Dýňový koláč

 

Dostala jsem dýni a potom chuť na něco sladkého. Velikou chuť. Začala jsem hledat na internetu a potom vyzkoušela dýňový koláč. Byl bezva. (Asi chápete, že už není).

Do mísy jsem dala 150 g rozpuštěného másla, 150 g cukru krystal, 150 g mouky, 300 g nastrouhané dýně, 50 g mandlí nebo ořechů (posekaných), 50 ml mléka, 1 kypřící prášek do perníku, 2 lžičky mleté skořice, 6 nadrcených hřebíčků, 3 žloutky, z bílků vyšlehala sníh.

Všechny ingredience kromě sněhu jsem dala do mísy, promíchala (tedy přesně řečeno promíchal je robot) a nakonec jsem ručně vmíchala sníh z bílků. Ten se musí vmíchat pomalu, aby bylo těsto nadýchanější. Troubu jsem mezitím rozpálila na 160^o C. Dávka těsta je tak akorát do dortové formy, já jsem pekla v pekáčku, do něhož byl vložen pečící papír, naplnila ho těstem a potom pekla. Doba nebyla delší než půl hodiny, ale přesně to nevím, upečení jsem ověřila testem se špejlí (zapíchne se do koláče a pokud na špejli není nalepené těsto, je hotovo).

Ještě teplý jsem ho ochutnala. Byl to nadýchaný koláček, výborný, sladký akorát, velmi chutný. A studený chutnal pořád stejně, vláčný jakoby vlhký, ale to bylo to, co ho odlišilo od ostatních koláčů.

Doma jsme se shodli, že by byl nejlepší se šlehačkou, ale ta se u nás nachází výjimečně. Našlehala jsem tvaroh s mlékem a medem a ozdobila.

Vyzkoušejte!

Houbaření, to je potěšení

Jak nerada vítám podzim, protože přináší sychravé počasí, tak si ráda užívám podzimní radovánky. Hlavně houbaření.

A tak jsme také vyrazili s manželem do lesa. Zvolili jsme místo, kde jsme poprvé byli před dvěma lety a kde nám nestačily koše. Ovšem to bylo později na podzim, rostly samé babky, ty teď ještě nejsou. Takže osvědčený les zklamal, nabídl jenom pár prašivek, ale jinak ani houbička, tak jsme se rozhodli jet jinam.

Bohužel jsem uposlechla manželovy rady a hledala trávu, a asi jsem někde přešla bludný pařez, manžel se mi ztratil z dohledu a já, jako obvykle, zabloudila. Začal mne shánět mobilem, tentokrát jsem mobilům blahořečila, že jsou, protože já byla úplně bezradná. Měla jsem dojít k silnici, kde byl sraz u auta, ale já neviděla ani silnici, ani auto, pořád jsem šla a šla za zvukem nějakého auta, ale slyšela jsem jen slabě.

Pak jsem došla na kraj lesa, kde byl dolů takový sešup, tekla tam voda, takže místo bylo pěkně rozbahněné, ale já se rozhodla ho zdolat. V bahně mi ujela noha, já ztratila balanc a už jsem tušila, že se skácím dolů z té stráně v tom bahně. Naštěstí jsem to vybrala, protože bych asi pak musela jít domů pěšky, bahno bylo jen na botách. Zoufalá jsem zuřícímu manželovi sdílela polohu a on mě zachránil, když pro mne dojel autem. Moje boty nelibě nesl, ale dala jsem si pod ně igelitové tašky, abych mu neušpinila auto.

Ujeli jsme několik kilometrů do blízké vesnice a vydali se do lesa znovu. Hned na kraji muž našel pár menších hřibů. Šli jsme o kus dál a našli les, kde byl kus hustého a kopec krásného jehličnatého lesa. Po pár metrech už mi říká: „Hele ho!“ Našel krásného hříbka.
Vzpomněla jsem si na dědu a říkám: „Děda vždycky říkal, že je blízko bratříček. Ukaž nám bratříčka…“ Rozhlédla jsem se a v okruhu dvou metrů bratříček byl. Vykukovala jenom hlavička, ale vyhrabala jsem krásný kousek s macatou nohou. Pak jsme šli dál a po pár metrech se situace opakovala.

