Můj život, tak jak se zatím odehrál, byl od začátku plný změn a okamžiků, které mne utvářely. Nechci otevírat soukromí, nemohu udělat z rodiny výkladní skříň. Mohu se však podělit o zážitky profesní, které volně navazují na školu a mládí.
Asi od 10 let mi bylo jasné, že budu úřednice. Význam toho slova mi byl sice neznámý a nikdy mne ani nenapadlo o něm přemýšlet. Objevila jsem v sobě však již v ranném věku určitou vášeň, která se vždy probudila při vstupu do papírnictví. Byla tam opojná vůně lepidel, propisek, inkoustů, papírů a všelijakých cetek, které byly potřeba a taky razítka. Favoritem mých her byla tabule, kterou sestra neměla šanci pokreslit (za což se dodatečně omlouvám), magická tabulka – v té době nebyly počítače – při troše šikovnosti se na ní mohl zaznamenat vzkaz a vzápětí ho zase smazat.
Další důležitou rekvizitou byla malá tiskárnička. Nezbytná pomůcka ve všech hrách. A pak pravý učitelský zápisník. Bez něj bych nemohla žít. Ale našetřit 6,50 Kčs bylo téměř nadlidské. Pocházím z chudých poměrů. O to víc mne potěšilo, když mi kdysi mamka dobrovolněpovinně zakoupila brožuru o životě V. I. Uljanova-Lenina, přesně stejnou, kterou měla učitelka (asi taky dobrovolně zakoupenou). Díky výuce imaginárních žáků, kteří byli naprosto neznalí, jsem ji
v 10 letech uměla nazpaměť. Už nevím, zda v češtině, či v ruštině, ale to je asi jedno.
Tak trochu záhadně jsem byla ve 4 základní zvolena do funkce předsedkyně třídy. Poprvé někdo rozdával funkce a nikdo se (jak to obvykle chodí) nehlásil. Třídní učitelka navrhla, abych byla předsedkyní. Možná svou roli sehrála i protekce. Chodily jsme totiž do mateřinky s její dcerou a ta si mne oblíbila. Na škole v přírodě jsme spaly i v jednom pokoji. Schovávaly jsme se spolu pod peřinu a to nás sblížilo. V mateřince jsem ji často hlídala. Z toho nejspíš učitelka usoudila, že zvládnu i 30 ostatních spolužáků a nechala mne zvolit. Nikdo nebyl proti. Já, nejmenší ze třídy, jsem v 10 letech dostala svou první funkci. Nešlo jinak, než vzít. A od té doby se to se mnou táhlo, ke všemu ostatnímu jsem přišla podobně.
Dodnes nechápu, jak je možné, že spolužáci poslouchali i mé příkazy. Dokonce se stalo (a to přísahám), že nepřišla učitelka na hodinu. Vytáhla jsem ze šuplíku její přípravy – měla je vzorně zpracované do detailů, učila dlouho a ráda a při hodině jsme jeli dál, jako kdyby tam byla. Akorát
odpadlo zkoušení. Na konec hodiny si přece jen vzpomněla a přišla do třídy. Celá zkoprnělá sledovala tichou třídu, vzorně se hlásící žáky a mne, jak si plivu pod nohy, abych přesně napsala na tabuli látku. Takto slibně se nastartovala má úřednická kariéra. Asi je jasné, že s tímto startem byly kostky vrženy.
Asi od 10 let mi bylo jasné, že budu úřednice. Význam toho slova mi byl sice neznámý a nikdy mne ani nenapadlo o něm přemýšlet. Objevila jsem v sobě však již v ranném věku určitou vášeň, která se vždy probudila při vstupu do papírnictví. Byla tam opojná vůně lepidel, propisek, inkoustů, papírů a všelijakých cetek, které byly potřeba a taky razítka. Favoritem mých her byla tabule, kterou sestra neměla šanci pokreslit (za což se dodatečně omlouvám), magická tabulka – v té době nebyly počítače – při troše šikovnosti se na ní mohl zaznamenat vzkaz a vzápětí ho zase smazat.
Další důležitou rekvizitou byla malá tiskárnička. Nezbytná pomůcka ve všech hrách. A pak pravý učitelský zápisník. Bez něj bych nemohla žít. Ale našetřit 6,50 Kčs bylo téměř nadlidské. Pocházím z chudých poměrů. O to víc mne potěšilo, když mi kdysi mamka dobrovolněpovinně zakoupila brožuru o životě V. I. Uljanova-Lenina, přesně stejnou, kterou měla učitelka (asi taky dobrovolně zakoupenou). Díky výuce imaginárních žáků, kteří byli naprosto neznalí, jsem ji
v 10 letech uměla nazpaměť. Už nevím, zda v češtině, či v ruštině, ale to je asi jedno.
Tak trochu záhadně jsem byla ve 4 základní zvolena do funkce předsedkyně třídy. Poprvé někdo rozdával funkce a nikdo se (jak to obvykle chodí) nehlásil. Třídní učitelka navrhla, abych byla předsedkyní. Možná svou roli sehrála i protekce. Chodily jsme totiž do mateřinky s její dcerou a ta si mne oblíbila. Na škole v přírodě jsme spaly i v jednom pokoji. Schovávaly jsme se spolu pod peřinu a to nás sblížilo. V mateřince jsem ji často hlídala. Z toho nejspíš učitelka usoudila, že zvládnu i 30 ostatních spolužáků a nechala mne zvolit. Nikdo nebyl proti. Já, nejmenší ze třídy, jsem v 10 letech dostala svou první funkci. Nešlo jinak, než vzít. A od té doby se to se mnou táhlo, ke všemu ostatnímu jsem přišla podobně.
Dodnes nechápu, jak je možné, že spolužáci poslouchali i mé příkazy. Dokonce se stalo (a to přísahám), že nepřišla učitelka na hodinu. Vytáhla jsem ze šuplíku její přípravy – měla je vzorně zpracované do detailů, učila dlouho a ráda a při hodině jsme jeli dál, jako kdyby tam byla. Akorát
odpadlo zkoušení. Na konec hodiny si přece jen vzpomněla a přišla do třídy. Celá zkoprnělá sledovala tichou třídu, vzorně se hlásící žáky a mne, jak si plivu pod nohy, abych přesně napsala na tabuli látku. Takto slibně se nastartovala má úřednická kariéra. Asi je jasné, že s tímto startem byly kostky vrženy.