Ukradená chvíle

 


Kapky deště dopadaly na parapet okna. Zašedlá záclona zakrývala výhled na zastávku, kam obvykle přijížděl městskou dopravou. Stála sama za oknem, zírala na mraky a rukama si objímala prochladlá ramena. V bytě bylo ticho, na stole připravené pečivo a lahev šampaňského. Podívala se na hodinky. Už tu měl být, pomyslela si a zase zvedla pohled do dáli, do mraků, do budoucnosti.

Co bude dál, říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat.  Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením.

Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit, a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.  

Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp.  

Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.

Na řešení krizí je každá rada drahá. Člověk najednou znejistí, necítí se ve své kůži a hledá správný konec, za který to vzít, aby bylo nepříjemné období co nejdříve pryč. Nepříjemné chvíle nemá nikdo rád, ale život není jenom veselý a hezký, musíme si vyzkoušet i opak, abychom si uměli hezkých chvil vážit. Není nutné krizi protahovat. Jak na to?

Mně se vždycky osvědčilo začít u sebe, nevinit nikoho dalšího, nevyvolávat zbytečné spory a jednat promyšleně, pokud možno bez zbytečných emocí. Postup je nutné dobře promyslet a určit si konečný cíl. Ten se může někam zapsat, pro připomínku. Ve chvílích, kdy klesám na mysli, podívám se na cíl a vykročím dál. Někdy mám ale 

Vražedné myšlenky

Pohádky o lásce často končívají: „Jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes.“ Chápete? JESTLI NEZEMŘELI! Víte, kolik nebezpečí obnáší manželství?

Nikdy vás nenapadlo, že pěkné chvíle mají taky opačnou stranu? Že se vyskytují taky chvíle nepěkné, kdy vás napadají nejrůznější myšlenky, a partnera proklínáte? Že ho dokonce začnete podezírat ze špatného úmyslu?

Teď nemyslím obvyklé prkotiny, jako že nechá každý den na stole hrnek od snídaně a neuklidí ho, že si svoje ponožky zásadně svléká v obýváku někde na dohled, aby k vám nemohla přijít návštěva, že sní z ledničky všechno, na co máte právě chuť a vrátí zpátky prázdné obaly, to ještě není to nejhorší. To jsou vlastně důkazy, že vás miluje. Dalo by se to vysvětlit tak, že chce, abyste na něj myslela už od rána, že vás chce mít jen a jenom pro sebe a myslí na vaši štíhlou linii.

Nemyslím ani to, že nemá čas, když je potřeba něco opravit, klidně nechá otevřená okna a dveře balkónu, ačkoli nikdo není doma a zásadně nevrací lahve. Prostě se jen dožaduje toho, abyste se ho trochu doprošovala a tím mu zvedala sebevědomí, někdy dává najevo, že jste mu mírně ukradená a nechává vám spropitné. Tohle souvisí s jeho ješitností.

Ale jak si vysvětlit, když do předsíně, kam našroubuje vypínač, co zhasíná na druhé straně a zásadně na té, co právě nestojíte a pak přímo za dveře zarazí neklouzavé bačkory, které nikdy neuhnou z cesty a vy se o ně zaručeně přerazíte a hned za nimi je v totální tmě nastražená vidlice od vysavače uprostřed vaší cesty? Tomu já neříkám vřelé přivítání a snaha pomoci, tomu říkám pokus o vraždu.

Co by asi řekl Hercule Poirot?

Když ta krize, mrška, přijde, tak vím, že sama zmůžu hodně a kde na to nestačím, pomohou přátelé. Podělíme se spolu o problémy, vyměníme zkušenosti. Vypovídat se někdy stačí a hned se všechno zdá mnohem snesitelnější. Nemá smysl pořád myslet pouze na negativní věci, naopak rozptýlení je v krizovém období zapotřebí. Uklidňuje, potěší a dodá sebevědomí.

Významnými léky na krize jsou práce a koníčky. Práce, která naplňuje mysl a dokáže zaujmout, zmůže hodně. Čím víc, tím líp. Zapudí negativní myšlenky, dodá dobrý pocit užitečnosti a kromě toho přinese i jiný efekt – peníze, za které si pak koupíme nějakou hmotnou odměnu. Koníčky nás odreagují, poslouží jako relaxace a odpočinek. Kdo se o nic nezajímá, je ochuzen o příjemné okamžiky, které nenahradí nic jiného. Je jedno, zda je to turistika, sport, či četba, důležitá je radost.