Pak jsme zahlédli muchomůrky. „Děda říkal, že kde rostou muchomůrky, rostou i hříbky.“ Rozhlížím se a byl tam. Manžel se začal rozhlížet také, hledal bratříčky a pár se nám jich ukázalo. Když jsme se rozhodli vrátit k autu, museli jsme sejít z kopečka. Na konci byla taková škarpa a přes ní vedla úzká lávka z prken. Manžel na ni statečně vyrazil, uklouzl a v mžiku se složil do té škarpy.

Naříkal, ležel tam, v jedné ruce nůž, košík z druhé ruky mu vypadl a houby se vysypaly. Vzala jsem mu nůž, aby si neudělal další zranění a začala houby vybírat zpátky do košíku. Manžel skučel, ale musel vydržet, protože kdyby se pohnul, všechno by rozmačkal. Když se podařilo úlovky vysbírat, pomohla jsem mu sednout a pak se postavit. V duchu jsem se modlila, abych nemusela volat záchranku. On řekl, že nechce záchranku, že dojede sám. Ale při každém pohybu zasyčel a bál se, že se mu zranění rozleží.

A taky jo. Dva dny vzdoroval, třetí den ráno mi oznámil, že jede do nemocnice, že už nevydrží bolestí. Verdikt lékaře zněl: zlomené žebro a vzduch na plicích. Nabídl mu nějaký zákrok a tři dny v nemocnici, manžel ale nepřijal, odtrpěl si to doma. Kontrola proběhla a už má jen zlomené žebro.

Výsledkem houbaření byla kulajda, rizoto s houbami, houbová omáčka, zlomené žebro a plná koupelna hadrů na vyprání.

Očima mimozemšťana

Jednoho rána jsem se probudila a nade mnou zelený mužíček se zvídavýma očima. Nebyl o moc větší než můj pes, ale ovládal stejný jazyk jako já. Vypadal trochu jako plyšák, a když promluvil, myslela jsem, že se mi jen zdá.

„Nelekej se, byla jsi vybrána jako členka týmu do našeho výzkumného programu.“

„Aha, tak fajn a proč zrovna já? Už jsem členkou několika týmů a nevím, kde mi hlava stojí!“

„Protože na tebe je spoleh, že to nevykecáš, a navíc to nebude nic náročného.“

Tak jo. Začal mi vysvětlovat, co bych jako měla v rámci týmu dělat a když skončil, nebylo to nic tak hrozného. Úkol byl vlastně jenom abych to nevykecala. Ostatní spočívalo v tom, abych si vzala větší kabelku, kam by se skryl. Měl za úkol zmapovat, jak tu žijeme a já k tomu měla podat komentář. A tak jsme se dohodli, že ho vezmu ráno do práce.

„Proč se tlačím?“ Trochu křičel v tramvaji a bylo mu podivné, proč nejedeme osobním vozem. Ale součást výzkumné práce je snášet i nepohodlí, a tak měl smůlu. Kdyby mi to oznámili včas, mohla jsem si dodělat řidičák, jenomže je to pořád samé překvapení, tak se nemůže divit. Cestovat vesmírným plavidlem se v metropoli nedá, jednak by se hnedka shluknul dav, až bychom přistáli na Karláku, jednak by se mise brzy prozradila. Mám to do práce pár stanic a to přežil. Aspoň pěkně viděl, co jsme zač, pokochal se naší nudnou módou a prohlédl moje sněhule.

„Proč se zapisuješ do té knihy?“ Už u vchodu začaly potíže. Jak tomu inteligentovi vysvětlit, že vedeme o všem tolik záznamů? Jestli ho začnu zasvěcovat do evidencí docházky, tak do večera už nestihneme nic jiného. Navíc mu nestačilo jenom pozorování, chtěl vědět i smysl, s tím jsem měla někdy problémy i já, a to v tom žiji každý den. V kanceláři jsem si oddechla, protože v tom tichu nemohl moc vyzvídat. Dala jsem tedy alespoň kabelku na kraj stolu, aby viděl na monitor. Přečetl si několik běžných problémů k vyřízení, hlavně potíže spotřebitelů, co si stěžují pořád na všechno možné a já jim hledám řešení.

