Naše parta byla hlavně klučičí a tak jsem s nimi prožívala všechny slasti a strasti jejich života. Od těch dob mám revma v pravém koleni, protože na motorce mi na něj táhlo a já nenosila dostatečnou ochranu. Jen zázrakem jsem vyvázla bez úrazu a vlastně je možná zázrak, že jsem to přežila celá, občas jen se zlomeným srdcem.
Zlomené srdce, to se obvykle zahojí, hlavně, když je komu se vybrečet na rameni. Moji rytíři to se mnou mysleli dobře, učili mě, jak zapomínat na všechny křivdy světa a každou nepravost obrátili do legrace. Na oplátku jsem s nimi zas smutnila, když přišel povolávací rozkaz, loučila se, vyprovázela na vlak a potom se těšila na každý opušťák. V mezičase jsem pak byla vrbou, které se vypsali a nemuseli se tím trápit. Jednoho opustila holka, jiný seděl v base za nepovolené opuštění posádky a to bylo něco zlomených dušiček!
Jenomže vojenskému životu předcházely odvody a tam se někdy dala uhrát „modrá knížka“, průkaz o zdravotní neschopnosti vojáka. Neznám snad nikoho, kdo by to na doktory nezkusil, ale ani mnoho těch, co by to uhráli. Nedávno jsem četla vyprávění Bolka Polívky, jak to zkoušel uhrát „na hlavu“. Nakonec to, tuším, neuhrál, ale možná si tím vybavil mnoho praštěných nápadů a uvedl je později do manéže.
Moji kámoši měli trochu jinou metodu. Aby měli stíny na plicích, dýchali před rentgenem kakaový prášek. Už nevím, kdo na to přišel, ani zda to tak funguje, přiznám se, že bych  kakaový prášek do plic asi nevdechla, ale je fakt, že mě ta vojna tenkrát neohrozila. Možná bych mluvila jinak, kdyby mě to čekalo.