Pan Poupě miluje vůni jara, když kvetou tulipány, narcisy a vzadu v jeho veliké zahradě vyraší šeřík, střídá zlatý déšť. Kdyby tu byla jeho Boženka, vyplela by svou nádhernou skalku plnou barevných kamínků na ozdobu a pak by natrhala do vázy barevné květy.
Jaro, právě jaro má pan Poupě ze všeho nejraději. Zahrádka se probudí po zimním spánku a pak začíná, jako každý rok, přinášet radost jemu i širokému okolí. Všichni se zastaví u vrátek, aby mu ji pochválili. Pochlubí se rád, hřeje ho na duši stejně jako kdysi, když byli s Boženkou ještě mladí a každý, kdo je spolu potkal, se za nimi na ulici otáčel. Měla nádherné dlouhé vlasy, veselé oči a červenou sukni, kterou měla nejraději, tak krásně jí slušela.
Pan Poupě obětuje zahrádce každou volnou chvíli, dřív na to byli s Boženkou dva, ale letos je to právě pět let, co zůstal na všechno úplně sám. To léto, kdy se mu manželka zničehonic roznemohla, svoji zahrádku moc zanedbával. Musel být s ní, držel ji za ruku a utěšoval, že všechno bude zase za čas dobré. Nebylo. Už se mu starý život do zajetých kolejí nikdy zpátky nevrátil. Dlouho pobývala v nemocnici a ten rok potřebovala veškerou jeho péči.
Byl rád, když přece tenkrát stihl občas zalít sazenice letniček a pokropit trvalky, vyzpovídal se šeříkům ze všeho svého žalu a sdílel starosti s rododendrony. Na zahrádku nikdy nezanevřel. A zahrádka nezanevřela na něj. Oplatila mu to, když se manželka odebrala na věčnost a nechala ho tady, byla to právě zahrádka, která ho v žalu utěšovala. Od jara do pozdního podzimu nabízela útěchu, dávala mu zapomenout na trápení a pokaždé, když ji opouštěl, nabídla pestrou kytici pro manželku na hrob, jakoby na usmířenou.
Na jaře nosil Božence narcisy s kosatci, později hvozdíky a jiné pestrobarevné kvetoucí krásky, bílé kopretiny, žlutý afrikán, barevné jiřiny k podzimu. Stejně, jako si zakládal na svojí zahrádce, těšilo ho, když měla manželka na náhrobku pestrou barevnou vázu plnou květin. Tohle byla teď jeho hlavní náplň života. Jen v zimě občas překládal, aby si přivydělal a ukrátil dlouhé zimní večery, když zahrádka spala.
Děti s Boženkou neměli, i když si je kdysi velmi přáli, nebylo jim dopřáno, zůstali tedy jeden druhému a pro potěšení koupili malou chatu se zahrádkou. Manželka měla to místo ráda, byla to malá veselá žena, všichni v okolí měli moc rádi její ovocné koláče. Když zůstal sám, návštěvy přestaly chodit na kávu, jenom se občas někdo zastavil za plotem na popovídání. Už si na svou samotu za těch pár let zvykl.
Pan Poupě slaví narozeniny uprostřed léta a když si někdo vzpomene, podaruje ho svými sazenicemi. Spousta chatařů v okolí má na své zahrádce sazenice právě od něho. Navykli si chodit na jaře pro okurky i rajčata, dodával jim rád všechny přebytky ze svého skleníku. A tak si někdo loni vzpomněl, že má půlkulaté výročí, bylo mu totiž 75 let.
Jednou takhle navečer se přiblížilo na jeho zahrádku malé předem ohlášené procesí. Netušil, že si na něj vzpomněli s gratulací, zapomněl dokonce na to, že má právě narozeniny a tak nebyl ani příliš připraven. Nakonec dal dohromady ze špajzu sušenky a uvařil k nim čaj.
„Dovolte nám, pane Poupě, popřát k vašemu významnému jubileu. Jsme rádi, že jste mezi námi, i když se tady nescházíme tak často, chceme vám udělat radost a tak jsme si lámali hlavu s tím, co by vás potěšilo. Jste tady tak sám a ani pořádně nevíme, co by vás vlastně bavilo, jestli máte nějakého koníčka. Třeba sbíráte známky nebo luštíte křížovky, vážně jsme pořádně nevěděli, čím vás potěšit, až nás napadlo tohle...“
Sousedka Vosiková vytáhla z papírové tašky schovávanou rostlinu.
„Ale to je přece kalmia latifolia, tu jsem si vždycky tajně přál, ale když jsem ji potkal někde u zahradníka, bylo mi líto si ji koupit! To vás napadla tuze pěkná věc, opravdu jste mě hodně potěšili. Až vypěstuji odnože, všichni ode mě dostanete jednu.“ Pan Poupě neskrýval nadšení, když zprvu zůstal překvapením jako omráčen.
