V zájmu těch, co se ocitnou v nouzi a zůstanou bezmocní na nemocničním lůžku, mám pár nápadů, co by mohly ulehčit život. Kdyby něco z toho pomohlo nemocným i jejich příbuzným, pak to mé psaní mělo nějakou cenu. Jsou to nápady, které by mohly ušetřit čas i peníze.
- Zlepšení komunikace.
Dokážu si představit, že spousta starých a nemocných lidí může být rodině na obtíž. Je velmi těžké vyrovnat se s tím, že rodič je nemocný, že jsou proti tomu všichni bezmocní a vlastně si s tím ani neví rady. Situaci ztěžuje i fakt, že nemocný své rodinné příslušníky nerespektuje a nepovažuje za autority. Z toho důvodu nemám nikomu za zlé, že využije možnost péče ve zdravotnickém zařízení. Z vlastní zkušenosti s babičkou vím, že někdy je třeba změna medikace, stačí nemocného zavodnit a vyživit a bez problémů zase funguje. Babička trpěla výkyvy tlaku a zhruba jednou za pět let se ocitla na pár dnů v nemocnici. Snad proto jsem lépe psychicky snášela máminu hospitalizaci. V případě babičky však nešlo o závažné onemocnění, ani postižení. Lékařky mi zpravidla řekly, co babičku čeká, jakou terapii dostane a jak dlouho to potrvá. Očekávala jsem shodný přístup i u mámy, ale zřejmě vlivem postižení byly vyřčeny nahlas jen ty nejčernější prognózy, vůbec nebyl stanoven žádný časový plán a to ani orientační, takže nebylo jasné, jak se vlastně máme zařídit. Péče o podobného pacienta vyžaduje celý úvazek, finanční prostředky a to dost, ačkoli do doby ukončení hospitalizace je problematické o cokoli žádat. Na naše dotazy jsme nedostali odpověď a nepomohla ani sociální pracovnice k tomu určená. Namísto černých scénářů by pomohlo věcně probrat možnosti, navrhnout řešení, či sdělit zkušenosti a upozornit na možné komplikace.
- Zrušení sociálních pracovnic
Tohle opatření je možná moc radikální, ale při zpětném vyhodnocení vlastně nechápu, na co tam tyto síly jsou. Pokud je mi známo, jenom na oddělení, kam jsme docházely my, byly dvě, z toho komunikovat se stranami byla schopná jedna a pomoc se vlastně omezila na zopakování pokynů, které se lze dočíst volně na internetu. Kdyby fungovala komunikace a byl znám časový plán, či zvoleno léčebné doporučení, pak by výběr vhodného sociálního zařízení a pomoc při umístění pacienta byl pomocí samozřejmě vítanou. S ohledem na to, že tyto informace jsme v době hospitalizace nedostali, pak nám ani nebylo jasné, jakou léčbu do budoucna maminka potřebuje. Navíc nám byla nabídnuta zařízení zcela nevyhovující, která potřebnou péči neposkytovala, podle našeho názoru nedostupná a my jsme se chtěli na péči podílet i nadále. Maminka byla psychicky závislá na své rodině, cítila se zranitelná a nejistá, tudíž pobyt v zařízení mimo dostupnost nepřicházel v úvahu. Pokud má někdo o svého příbuzného opravdový zájem, pak se neztotožní s myšlenkou, že je někde v dobrých rukou, když takové zařízení nezná. Z další praxe znám sice spíš ty dobré příklady, ale všude existují negativa.
- Aspoň špetka vstřícnosti a pružnosti
Tato výtka už se netýká jen zdravotnických zařízení, patří i dalším, co se mají o postižené starat dál. O nevalném zájmu vybavit nemocného pomůckami nutnými pro život, jsem se již zmínila minule. Zdravotně postižený potřebuje mít podmínky, aby se mohl najíst, pohybovat se, aby mohl provádět hygienické úkony a další. Nechodící pacient tedy potřebuje vozík, potřeby pro mytí, polohovací matraci a další kompenzační pomůcky. Náš sociální systém sice všechno tohle umožňuje a je možné toho využít, ale znamená to o všechno prosit lékaře, plnit různé podmínky, čekat na souhlas revizního lékaře a teprve až se všichni smilují, tak to obstarat. Sociální dávky v bezmoci náleží pacientům, pokud o ně požádají (a nic jiného jim nezbyde, protože si zaplatí úplně všechno). I o ně je třeba dlouho prosit, až se někdo smiluje a pak je, v maminčině případě přes několik urgencí po devíti měsících, milostivě zašlou. V té době se o nemocného musí tedy někdo postarat. Nemá-li kdo, má smůlu.
Jedna perlička na závěr: Když jsem již potřetí urgovala vyplacení dávek, které stačilo už de facto jenom zaslat, tak mi příslušná pracovnice (když se konečně vrátila z dovolené a úřad se přestěhoval) sdělila, že ještě musí přijít z dovolené kolegyně, protože s novým programem to nikdo neumí. Asi jí to samotné připadalo divné a nekorektní, tak mi ještě poradila, že si zatím můžeme požádat o mimořádnou zálohu (to by znamenalo celý maratón zopakovat). Přitom by úplně postačilo, kdyby se papíry nezdržovaly na stolech nekompetentních a na úřadech existovala vzájemná zastupitelnost. Sama jsem úředník a vím, že tohle zajistit jde, jenom si jednotliví úředníčci nesmí připadat nepostradatelní a musí jednat v zájmu občanů, nikoli v zájmu svém.