné. Ten děda měl prostě smůlu, že si obvykle sousedovic děti chtěly hrát v době, kdy se jemu chtělo spát. A tak jednou ustoupily děti, příště on, ovšem pokaždé to bylo za halasného pokřiku „Dědku plesnivej!“

Babičky taky nejsou jenom bylinkové, které umí pohladit. Jsou tady zlé ježibaby, které umí utrousit pěkně jedovatou slinu. A ty nejzáludnější se tváří medově, ale pravidelně ucedí nenápadně nějaký ten jed. Člověk si v takové chvíli říká, že už je to asi stařeckou demencí, že nemají už takový odhad a taky chování postrádá takt, asi to bude tím věkem. Nemluvě o tom, že se na stará kolena všem přidají nemoce a myslete si o bezmocné babičce, že v té její jedovaté slině byl zlý úmysl. Vždyť ty její pomněnkové oči mají takové upřímné plamínky, potutelný, sotva viditelný úsměv a ta nevinná tvář ....

„Já bych ....“ stařenka začne větu.

„No, copak bys?“ ptá se dcera a čeká odpověď.

„Já bych chtěla .....“ větu přerušilo mlčení.

„Copak bys chtěla?“

Stařenka si po dobu nemoci zvykla, že je středem zájmu a protože nemoc je věc veskrze nudná, snaží se upoutat pozornost. Právě deset minut sledovala televizi, ale seriál jí zjevně nebaví.

„Já bych chtěla .....“

„Tak už mi to dopověz,“ dcera trochu ztrácí trpělivost, pokaždé vyrušena novým začátkem.

„Támhle na kytce máš usušený list.“

„To nevadí, já ho pak utrhnu.“

„Ale já bych .....“

„Copak bys?“

„Jsi líná, já chci, aby ses zvedla a ty jsi tak líná, až to není možný!“

 

Není ta stařecká upřímnost vůči nám náhodou taky týrání?

Když vaří žena

Rozdíl mezi tím, když vaří žena nebo muž, se obvykle pozná už na první pohled. Zatímco muž nešetří tučnými přísadami, šetří spíše zeleninou, žena šetří kaloriemi. Chceme vypadat dobře a protože pořád máme pocit, že muž potřebuje kromě přitažlivé stravy taky přitažlivou ženu, volíme spíš lehčí formy, než je guláš nebo pečínka.

Abychom si zachovaly svěží vzhled a netrpěly pocitem přeplněnosti, volíme raději víc zeleniny. Pomáhá nám nastartovat metabolismus, dodá vlákninu, čerstvá strava navíc má výživné látky, které potřebujeme, ale v konzervách se nenachází. Snad i proto na jaře zas ožíváme, kupujeme šťavnaté kousky ovoce a bylinky a spolu s tím přichází chuť do života a těšení na léto. Myšlenka na slunné dny nás hned naplní sluncem v duši a máme i lepší motivaci trochu zhubnout nebo aspoň vylepšit svou postavu.

Koho trápí právě pomyšlení na dovolenou, či přesněji, na postavu v plavkách, ten zajisté přemýšlí, co vyzkoušet, aby vypadal co nejlépe. Starou osvědčenou radou na shození několika kil je „jez jen půl“, která opravdu funguje a nemusí se u toho moc přemýšlet. Také rozložení porcí po dvou nebo maximálně po třech hodinách zajistí pocit svěžesti po celý den, pořád se máme na co těšit a hlavně skýtá dostatečnou příležitost zařadit pár porcí ovoce a zeleniny místo svačinky. Původně konzumované housky nebo chleba skvěle nahradí plátek toastového, který skvěle chutná i nasucho opečený a zajistí objem porce, která nepřesáhne vhodnou dávku. Dá se namazat či obložit čímkoli a ještě krásně voní. Salát namísto oběda či večeře je skvělou náhražkou pro naše zdraví, která nezklame ani mlsné jazýčky. Naše tělo tuto změnu brzy ocení a oplatí nám lepším pocitem, spokojeností a dobrou náladou.