Doufám, že se nebude ptát, proč píšu pořád stejné odpovědi, proč to někde nezveřejníme, aby si to všechno přečetli a aby se v těchto věcech nešťoural, koneckonců by nám mohl ukrást know how nebo pak poradit některému politikovi, kde najít úspory, tak jsem si otevřela e-mail. Ono se to ani nedalo přeskočit, protože součástí každodenního startu je mazání spamů. Slevové servery se činí a evidentně musí kšeftovat s informacemi, tentokrát se to hodilo. Přečtu si nabídku a podívám se, co zas kde vymýšlejí a proti komu zakročit. Beztak si na to kdekdo pořád jenom stěžuje.

Otevírám slevové nabídky ubytování, masážních služeb a pak hned skočí nabídky do nejrůznějších restaurací na zlevněné lahůdky. Mňam, mňam, prohlížím jídlo a začíná mi kručet v žaludku. Jenomže ještě nevím, na co mám zrovna chuť. Kachýnka, steaky, menu pro zamilované, či pizza ... barevné obrázky rotují mým monitorem a mimozemšťan krouží očima stejně jako Hurvínek. A tak přeskakuji na něco zdravějšího do kategorie „zboží“, kde si můžu vybrat obuv, co mě zhubne sama, přípravky, které mě hodí do pohody a různé cvičební pomůcky.

Konečně polední pauza! Už se netrpělivě vrtí, aby si mohl zapsat poznatky.

„Hele, co to tam bylo na té obrazovce?“

„Co by, to jsou normálně slevy!“

„Slevy? A k čemu to je?“

„No, to jsou věci, které my máme rádi a tam si to můžeme nakoupit levněji.“

„To máš jako ráda pečený žebírka?“

„Proč ne? A steaky taky, ale stojí moc a tak si ho nevařím.“

„Hm a proč sis teda neobjednala?“

„Protože bych ztloustla. A stejně je to drahý i po slevě.“

„Tak proč to nabízí, když se po tom tloustne a stejně to nikdo nekupuje?“

„Třeba to někdo koupí.“

„A co je to masírovat?“

„To je něco bezvadnýho, lehneš si, nemusíš se ani hnout, přijde masér a namlátí ti špeky.“

„Jaký špeky?“

„Hele, nemusíš vědět všechno.“

„Já musím vědět, co jsou to špeky.“

„No, prostě když moc jíme, tak se nám to jídlo usadí do špeků.“

„Hm, tak to my žádný špeky nemáme. A na co bylo to další?“

„Prostě takový přípravky, aby ty špeky zase odešly.“

„Takže vy se nejdřív nadlábnete, naberete špek, pak si je necháte naklepat a pak se zase nacpete něčím, co ty špeky vyžene?“

„No, vlastně tak nějak!“

„A co z toho teda máte? Není to všechno ztráta času? My žádný takový obrázky nemáme a nevíme, co jsou špeky. Máme dost energie, přírodní zdroje a planety s čistým ovzduším. Když je nám nějaká malá, tak si dolítneme na jinou. Nic nás netíží a neomezuje. Nestěžujeme si, jsme tam u nás v pohodě. A když se koukáme na zprávy od vás, radši děláme, že neexistujeme. Tak si to, prosímtě, hlavně nech jenom pro sebe!“

V létě se hodí saláty

 V létě nemáme chuť na těžká jídla a už vůbec ne před spaním, tak se výborně hodí dát si salát. A kdo nemá fantazii, může vyzkoušet těchto pár tipů.

Šopský – to asi bude notoricky známé. Nakrájet rajčata, okurky, papriky, cibuli (může být jarní, bílá nebo červená), osolit, zakápnout olejem, nechat chvíli odležet a pak posypat balkánským sýrem. Nic složitého.

Stejný základ můžeme použít i pro salát s tuňákem, kdy namísto oleje a sýra přidáme navrch trochu hořčice, konzervu tuňáka bez oleje a hodí se i 2 uvařená vejce. Pokud máte konzervovaný hrášek, můžete přidat.