Kdo užívá tyto léky pravidelně a ve správném poměru, tomu se krize možná vyhýbají úplně. Abych nezapomněla, někdy také na krizi zabírá hezký příklad cizího (ne)štěstí.

Škvarkové pagáčky

 

Kdo má rád "obyčejná jídla", jistě si oblíbil i různé placky, které se dají vyrobit z těsta nebo brambor.

Mezi těmito pokrmy jsou i bezva lahůdky, zejména ty, co si můžeme ukuchtit z domácích i kupovaných škvarků.

Jak na to?

Nejprve si rozehřejeme 100 g sádla a 200 ml mléka. Do mísy dáme 30 g droždí, 2 lžičky cukru a 50 ml mléka (z toho ohřátého), promícháme a počkáme, než nám vzejde kvásek. 

Asi za 15 minut můžeme pokračovat. V míse si smícháme 500 g hladké mouky, 2 lžičky soli, mletý pepř, 2 žloutky a spolu se sádlem necháme vše promíchat v mixeru. Kdo nemá, musí míchat rukou, to dá trochu víc práce, ale výsledek bude stejný. Nakonec vmícháme posekané škvarky a necháme asi 1 a 1/2 hodiny vykynout.

Skleničkou z placky asi 1 cm silné vykrájíme kolečka, naklademe na pečící papír, vidličkou uděláme rýhy a potřeme rozmíchaným vejcem. Pečeme v troubě vyhřáté na 190 stupňů do zlatova (asi 1/2 hodiny).

Navrch můžete posypat hrubou solí, kmínem, mákem. A jak to budete klást po upečení do mísy, neudělejte stejnou chybu jako já, když jsem chtěla ochutnat a horkým pagáčem jsem se spálila.


Loket, Bečov a Karlovy Vary

S kamarádkou udělaly dámskou jízdu do Karlových Varů, a kromě povzbuzení těla jsme se snažily i o posílení duševna, tak jsme dost času věnovaly památkám.

Kromě Karlových Varů, které jsme prošly, jsme zvolily výlet na hrad Loket a na zpáteční cestě Bečov nad Teplou. Toužila jsem spatřit relikviář svatého Maura. Ten výlet byl plný zážitků, byl nabitý program a přetřídění vzpomínek mi chvilku trvalo, protože kromě těch kulturních zážitků byly i jiné, zdánlivě obyčejné, ale nevšední.

Taky to tak máte, že s někým zažíváte jenom úplně obyčejné chvilky a ty pak splynou a zapomene se na ně, zatímco s někým zažíváte jen zážitky nevšední, na které se pak dlouho vzpomíná? Tak tahle moje kamarádka patří do druhé kategorie. Ale to jsem věděla a přesto jela. A co se mi přihodilo?

Kámoška má čtyři vnoučata a posledních pár let funguje jako babička na 200 %. Jak tak kráčíme ke kolonádě ve Varech, míjely jsme obchůdky s teplými oplatkami. Pořád mi vnucovala teplou oplatku. „Dáš si?“

„Nedám“, zavrtěla jsem hlavou a cítila se trapně. Moc bych si ji dala, ale držela jsem zrovna dietu bez cukru a mouky, oplatka prostě nebyla v jídelníčku. Bezradně se na mě podívala a řekla: „Tak si tady sedni na lavičku a počkej.“ Zřejmě měla dojem, že bych se jinak někam zaběhla. Připadala jsem si jako vnouče.

Další den jsme jely na Loket a po prohlídce hradu šly na oběd. Po něm si kámoška šla vybrat do bankomatu peníze a já poslušně cajdala za ní. Pak se otočila a chtěla vyrazit k autu, já také, ale udělala jsem krok z chodníku na silnici a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Nebylo to příjemné. Začala se smát, že jsem šlápla do psí hromádky, ale bylo to horší. Nějaký chytrák zřejmě zdil a co mu zbylo, vylil na okraj silnice. Já vstala a celá jsem byla od malty. Pomalu to na mě tvrdlo. Tak v tom jsem chodit nemohla a prát si jedinou bundu na hotelu bylo nemyslitelné. Byl říjen, ještě babí léto, ale musela jsem koupit aspoň teplou mikinu.

