Pár vzpomínek ze školních lavic po létech
Rozhodla jsem se zavzpomínat na čas malin nezralých, na poslední rok mé školní docházky. Snažila jsem se tehdy vnímat hlavně všechno podstatné, co si mám do života pamatovat, abych nikdy nezapomněla, co mě škola naučila. Měla jsem velké štěstí na učitele a vůbec... Ačkoli nejmenší ze třídy, byla jsem posazena do předposlední lavice uprostřed. Nevím sice proč, ale celkem mi to nevadilo. Umožňovalo mi to mít dostatečný přehled o všech přede mnou, navíc hezký výhled na největší sígry vepředu, co patřili tradičně k favoritům mezi námi děvčaty a záda mi kryl spolužák, který tak vyrušoval, že seděl raději sám. Byl to povedený „vejlupek“ a nebylo radno pouštět si ho do zad, ale já s ním vycházela, dobře vím, že s takovými je lepší vyjít po dobrém. Jednak obvykle nemají moc přátel a potřebují také blízkou duši, jednak vám pak nevrazí žádnou kudlu do zad. A taky vám ta záda ochrání, když je zapotřebí, tak jsme spolu vycházeli v pohodě. Jednou mi dokonce napsal dopis – uprostřed hodiny mi zaťukal na rameno a poslal mi lísteček, kde stálo: „Nechceš se mnou chodit?“ Otočila jsem se na něj, zakroutila hlavou a on mávnul rukou a zašpital: „Nevadí, pošli to dál.“
To mi trochu připomnělo, že strategické místo v lavici prostřední řady umožňovalo mít krásný přehled o všech informacích, které třídou putovaly. Jsem přesvědčena, že střední cesta je nejlepší, jakmile z ní člověk vybočí, ztratí přehled a to je nevýhoda. Někomu to sice nevadí, ale mně se osvědčená zlatá střední líbí. Toto strategické místo mi zároveň umožnilo dělat si tak trochu, co chci. S kamarádkou jsme začaly psát prázdninový příběh na přeskáčku – každá jeden den a tak jsme si to pravidelně střídaly, abychom zaznamenaly navždy své předposlední prázdniny. A k tomu jsme se nutně potřebovaly při vyučování radit, vymýšlet strukturu, zápletky a taky probrat všechny lásky, první pusy, ohodnotit první džíny, které v naší třídě začaly najednou přibývat. Do té doby téměř nevídaný jev, ale na konci školního roku jsme už i my dvě patřily mezi vyvolené, které měly na sobě první džíny koupené v tuzexu pod pultem, prané co nejméně, aby vydržely co nejdéle a s ním ten úúúžasný pocit, že se kvapem blíží naše dospělost.
To mi trochu připomnělo, že strategické místo v lavici prostřední řady umožňovalo mít krásný přehled o všech informacích, které třídou putovaly. Jsem přesvědčena, že střední cesta je nejlepší, jakmile z ní člověk vybočí, ztratí přehled a to je nevýhoda. Někomu to sice nevadí, ale mně se osvědčená zlatá střední líbí. Toto strategické místo mi zároveň umožnilo dělat si tak trochu, co chci. S kamarádkou jsme začaly psát prázdninový příběh na přeskáčku – každá jeden den a tak jsme si to pravidelně střídaly, abychom zaznamenaly navždy své předposlední prázdniny. A k tomu jsme se nutně potřebovaly při vyučování radit, vymýšlet strukturu, zápletky a taky probrat všechny lásky, první pusy, ohodnotit první džíny, které v naší třídě začaly najednou přibývat. Do té doby téměř nevídaný jev, ale na konci školního roku jsme už i my dvě patřily mezi vyvolené, které měly na sobě první džíny koupené v tuzexu pod pultem, prané co nejméně, aby vydržely co nejdéle a s ním ten úúúžasný pocit, že se kvapem blíží naše dospělost.