Nedávno jsem vyzkoušela nastrouhat syrovou červenou řepu najemno, přidala bílý jogurt a nivu. Kdo ji nemá rád, dala by se nahradit slaným sýrem. Bylo to jednoduché a výborné i jako příloha ke grilovanému masíčku.

Úplně jednoduchý je salát se sýrem Cottage. Když nevím, co k večeři, nakrájím rajčata, okurku a nasypu navrch Cottage. K tomu křehký chleba a už si pochutnávám.

V jedné pizzerii jsem okoukala výborný melounový salát. Byl ze zeleného a žlutého melounu nakrájeného na kousky, dále s kousky okurky a červené cibule. Jako dresink byla použita majonéza s nastrouhanou nivou, ale pro dietářky by stačil bílý jogurt s nějakým chuťově výraznějším sýrem. Byla to opravdu lahoda.

Někdy si připravuji teplý salát, to si dám upéci různou zeleninu pokrájenou na kousky, třeba cibuli, kousky zelí nebo cukety, mrkev, kousky celeru, řepy, když je, tak i dýni a nechám osolené tak půl hodinky péci. Mezitím si v míse připravím dresink z olivového oleje, hořčice, lžičky medu a pořádně ho promíchám. Upečenou zeleninu v něm obalím a přidám na lístky hlávkového salátu předem připravené na talíři.

Zelný salát – hlávkové zelí se nakrájí na proužky jako na dušení, dá se do mísy, přistrouhá se mrkev, jablko, přidá 1 červená cibule, osolí, trochu kmínu a lžíce olivového oleje. Nakonec se zalije trochou sladkokyselé vody. Při promíchávání zeleniny s olejem pustí ze zelí šťáva, takže ta voda je jenom na ochucení. Je vhodné napěchovat si ho do skleničky a dát do ledničky. Výborný jako příloha ke každému jídlu.

A ještě jeden přílohový celerový salát, který se dá použít k masu, nebo konzumovat jenom tak. Celer se uvaří, nastrouhá nahrubo, k tomu se nastrouhá najemno jablko, přidá se trochu soli, asi lžíce nastrouhaných vlašských ořechů a zamíchá se s jogurtem. Podle chuti jenom trochu opepřit.

Doslov

 V době studia hotelové školy jsem propadla ve třetím ročníku v pololetí z nauky o výživě. Do konce školního roku se mi sice podařilo všechno zvrátit a zlepšit na trojku, ale hodnocení „dobré“ se mi zdálo přesto špatné. Nauka o výživě byla mým dluhem do budoucího života a ke studiu mne donutila alergie a jiné neduhy.

Pochopila jsem, že ve stravě je většina úspěchu, přečetla spoustu knih a příruček, abych měla v hlavě ještě větší zmatek, protože doporučení jsou protichůdná. Ze všech informací si pro sebe vybírám to, co se mi zdá nejlepší, a využívám rady, které mi dávají nějaký smysl. Nepovažuji se sice za odborníka ani na hubnutí, ani na výživu, ale mám řadu osobních zkušeností a radami jsem pomohla i jiným. Hlavním předpokladem k úspěchu je stejně pevná vůle.

Děkuji mým kámoškám, které to přetrpěly se mnou. Úplně všechno se nám nepovedlo, ale už víme, co s tím. S odstupem jsem absolvovala pravidelné kontroly u dvou lékařek. Zlepšilo se mi zdraví a došlo k celkovému ozdravení. To je dobrá motivace.

12. A konečně cíl!!!!

 Jsme v cíli. Ještě zapsat konečnou hmotnost a je to. Konec trápení, konec zapisování, konec sebe sledování. A co výsledky?

Konečná hmotnost ___________ je o _____________ méně, než před začátkem. Pokud je zaznamenán příbytek váhy, tak se někde stala chyba.

A co míry pasu, boků, stehen a paží?

