Pořád se jí vracel sen. Bez děje. Bez souvislostí. Končíval záběrem na mužský obličej. Zřetelné kontury, rozeznatelné rysy. Říkala mu „můj snový“.
Žila sama. Po nezdařeném manželství se vrhla na kariéru. Když jí začalo docházet, že život prokluzuje mezi prsty, dostavila se panika. Představa budoucnosti, strávené o samotě, případně s vnoučaty, ji nenaplňovala. Připadala si zbytečná. Začala zkoušet štěstí na Seznamce.
Vybírala sympatické profily, aktivně navazovala kontakty k seznámení. Po krátké korespondenci vyzkoušela občas rande naslepo. Zkušenosti z těch setkání byly různé. Jednou přišel muž v letech, co nebyl její typ. Příště romantik s nepraktickou vizí do života. Zdálo se jí to zbytečné. Po čase získala odvahu vyzkoušet další a po nich přišla zase krátká pauza. Na vstřebání zážitků.
Nedalo se říci, že byla zklamaná. Zkoušela stále nové šance. Jen s každým setkáním získávala nové poznatky a pocit, že to zas nebylo ono. Vkrádaly se i pochybnosti, zda nemá příliš vysoké nároky, zda není sebekritická sama vůči sobě, zda ..... Nakonec se rozhodla, že si dá pauzu. Konverzovala dál, ale bez příslibů dalších setkání. Rozhodla se počkat, zda se Štěstěna neohlásí sama.
Přešlo léto, doba dovolených a nastal zase běžný pracovní kolotoč. Mezi jinými maily zahlédla známou adresu. Po delší konverzaci se majitel odmlčel. Už na něj málem zapomněla. Nyní však poslal novou zprávu. „Asi si popletl adresy,“ problesklo jí hlavou, ale zvědavě poštu otevřela. Text byl poměrně krátký. Zato však konkrétní. Pozval ji na kávu v polední přestávce. Chvíli se rozmýšlela, zda pozvání přijmout a pak se zahleděla z okna, kde zrovna přeletěl holub. „Nakonec, proč ne. Káva nic neznamená,“ rozhodla se a pozvání přijala ve smluvený čas.
Vyrazila dřív. Smluvené místo bylo nedaleko, měli se potkat na zahrádce před cukrárnou. Blížila se k tomu místu a nápadně jí začalo bušit srdce. S napětím čekala, koho tam uvidí. Nikdo tam neseděl. Pomyslela si, že je blázen. Nemá přece zapotřebí zažívat takové napětí. Rozhodla se projít jen okolo a pokračovat cestou zpět. Srdce se utišilo. Začal však hlodat červík pochybností. „Ale co když přece?“ Spočítala tyčky zábradlí v pořadí mám-nemám. Vyšlo, že má.
Otrhala lístky květiny se stejným záměrem. Do třetice se rozhodla, že hodí korunu. Padla panna. Otočila se zpět a stejnou cestou vrátila na místo určení. Jak se přibližovala, začala rozeznávat jedinou sedící postavu. Připadala jí známá. Čím víc se blížila, tím víc ho poznávala. Její chlap ze snu. Zjevení.
Možná je důležité vědět, co chceme a pak se ten sen zhmotní. Ale definice ideálu sama o sobě je docela těžká věc. Každý má jinou představu. Například moje představa ideální lásky je dvojice navzájem o sebe opřená zády, uprostřed rozlehlé louky, sledující nastávající podvečer za zvuku cvrčků a ptáků, nikým nerušena a je úplně ticho. Oba se vnímají navzájem dotekem, nepotřebují nic rozebírat a rozumí si i beze slov. Nevím, proč mi to připadá ideální, protože se to ve věčném shonu zdá takřka nereálné, ale možná to je právě tím. Snad je to vidina cíle, který někdy nastane.
Když se občas zapovídáme s přáteli na téma ideálů, muži zpravidla říkají, že ideální ženská je němá, hluchá, slepá, blbá, ošklivá a já nevím, co ještě. Taky znám několik těch, co znají i ideální výšku (aby si na hlavu mohli odložit půllitr, zhruba ve výši očí). Doufám, že to nemyslí vážně a beru to spíš s humorem. Přiznám se, že stejně vyhraněnou představu ideálního muže ze strany žen jsem nikdy neslyšela. Jednu mi jednou vnucoval kamarád. Podle něj je ideálním mužem pro ženu každý, kdo dýchá. Čímž chtěl naznačit, že ženská bere všechno. Tak to nebudu více rozebírat.
Podle mne se představa ideální lásky v průběhu života mění. S nabýváním zkušeností nemůžeme očekávat naplnění shodných ideálů jako zamlada. Otázkou je, zda jsme časem náročnější, či nikoli. Někdy se mi zdá, že nároky s věkem spíš stoupají, než naopak. Ale liší se to podle stavu. Zadaní hovoří o tom, že ideálem je klid, tolerance, neklid, pochopení, společné víkendy, rozdělené víkendy, apod. (podle momentálního stavu a s ohledem na stav požadovaný), zatímco nezadaní uvažují konkrétněji (stav konta, nemovitost v rekreační oblasti, rozvod partnera, společná dovolená, dlouhé vlasy, modré oči, nad 180 cm, čtyřky prsa, obliba poslechu vážné hudby, apod.).
Jak vypadá vaše ideální láska? Podle mě je ideální, když mají oba hlavně smysl pro humor. Je moc důležitý, potřebujeme notnou dávku. Třeba na podobné situace:
Manželé sedí doma u televize, on popíjí pivo.
„Miluji tě", praví manžel.
„To mluvíš ty anebo mluví z tebe to pivo?" zeptá se manželka.
„To mluvím já k mému pivu!"
Já vám to říkala! Láska je bezva, ale má mnoho podob. A bude hůř! Přitom nás od ní stejně nic neodradí a pořád po ní toužíme. Někdy nepřichází, míjí nás velikým obloukem, hraje s námi podivnou hru na schovávanou, ale my stejně věříme, že tam někde je. A je tam, jenom se musí věřit a nepřestat.
