Přiblížily se Vánoce a lékařka nás pozvala na pohovor. Prý už déle mámu léčit nemohou a na Vánoce většinu pacientů propustí. Zase nám doporučila obrátit se na sociální pracovnici, kvůli které už si sestra vzala třikrát v práci dovolenou, aby si během pěti minut převzala seznam sociálních zařízení.
Lékařka neskrývala podivení, že ještě nemáme ústav, ale to nám bylo jedno. Těšili jsme se, že si mámu konečně odvezeme a tím budeme mít to nejhorší za sebou. Po záchvatu epilepsie už další komplikace nepřišly, rehabilitace zabírala stejně jenom pomalu, už bylo evidentní, že takový pokrok, aby máma chodila aspoň za podpory chodítka, nejspíš nenastane. Na co tedy čekat dál? Začali jsme balit věci a chystat jí doma její postel.
Protože bylo jasné, že se máma bez vozíčku neobejde a ani s koupáním a běžnými úkony to nebude jen tak, začali jsme pátrat, kde vzít pomůcky. Bylo nám ale řečeno, že nemocnice je neposkytuje, ale prý je pak napíše lékař. No, dobře. Připadalo mi sice trochu zvláštní, že pacient, který není absolutně soběstačný, může vypadnout do života absolutně nepřipraven, náš systém už je ale takhle nastaven. Vlastně ani nešlo pořádně nic připravit. Dopředu se neplánuje, termín propuštění byl znám až na poslední chvíli. Možná je zbytečné plánovat, stačí být rád, že odcházíš z nemocnice na nosítkách a ne v rakvi! A tak si sestra vzala dovolenou a čekala, až mámu domů přivezou.
Přivezli ji dva dny před Štědrým dnem v mrazu, tak, jak jsme jí znali za posledních půl roku. V noční košili, se zavedenou cévkou, přikrytou peřinou. Tak jí přivezli v sanitce, oblečení na cestu odložili vedle postele a pak se saniťáci s omluvou odporoučeli. „To víte, sestry si to ulehčují. Tak to je!“ Na to se stěží hledala odpověď.
Začaly nové starosti, co s mámou, co s cévkou a vůbec, co si počneme. Máma byla šťastná, že je doma a taky, že jsou Vánoce a my začali řešit věci budoucí.
Za dobu pobytu jsem načerpala mnoho poznatků, na které se nezapomíná. Myslím, že nejdůležitější poznání je to, že co nezmůže lékař, zmůže příroda. Stejně nakonec rozhodne o tom, kdo přežije a kdo ne. Podpora rodiny i známých, je velmi důležitá. Potěší jakýkoli zájem, má ozdravné účinky, i když pacienty někdy unavuje. To, co zdravý řeší pár okamžiků, nemocnému může zabrat celý den. I jednoduchá myšlenka potřebuje rozbor. Hlavní pro okolí je maximální trpělivost, neztrácet naději a pokoru. Uzdravování je dlouhá trať. Přirovnala bych to k miminku, které se musí teprve postupně všechno naučit a věci vstřebávat, opakovat a učit se to používat. Ani maminka nechce po svém dítěti všechno hned. Nemocný po ataku CMP je stejný jako miminko, stejně bezbranný, stejně nezkušený. Hodně zapomněl, hodně se mu z hlavy smazalo a musí se zase hodně pomalu rozpomenout.
Po mámině návratu jsme si doma připadali jako kohoutek a slepička. Nemocnému dají léky na nejnutnější přežití, ihned se musí hlásit u svého lékaře a nechat si předepsat medikaci. To zařídila sestra, když doběhla k lékařce a ohlásila návrat mámy z nemocnice. Paní doktorka ani neuznala za vhodné přijít se na ní podívat a to ani za další tři měsíce. Na otázku, zda napíše mámě vozík, se jen nechápavě dívala a sdělila, že to měli zařídit už v nemocnici. V nemocnici mi následně řekli, ať si přijdu pro předpis a když jsem radu poslechla, odkázali mě zase na máminu lékařku. To prý oni nepíší, kam by přišli, kdyby psali každému pacientovi kompenzační pomůcky? Oni jsou nemocnice, praktická lékařka zase nebyla specialistka a tak mi za měsíc začala docházet trpělivost. Mámu jsem objednala na neurologii a sestra vyhrabala starý dětský vozík po příbuzné, abychom mámu nemuseli nosit na rukou. Kdo má doma invalidu, ten se má!
Přitom nechápu, kde je problém? Ať napíše vozík ten anebo ten, platí se to přece z pojištění konkrétního pacienta. Nemocný nemá čas se zabývat problémem, kdo si jak přesune měšce, potřebuje se pohybovat, žít a fungovat. Tady ten náš hloupý systém pacientům vysloveně škodí.