A pak mámu přeložili na patře na poslední pokoj, kde její trápení zanedlouho skončilo. Lékařka nám sdělila, že jí předala kolegyni, která má velký respekt personálu i pacientů a na mamku opravdu dohlédne. Tak se i stalo. Nevím, co s ní paní doktorka provedla, ale máma byla najednou nějaká klidnější, jako by dospěla a snažila se cvičit. V tom s ní byly trochu problémy, se cvičením byla na štíru. Stav se příliš neměnil, jenom se jakoby zklidnil.
Paní doktorka se jednou mojí sestry zeptala, jakou máme další představu a znovu mezi řečí nadhodila, že bychom jí měli umístit do nějakého zařízení, protože tam zůstat nemůže. Někdy mi připadalo, že nás neposlouchají. Celou dobu jsme trvali na tom, že si mámu vezmeme, ale jako by nám jí ani nechtěli dát. Cítili jsme se podivně, snad není malé dítě a má právo sama o sobě rozhodovat, ale vyhlídky, že se rehabilitací může něco ještě změnit k lepšímu, nám nedovolovaly žádné radikální řešení.
Naše idea byla sehnat pracoviště s lepší rehabilitací, jenomže to nebylo jen tak. Hledala jsem rady, kontakty a později některá místa dokonce oslovila a navštívila. „Je inkontinentní?“ To byl zpravidla první dotaz a pak následovala naděje v podobě žádosti o umístění s neurčitým příslibem, že se ozvou, až se místo uvolní. Zkoušela jsem to všude, kde se dalo, oslovila snad všechny z doporučení sociální správy, ale většinou narazila na nějakou z bariér. Buď bylo omezení územní, nebo zdravotní, jinde mi naznačili, že je zajímají mladší pacienti po úrazech, ptala jsem se známých, co mají známé a všude byly stejné problémy. Nezbývalo, než čekat a improvizovat. Jediné, co bylo pozitivní, byl příslib lékařky, že mámu po půl roce pustí na víkend.
Zřejmě to byl úmysl, nic jiného mě nenapadá, ale na propustku jela s vypůjčeným vozíkem a cévkou. To znamenalo hadičku zavedenou do těla pro odvod moči s igelitovým sáčkem, který je omezen velikostí, s výpustí a hadička moc nedrží. Sice jsme nadhodili, zda by nemohla jet v kalhotkách, které jsme jí dovezli a měla jich ze svých zásob plnou skříň, z nějakého důvodu to však možné nebylo. Odhodlaně jsem čelila všem nástrahám, abych zkusila, jaké to je mít doma pacienta s takovým rozsáhlým postižením.
Máma vykazovala mnoho symptomů pacienta vystrašeného, dlouhodobě vytrženého z civilizovaného světa, každou chvíli vykřikovala, budila se ze spaní a vyžadovala intenzivní péči, protože v domácím prostředí neměla jistoty, na které byla zvyklá z nemocnice. Člověku, který není schopen se sám obsloužit, každá nejistota přinese veliké trauma. Třeba žízeň v noci je problém. Potřeba si odkašlat, když nemůže sedět, je problém. Pouhé posazení a podání léků je problém. Neuměla ovládat ani tlačítko dálkového ovladače, mozek neuměl sepnout to správné. Postel bez ohrazení byl problém, přinášela pocit, že padá, i když nebylo kam. Pár minut o samotě bylo trauma a to uvádím jen pocity pacienta.
Jako ošetřující osoba jsem to zvládala naplno jeden den, trpělivě vykonávala úkony a dělala mámě pomyšlení, druhý už jsem necítila tělo, ale ještě byla schopná vytvořit láskyplnou pohodu. Nyní už vím, že třetí den je to zpravidla nemožné. Každý má nějaké fyzické dispozice a pro jednu osobu na celý úvazek je to moc. Osoba, která není schopná sama vůbec nic a ještě v takové psychické nepohodě, to se zvládá těžko. Nejhorší pak bylo ráno. Plný sáček moči bylo třeba vypustit, což byl úkon celkem jednoduchý. Viděla jsem to stokrát v nemocnici, ale nevěděla jak. Nejsem zdravotní sestra, nemám naučené grify, ke všemu byl sáček děravý a tak nezbylo, než vedle mámy postavit kyblíček.
Její postižení v té době nedovolovalo klidně poležet, s každým pohybem se pohybovala na jednu stranu, až se na letišti celá překroutila. Kbelík putoval s ní, s každým pohybem se hroutil a dle očekávání se všechno do postele vylilo. Tak, jako tečou nervy z kýblu …
Maminu jsme podle dohody do nemocnice vrátili a když se lékařka zeptala, jaké to bylo, odhodlaně jsem řekla: „Nádherný! Maminka byla moc šťastná a už se hrozně těší domů!“ Doktorka přikývla a nechala mě být.