U pacientů se zpočátku projevuje strašná únava, mluví trochu z cesty, ovšem to je v ideálním případě, když mluví. Zpočátku nebyla schopná přijímat ani stravu, takže byla na umělé výživě. Známý „spadlý koutek“ navenek ukazuje, že pacient uvnitř nevládne ani svaly a tak ztratí polykací reflexy. Vládne-li aspoň polovinou těla, připadá mu zbytek jako pytel a s tím novým stavem se musí vyrovnat.
Mámě to zpočátku ani pořádně nedocházelo. Neustále mi říkala, že s ní v posteli spí ještě nějaká holčička, ale ve skutečnosti to byl polštář, kterým jí podkládali. Taky jí podkládali ruku a máma se mě ptala, co to vedle ní pořád nalevo leží. Do nemocné ruky nechtěli píchat výživu, takže tu zdravou měla rozpíchanou, samou modřinu a ještě se s ní musela držet za hrazdu, když si potřebovala trochu srovnat tělo. Musela to být pěkná námaha a bolesti, rozhodně to nebyl dobrý pohled a já proklínala okamžik, kdy jí napadlo držet dietu, najednou kila ztrácela úplně před očima a na konci pobytu byla kost a kůže. Svaly samozřejmě ochabnou, tělo zchátrá.
Utěšovala jsem se tím, že jednou se z toho určitě zase dostane a až se vrátí domů, tak se zase trochu oplácá, ale sama jsem tomu sotva věřila. Mámě se naštěstí postupem času polykací reflexy vrátily a brzy dostala chuť k jídlu, takže aspoň mírný pokrok. Jinak ale vypadala jako vězeň koncentračního tábora.
Průběh nemoci trochu zkrátím, rekonvalescence stejně trvala dlouho, rehabilitace nepostupovala, i když i tady byly znát pokroky. V jejím stavu jsme byli rádi, když se držela rovně ve vozíku a aspoň při tahání z postele pomohla stoupnutím na pravou nohu, když to ovšem zvládla koncentrací. Tento stav zůstal v podstatě neměnný, dodnes se s ní tahám jako s pytlem cementu a když se snaží zvednout z postele a náhodou šlápne na druhou nohu, tak mi zpravidla rupne v kříži a nemám daleko lehnout si vedle ní. Manipulace s nehybným pacientem je opravdu špatná.
Doufali jsme, že tohle se o něco zlepší, zatím ale vypadala přesně jako hadrová panenka, kterou jednou obdržela jako dárek za poslušnost při rehabilitačním cvičení. Když jsem tu hračku uviděla na její posteli a poslouchala mámino chlubení, lomcoval ve mně vztek. Zdálo se mi, jako by se mi ta panna vysmívala, že ještě věřím nesmyslu o nějakém zlepšení. Vypadalo to, jako že mi chce naznačit, ať se na pokusy vykašlu a radši se smířím s tím, co je. Jenomže smířit se s tím bylo velmi těžké, mámě ještě nebylo ani sedmdesát, nikdo nevěděl, jak to vlastně dopadne a když jsme chtěli, aby žila, jaký by to byl život úplně bez pohybu, bez trošky soběstačnosti, bez možnosti si dojít na záchod a aspoň se trochu protáhnout. S výhledem, že bude celý den jenom ležet na polohovací posteli, v plenách jako mimino a rozhodovat o ní budou jenom jiní lidé, ačkoli bylo znát, že hlavu má docela v pořádku, jen trošku pomotanou. A to se jednou ještě zamotalo tím, že dostala záchvat epilepsie, což byl následek stavu, ve kterém byla.
Dostalo se nám vysvětlení, že je to obvyklé, občas jsou pacienti chvíli mimo sebe a škube jim tělo, protože prý vzruchy, které v těle vznikají, musí odejít ven a právě to se projevilo asi po třech měsících záchvatem. Bylo to zakrátko po druhém zápalu plic, který mamka v nemocnici prodělala. Sotva dobrala antibiotika, nasadili jí léky proti epilepsii.
Druhý zápal plic přišel úplně nenápadně, jako by ho na ni hodili, vlastně ho ani nepoznala lékařka. Tenkrát měla na kahánku a lékařka nám oznámila, že je jí to sice líto, ale maminka je ve velmi vážném stavu. Jenom ležela a spala a my jí mazali plíce eukalyptem, snažili se jí chvíli posadit a taky trochu vyvětrat. Byli jsme už zoufalí a tenkrát čekali i nejhorší zprávy. Máma se ale za pár dnů zase probrala do života. Lékařka se nám později svěřila, že jí naše mamka dostala. Prý si obvykle pacienty k duši nepřipouští, takové obranné opatření, naše mamina prý jí ale chytla za ruku a řekla jí: "Paní doktorko, já nesmím umřít, musím domů za dětma." Ta touha byla tedy silnější a máma bitvu vyhrála.
Tenkrát jsme si říkali, co nás ještě všechno nepotká, ale víra ve zlepšení, aspoň ve mně, pořád přetrvávala. Zatím ale komplikace, samé komplikace! Vlastně další z těch, co předpověděla naše známá lékařka. Ještě zbývaly prognózy o častém opakování mrtvice, takže mi při tom pomyšlení chvílemi docházela naděje. Telefony od sestry jsem v té době zvedala jen nerada. Měla tu smůlu, že špatné zprávy většinou schytala jako první.