Zvláštní kapitolou nejen střední školy byly brigády. Začalo to na základní, tehdy byly ještě povinné pracovní soboty. Většinou byla brigáda na úpravě okolí nebo pochodové cvičení. Později jsme jeli na chmel a tradiční brigádou ve druhém ročníku byly brambory. Práce spočívala v jízdě na kombajnu a sběru spadaných brambor za kombajnem. To byla obzvlášť nuda. Kolektiv na kombajnu se bavil a jednotlivec sbíral brambory, tahal kýbl a díval se smutně za nimi. Bramborová brigáda neminula ani nás. Příprava na ni byla důkladná. Jelikož už jsme studovali druhý ročník, znali jsme se všichni. Brigáda se konala pro obě třídy najednou, byla příležitost sblížit se s klukama z Béčka i mimo školu. Hospůdku jsme zatím moc nenavštěvovali. V 16 nám nenalili a kapesného nebylo zrovna nazbyt. Před odjezdem jsem musela vyřešit několik důležitých věcí. Jednak co si vezmu na sebe, jestli poberu kytaru a naučit se kouřit. Nejméně starostí zabrala kytara. Byla to premiéra, ale nikdo jiný se nenabídl, tak jsem jí vzala taky.
Vždycky se našel gentleman, který ji odnesl. S oblečením pomohla babička. Vytáhla jsem staré džíny, ze kterých se mi klubal zadek. Na obě půlky naentlovala obrovská srdce, která se nedala z dálky přehlédnout. Nikdy mne nenapadlo, že to tak zabere. Víc než srdce na pravém místě zabírá srdce – víte kde? Nejhorší bylo natrénovat kouření. Za tím účelem jsem zakoupila startky, abych si neutrhla ostudu jako na chmelu, kdy mne můj idol obvinil, že nešlukuji. Tenkrát jsem to neunesla a jednu mu vrazila. Ale čas pokročil a pochopila jsem, že s upřímností bych daleko nedošla. Vzala jsem krabičku a začala trénovat. Dopadlo to dobře, špatně mi nebylo. Zakoupila jsem další „stařeny“ a vyrazila na brambory. Sparty bývaly pod pultem a Clea se nedala kouřit.
Brigáda byla úžasná. Bydlení ve dvou budovách, z nichž jednu obývala děvčata a jednu chlapci. Po vyhasnutí každodenního ohýnku ji zamkli profesoři. Ale i tak to stálo za to. Moje srdce nešla přehlédnout a ihned upoutala velikou pozornost a obdiv. Při hře na kytaru jsme se střídali dva –ještě spolužák. Naučil mne nové písně do mého repertoáru. Kromě „Anděla“ jsem od té doby pravidelně zařazovala „Já mám bol a ten bol mě bolí, alkohol všechny rány zhojí a Marihuano, má oblíbená drogo“, ačkoli jsem nezkusila ani jedno, ani druhé. Od té doby jsem o nich však denně zpívala. Kouření bylo oficiálně povoleno, což vyřešily i jihočeské cedule v tabáku. V Praze nevisely. Oznamovaly zákaz prodeje alkoholu do 18 let, ale u cigaret pouze do 16. Při čtení této cedule jsme si připadali už dospělí.
Kromě kouření a zpěvu proběhla brigáda bez následků. Ostatní si zvykli na mou kytaru a ačkoli jsem ovládala jen 4 akordy, vystačilo mi to až do maturity. Jednou jsem měla tu čest zahrát si na dvanáctistrunnou kytaru budoucího rockera. Ale to bylo až později. Kupodivu jsem většinou hrávala sama a když došel repertoár, začali jsme znovu od začátku. Moje spolužačka Ivana, o níž již byla zmínka u francouzštiny, nádherně zpívala a zpívá. Spolu jsme nacvičily dvouhlasy a prozpívaly někdy dny i noci. „Pampelišky nebo Prijdi Jano“ bývaly hity našich večerů.