Co všechno se za tři měsíce událo a změnilo? Kdo si všechno poctivě zapisoval, se nyní dozví spoustu důležitých věcí a může rekapitulovat. V případě pochybení je to černé na bílém. Naše krize a neúspěchy jsou zakódované v nás a nikdo, jenom my, nám s nimi neporadí.

Moje konečné výsledky vypadaly při veřejném vážení takto: úbytek 4,6 kg, ale sama jsem se pro kontrolu vážila každý den ráno a na mé váze byl můj celkový výsledek necelých 6 kilogramů, takže jsem si splnila očekávání, když mi ke spokojenosti jako splněný cíl stačilo shodit 5 kg. Přesvědčila jsem se, že jsou všechno jenom výmluvy, že to jde a není to ani tak těžké.

Další pozitivní zprávou byla nutnost zakoupit si kalhoty o jednu velikost menší a celkově lepší kondice. Kolena zas fungují jako dříve, ale vidím i jiné změny. Dokonce mě přestala bolet záda. 

Takže co dodat nakonec? Rady na zbytek života o tom, jak přidávat postupně kilojouly tak, aby se nedostavil jojo efekt, jsou popsány v nejrůznějších příručkách. Prostě každý týden přidat o 300 kJ, dokud se nezačne přibírat a pak dodržovat průměrnou zjištěnou hodnotu. Tohle je už individuální. Asi je potřeba zaměřit se na kontrolu hmotnosti a v tom nepolevovat. Je jasné a matematici to lehce spočítají, že kdo jí víc, než potřebuje, ten přibere.

Když to celkově vyhodnotím, zapisování mě nebavilo, ale to byl jeden z mála negativních pocitů. Nebaví mě ani cvičení, starého psa novým kouskům nenaučíš, jednoznačně ale musím přiznat jeho pozitivní vliv na páteř. Možná u něj zůstanu. Ale to je poslední pozitivní zpráva, která tady je, vlastně ještě ne, ještě mám jednu. Kleslo mi BMI a to je ten největší strašák, který mě děsil. Všude píší a říkají, že vysoké BMI je nebezpečné. Ale můžu za to, že jsem nevyrostla a tím pádem jsem v nevýhodě? Na závěr mohu zodpovědně prohlásit, že můj cíl byl splněn a vyberu si za to odměnu. Jen ještě nevím, jaká to bude, protože jsem si ji včas nezapsala do deníku, což se vám nemohlo stát, myslela jsem na to v úvodu.

Poslední úkol:

Vyhodnoďte si to a odměňte se. Doufám, že jste nezapomněli na odměnu za splnění poloviny cíle.

Poslední motto: Kdo chce spáti sladce, ať večeří krátce

Kuřecí závitek s houbami

 Základem budou kuřecí nebo vepřové řízky. Nechám na vás. Předpokladem je, že máte houby, buď zamrazené, nebo čerstvé, třeba žampiony. Dále to chce trochu oleje, cibuli, sůl, kmín, vejce a přílohu podle vaší chuti. K úpravě s masem rýži, brambory, krokety, hranolky, ale možná by šel i knedlík. Vyberte si sami. Hodí se i hranolky a krokety, či kaše.

Řízky naklepeme a plníme náplní, kterou si připravíme z hub podušených na tuku a cibuli, se solí, kmínem, jako když připravujete smaženici z hub a na závěr vmícháte i vejce. Tím vznikne náplň, která se poklade na plátky a vše se zabalí jako ptáčky. Sepnete párátkem či jehlou a maso se podusí v kastrolu opět na cibuli a oleji. Podle chuti se přidá ještě sůl a kmín. Dusí se pozvolna do šťávy, pěkně pod pokličkou a na závěr se může zasypat moukou nebo troškou jíšky. Když je maso měkké, může se podávat.

Aby bylo menu úplné, přidáme ještě salát z pokrájeného pekingského zelí, nastrouhané mrkve a najemno nastrouhaného celeru. Dodají vlákninu, vitamín C a beta karoten, podpoří činnost ledvin, očí a kůže. Přelijeme hořčicovým dresinkem připraveným ze lžíce dobrého olivového oleje, lžičky hořčice, navzájem rozetřené a můžete přidat ještě trochu vody a citrónové šťávy.