„To jste hodný, pane Poupě, že nám ji tady namnožíte, je to opravdová nádhera. Akorát je mi líto, že jsem zapomněla, jakou bude mít barvu. Byla na tom taková cedulka, ale ta bohužel upadla.“
„Tak se tedy musíme nechat příští rok na jaře překvapit. Určitě bude ozdobou mojí zahrádky, ať je jakékoli barvy. Škoda, že se toho nedožila Boženka!"
Pan Poupě měl od té doby úplně jiné starosti, než dosud. Vzal si za své o rostlinu řádně pečovat. Snad jako by to bylo nové dítě, nová radost, která rozzářila jeho obličej. Rododendrony a azalky už měl mnoho let a byly jako jeho odrostlejší děti. Hýčkal je a mazlil se s nimi, ale už to bylo jiné, než u této malé rostlinky. Byla taková křehká, nová, taková něžňoučká. Těšil se z ní jako z nové milenky, byl plný napětí, až letos uvidí naplno rozvinuté květy, byl pyšný na to, že mu darovali něco, co nikdo jiný v okolí nemá a vzal si za svůj závazek, že jim nějaké odnože vypěstuje, aby se mohl o svou radost s každým podělit. Chtěl jim, za jejich snahu ho tak pěkně překvapit, něco dát.
A tak si prostudoval dostupné příručky a zahrnul rostlinu veškerou péčí, kterou bylo možné poskytnout, kořeny přihrnoval rašelinou, pečlivě je zaléval, ale rostlinka jako by stávkovala. Už posté listoval v moudré knize plné rad a díval se tím směrem.
´Snad to bude tím podivným počasím, snad jsem jí vybral špatné místo´, přemítal si v duchu u televize a rovnal myšlenky, kde udělal chybu. Byla to pro něj záhada, kterou nemohl vyřešit. Každý den vymýšlel nový nápad, jak péči o rostlinku vylepšit a zdálo se mu, že by to neměl být až takový problém, vždyť má plnou zahradu krásných azalek i rododendronů. Žádný z nich přece nijak netrpí. Na jaře všechny kvetou, včely sedají do květů, vzduch voní jarem, zahrada hraje všemi barvami a sousedé závidí. Tolik krásných květů pohromadě nikdo z nich široko daleko nemá. Pan Poupě měl opravdu oprávněné starosti.
„Jo, Boženko, tomu bys asi neuvěřila. Kdybys viděla tu nádheru na naší zahrádce, tak by ti srdce poskakovalo. Představ si, že baba Vosiková chodí každý den a pořád vyzvídá, kdy už uvidí zahrádku v celé obvyklé nádheře. Chtěla by vědět, jakou barvu té rostlinky vybrali. Taky by mě to zajímalo, protože jsem si tuhle kalmii vždycky tajně přál. Mohl jsem ti to říct, ale nenapadlo mě to. Víš, vždycky jsme si mohli koupit skoro všechno, co nás napadlo a tak jsem nějaké malé rostlince nepřikládal zas takovou důležitost.... Neměla jsi mě tu nechávat tak samotného, někdy se mi stýská. A nemohla by ses tam nahoře přimluvit, aby mně některý ze zahradnických patronů helfnul a já všem vytřel zrak?"
A pak přišel konečně večer, kdy měl rozluštit záhadu té vzácné rostliny. Mrcha jedna, kdyby to nebyla taková nádhera květů, kdyby ji nedostal od sousedů a neslíbil ten oplégr, tak by se s ní snad ani tak netrápil. Vykopal by ji a hodil na kompost. Ten večer bylo venku hodně zataženo, tlak klesnul poté, co se obloha po prosluněném dni najednou zatáhla a zdálky bylo slyšet bouřku.
´Bude pršet.ˇ
V tomhle měl pan Poupě jasno a byl rád, že se aspoň na pár dnů zas ochladí, protože horko už bylo nesnesitelné. Hlavně vadilo jeho zahrádce. Zaléval, zaléval, ale kořeny se stejně ošidit nedají. Poznají, když je v hluboké zemi sucho. Povrch rychle vysychá a rostlina strádá. Pan Poupě vykoukl z okna a na chvíli pomyslel, že má snad z horka halucinace. V místech, kde byla zasazená jeho zamilovaná rostlina, se mihnul šedý stín.
Pan Poupě vyšel na zápraží, aby se přesvědčil, že se mu to nezdálo, ale to, co uviděl, převýšilo veškerá jeho očekávání.
„Jedeš, potvoro!“
Nad jeho milovanou kalmiou latifolií stál sousedův knírač a se zvednutou nohou právě konal potřebu na chloubu jeho zahrádky.
„Fíííuííí,“ ozvalo se z vedlejší chaty: „Povidám fuj, kolikrát mám říkat, že u sousedů se nečurá!“