A na závěr přidávám jeden recept na dip, který se hodí na každý salát, ale třeba i k masu. Je vyčtený z receptů od Elizabeth Taylorové, ale mnou upravený do ještě lehčí podoby, Elizabeth se totiž moc nešidí a dělá ho napůl z majonézy. Vyzkoušela jsem, že připravený z jogurtu je stejné chuti, ale má míň kalorií, na chuti však netratí. Připravuje se z těchto ingrediencí: jogurt (nemusí být nutně nejlehčí), špetka soli, pepř, lžička hořčice, citrónová šťáva, trošku cukru nebo rozpuštěné sladidlo v pár kapkách vody, prolisované 2 stroužky česneku a zakapat worchestrem. Vše se promíchá a pak už se s ním dá ochutit salát či grilované maso, Elizabeth do něj máčela nakrájené kousky zeleniny, které pojídala celý den, aby netrpěla hlady. Pro každý účel se hodí mít ho pořád v ledničce a využít podle vaší fantazie.

Bylinková zahrádka

Ten, kdo kromě zahradničení navíc rád experimentuje v kuchyni, jistě nezapomene vysadit kromě ředkviček, salátů a rajčat, také bylinky. A kdo s tím ještě nezačal, může vyzkoušet nové chutě a přidat si do své zahrádky některou z voňavých bylinek. Co by v takové bylinkové zahrádce nemělo chybět?

Zajisté pažitka. Jedinečná chuť pažitky, kterou je jednoduché koupit a zasadit nebo vysít ze semínek, vylepší chuť míchaných vajíček, tvarohové pomazánky, dá se přidat téměř do každé polévky, posypat s ní brambory a osvěžit skoro každé jídlo. Využití pažitky je známé, tady vaší fantazii jistě nemusím moc napovídat.

Další bylinkou, která by neměla v zahrádce chybět, je máta. Její lahodná mentolová chuť i vůně je pomocníkem při potížích s trávením, přidává se do čajových směsí na hubnutí, z několika lístků připravíte lahodný čaj, s pomocí limetek a sody pak jednoduše nápoj podobný mojitu. Lístky máty ozdobí dezerty, dorty, mohou se dát na obložené chlebíčky, chuť bude zajímavým zpestřením a podpoří vaše trávení i relaxaci.

Pak můžete vyzkoušet i šalvěj. Napomáhá trávení, využívá se taky téměř do všeho, můžete přidat do polévky, při pečení masa, při marinování, můžete z ní uvařit čaj, prý je výborné ji přidat k luštěninám při vaření, protože zabrání nadýmání. Působí protizánětlivě, výluhem ze šalvěje můžete oplachovat dásně při jakýchkoli potížích, kloktat s ní při angíně. Navíc krásně modře kvete. Bylinky v zahrádce nádherně doplní rozmarýn. Krásně voní, keřík rozmarýnu má nádhernou barvu. Používá se při grilování, ale odvar je prý léčivý, na mých cestách po Středomoří mi řekli, že je dobrý na migrény i na oběhové potíže. Dokonce se přidává do alkoholu, jen šťopičku nalačno. S rozmarýnem nezapomeňte vysadit levanduli. Je mu trochu podobná, krásně voní, krásně kvete. Kromě využití v kuchyni, například při ovonění pečínky, můžete větvičky natrhat do vázy, prý působí proti molům. Levandule napomáhá k uvolnění, má uklidňující účinky, její vůně má rozhodně uplatnění v každé ložnici. Přidává se do čaje a do relaxační koupele.

Bylinek do naší kuchyně by se našlo ještě mnoho, záleží na vaší chuti a taky na tom, jakou kuchyni právě vy preferujete. Kdo rád vaří italské pokrmy, saláty a těstoviny, tomu se hodí třeba bazalka. Do naší české kuchyně patří majoránka, která se usuší na zimu a ochutí třeba bramboráky. Tymián je také pěkná bylinka, nejen do rajdy, také na pizzu, do mletého masa a všude, kde se hodí podle vaší fantazie. Sama ho moc nemusím. Do salátu se vám hodí taky saturejka, krásně voní mateřídouška, v polévce, či do brambor vynikne libeček, nemluvě o petrželi, která obsahuje mnoho cenných minerálů a každý by měl na prevenci onemocnění ledvin denně sníst nejméně lžičku natě.

Seznam oblíbených bylinek do naší zahrádky není úplný, využít se dají taky rostlinky, co rostou volně, třeba kopřivy, či pampelišky. Ale ty si natrháme jinde, v záhoně obvykle moc parády nedělají.