Jak říká jedna moje kamarádka, my jsme stará škola, seznámení, políbit ručku, káva, kino a všechno ostatní až pak! Žádný spěch, co by tomu řeklo okolí? Jenomže to už je také dávno pryč, stejně jako atmosféra starých bijáků. Jednou za týden se změnil film a my si na svůj oblíbený pěkně počkali.
V okolí mého tehdejšího bydliště sice bylo kam jít, ale premiéry bývaly jen v centru a k nám přišly s pěkným zpožděním. To nám  nevadilo, tenkrát na těch filmech příliš nezáleželo, hlavně, že byla tma a naše touhy se ukryly do zadní řady. U nás v kině, tam se promítalo pořád, jen někdy zrušili představení, protože nebyl dostatek diváků. Pokud se sešli aspoň čtyři, tak se hrálo.
Nejlevnější lístky byly v první řadě a tak jsme chodívali „lízat plátno“. V zimě přišel uvaděč asi v půli představení přiložit do kamen. Byla tam totiž poctivá stará kamna, kde se topilo uhlím. Ani nevím, jestli kino na Kačerově ještě existuje, bylo umístěné ve vilách.
Druhé, kam jsme povinně chodili na školní představení, kino Oddech, vzalo zasvé s výstavbou Jižní spojky. Když už bylo polozbořené, šli jsme se tam jednou s kamarády procházkou rozloučit. Já a ségra jsme seděly ve starých dřevěných sklápěcích lavicích a kluci, co nás doprovázeli, na rozbořeném jevišti svítili zapalovačem a hráli poslední soukromé představení. Bylo to takové tajemné.
Hru světel a stínů toho večera vidím jako dnes a je mi trochu líto, že tam pod Jižní spojkou skončila nádherná etapa mého dětství, která se už nevrátí. V mém kině nikdy neuvidím Sokolovo, Popelku ani Dým bramborové natě. Už tam neprožiji žádné křehké vztahy. Aspoň tam zůstalo stát nádraží...