Výlet na Bečov proběhl v pohodě, prohlídka byla krásná a příběh relikviáře zajímavý, bohužel se nedal vyfotit, protože v místnosti, kde se nachází, je fotografování zakázáno. Na fotce je jenom jeho replika vytvořená z cukrovinek.






Život není péééříííčko ...

 "Jó, život není péééříííčko," říkávala maminka a tenkrát jsem jí tak moc nerozuměla. V mládí mi připadalo všechno jednoduché, i když s odstupem vím, že to vůbec lehké nebylo hlavně pro mamku. 

Starosti jsme doma sdíleli, na to nás bylo naštěstí dost a radosti z běžných věcí jsme nějak neřešili. Tenkrát jsme se radovali z každého rána a na nic velkého se netěšili. A tak jsem měla radost, když jsem si mohla o víkendu přispat, ve všední den dorazila včas do školy nebo později do práce, když rozkvetly krokusy, potom sedmikrásky a pampelišky, když voněly pivoňky a zesládly jahody, když jsme se mohli v létě koupat a na podzim vyrazili na houby. Radovali jsme se z přítomnosti rodiny a také z odpočinku, když jsme se navzájem měli dost, život je prostě změna a je třeba to brát.

Maminko, život nebyl péříčko, já vím, ale je pěkný i za cenu občasného pádu. Však ty to víš nejlíp a nejen ty. Ale uměla jsi vnímat všechny jeho krásy a taky se nad tím povznést. To je hodně důležité. Škoda, že radost se nedá třeba darovat nebo naordinovat, každý si musí najít svůj důvod a někoho, s kým jej bude sdílet stejně jako smutky. 

Tak schválně, jestli se shodneme? Dneska mám třeba radost, že je teplo a svítí slunce. Ale i z toho, že možná spadnou kapky, na balkóně mi kvetou jahody a ve středu jsem si dala normální oběd v restauraci i osvěžující drink. Letos poprvé!! Když se nad tím zamyslím a beru v úvahu život jen pro ten dnešní den, tak mi zas tolik těžký nepřipadá. 

Inventura srdce

„Hledáš-li pravdu, nedívej se dál než k svému srdci.“ John Lennon. A já dodávám: "Někdy neškodí udělat si inventuru."

 


Dala jsem ti srdce

vlastně jenom část,

kousek jsem si

ponechala

pro sebe.

Ten pocit mě hřál

i tvoje objetí.

Pak ubývalo objetí

a srdce jako by

pomalu

vychládalo.

Nechtěla jsem dlouho uvěřit,

ale po inventuře

zbyla jen moje část,

zbytek je

navždy ukraden.

 


Pozitivní blues

„Je jenom jedna cesta za štěstím, a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.“ Epiktétos

Zastav se, vteřino šílená,

proč pořád tolik spěcháš?

Právě teď nadešla chvíle má,

snad mi ji procítit necháš?

 

Jenom si pozvolna doplním svěžím vzduchem plíce,

abych si mohla zakřičet a zařvat trochu více,

zamávat šátkem barevným ukrytým ve své pěsti,

zahánět smutky včerejší, pochytat do nich štěstí.

Jen tak, tak o životě

 Zas týden pryč, tak rozjímám,

přemítám o životě,

do stejné řeky dvakrát nevstupovat.

Přemýšlím si tak o životě,

jak si tak ubíhá tiše sám,

v poklidu i ve slotě,

zastavit se a radovat

ani moc nestíhám.

 

Myšlenky samy zjevují při veselé notě,

jak se dá z toho vyplavat,

když tlačí kámen v botě

a vypadnout z ní nechce sám,

jen ohnout se a botu zout,

záda vržou, jak starý krám,

pomůžou plaňky v plotě,

neochotně se ohýbám

a lovím kámen v botě.

 

S kameny není o co stát,

hned toužím po nahotě,

při myšlence se usmívám,

svázaná nemám co komu dát,

život je o ochotě

žít jej, toužit a milovat,

riskovat, jít vpřed, couvat,

stát čelem, rovně, obutá

i svobodně se zouvat.

 

Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš,

ale to neznamená

obcházet, co chceš pokořit.

Ponoř se po ramena.


Zaujalo vás

Prohledat tento blog

Archiv blogu