Nádherně zpívá šansony a zvlášť jeden „Jen pojďte sem, pane,“ zopakuje pokaždé, když se sejde nějaká společnost. Umí ho prožít tak, že strhne všechny k pláči. Vystřihne ho třeba před celou hospodou jen tak pro pobavení ostatních. Možná díky tomu bývalo pravidelně nacpáno v její pivnici, kterou provozovala. Teď si zpívá pro sebe, když je jí do zpěvu.
Moji kytaru nakonec zničila sestra, když si na ní sedla a od té doby už to nebylo ono. Mívala jsem jumbo, které krásně znělo. Hrálo samo. Ale také předbíhám, zažilo s námi nejlepší roky a brambory byly jen začátek.
Vždycky se našel gentleman, který ji odnesl. S oblečením pomohla babička. Vytáhla jsem staré džíny, ze kterých se mi klubal zadek. Na obě půlky naentlovala obrovská srdce, která se nedala z dálky přehlédnout. Nikdy mne nenapadlo, že to tak zabere. Víc než srdce na pravém místě zabírá srdce – víte kde? Nejhorší bylo natrénovat kouření. Za tím účelem jsem zakoupila startky, abych si neutrhla ostudu jako na chmelu, kdy mne můj idol obvinil, že nešlukuji. Tenkrát jsem to neunesla a jednu mu vrazila. Ale čas pokročil a pochopila jsem, že s upřímností bych daleko nedošla. Vzala jsem krabičku a začala trénovat. Dopadlo to dobře, špatně mi nebylo. Zakoupila jsem další „stařeny“ a vyrazila na brambory. Sparty bývaly pod pultem a Clea se nedala kouřit.
Brigáda byla úžasná. Bydlení ve dvou budovách, z nichž jednu obývala děvčata a jednu chlapci. Po vyhasnutí každodenního ohýnku ji zamkli profesoři. Ale i tak to stálo za to. Moje srdce nešla přehlédnout a ihned upoutala velikou pozornost a obdiv. Při hře na kytaru jsme se střídali dva –ještě spolužák. Naučil mne nové písně do mého repertoáru. Kromě „Anděla“ jsem od té doby pravidelně zařazovala „Já mám bol a ten bol mě bolí, alkohol všechny rány zhojí a Marihuano, má oblíbená drogo“, ačkoli jsem nezkusila ani jedno, ani druhé. Od té doby jsem o nich však denně zpívala. Kouření bylo oficiálně povoleno, což vyřešily i jihočeské cedule v tabáku. V Praze nevisely. Oznamovaly zákaz prodeje alkoholu do 18 let, ale u cigaret pouze do 16. Při čtení této cedule jsme si připadali už dospělí.
Kromě kouření a zpěvu proběhla brigáda bez následků. Ostatní si zvykli na mou kytaru a ačkoli jsem ovládala jen 4 akordy, vystačilo mi to až do maturity. Jednou jsem měla tu čest zahrát si na dvanáctistrunnou kytaru budoucího rockera. Ale to bylo až později. Kupodivu jsem většinou hrávala sama a když došel repertoár, začali jsme znovu od začátku. Moje spolužačka Ivana, o níž již byla zmínka u francouzštiny, nádherně zpívala a zpívá. Spolu jsme nacvičily dvouhlasy a prozpívaly někdy dny i noci. „Pampelišky nebo Prijdi Jano“ bývaly hity našich večerů.
Nádherně zpívá šansony a zvlášť jeden „Jen pojďte sem, pane,“ zopakuje pokaždé, když se sejde nějaká společnost. Umí ho prožít tak, že strhne všechny k pláči. Vystřihne ho třeba před celou hospodou jen tak pro pobavení ostatních. Možná díky tomu bývalo pravidelně nacpáno v její pivnici, kterou provozovala. Teď si zpívá pro sebe, když je jí do zpěvu.
Moji kytaru nakonec zničila sestra, když si na ní sedla a od té doby už to nebylo ono. Mívala jsem jumbo, které krásně znělo. Hrálo samo. Ale také předbíhám, zažilo s námi nejlepší roky a brambory byly jen začátek.
