Cesty lásky jsou nevyzpytatelné. Často musí zdolat labyrint a projít rozličnými uličkami, než zasáhne svůj cíl. Jinému přijde naproti zrovna ve chvíli, kdy to nejméně čeká a třeba se to ani nehodí. To samé se dá říci o štěstí. Láska a štěstí, jsou dvě věci, které pořád všichni vyhlížíme a toužíme po nich. A když se dočkáme jednoho, zpravidla přijdou ruku v ruce.
Stejně na tom byla i Zuzana. V poslední době se jí zdálo, že smůla se lepí na paty moc dlouho, že si její štěstí s láskou zřejmě spletly na rozcestí správný směr. Když se rozešla se svou poslední láskou, kde to vypadalo na nekonečný vztah a společný život, cítila potřebu se uklidnit a být na chvilku sama. Našla podnájem a zkusila svůj život změnit úplně od základu. Na kousek papíru napsala pár plánů do budoucna a přilepila na ledničku. Věděla, že je musí splnit sama a nikdo, než ona, na to nemá vliv. V tom měla jedinou svoji jistotu.
Dřív o sobě mívala dost pochybností. Od šestnácti bydlela u svého přítele a byla odtržená od rodiny. Všichni byli sice v kontaktu, ale po pár letech uvykla jiným rituálům, jiné rodině a odcizila se. O tom, že Ondřej od základu změnil její zvyky, mínění o svojí osobě, o všem, co kdy chtěla dokázat, jak jí postupně vnutil svoje představy, sice nepřemýšlela, jenomže časem síla zvyku trochu ochabla v každodenním stereotypu a jejich vztah se přiblížil k magické hranici 7 let, o které se říká, že je mezníkem. Pak se buď láska má zpečetit svatbou, nebo zbořit rozchodem.
Tyhle pověry se sice tradují, ale kdo by dneska věřil pověrám? Možná to tak bylo dříve, dnešní ženy jsou úplně jiné, umí si lehce poradit, postarají se, jsou vzdělané, emancipované, pracují na všem, co posiluje vztahy, mají na to spoustu skvělých příruček i rad na internetu, nevěří žádným babským povídačkám. Zuzaně těch sedm let od začátku vztahu nějak uběhlo a pak ji zastihlo právě to, čemu až dosud nepřisuzovala žádnou váhu. Najednou si začínala všímat, že je sama, že její Ondřej má své koníčky a ona žehlí jeho košile, zachumlaná do peřin večer čeká na pozdní SMS a on se zpravidla ozve v době, kdy už dávno usnula.
Bydleli spolu za městem a každodenní dojíždění přinášelo mnoho problémů. V okolí nebylo moc pracovních příležitostí, nezbylo, než se přizpůsobit, uskromnit a najít si práci ve městě. Oběma se to dobře dařilo a nouzí netrpěli. Řešili to dojížděním, jenomže se stali závislými na hromadné dopravě, která v pozdních hodinách už nejezdí tak často, jako v době denní špičky. Zuzana si zvykla, že občas musí usínat sama, ale nebylo to podle její vůle, neodpovídalo to jejím původním představám o partnerském životě.
A tak v posteli před usnutím přemýšlela nejprve o tom, jestli to tak musí být, pak ji začaly napadat otázky, proč tomu tak bývá, spolu s nutkavou myšlenkou jestli tomu nebývá s nějakou jinou a časem to přerostlo až k postupnému rozplétání uzle, jestli to tak musí být už pořád, aby nakonec našla řešení, že už to tak dále bývat nebude. Vzala papír a snažila se rozhodnout. Pokaždé, když hledala rozhodnutí, počítala do dvaceti a čmárala řadu čárek. Pak škrtala jednu po druhé a spočítala výsledek. Sudá nebo lichá napověděly, jaké zvolit řešení. Tentokrát jí vyšla sudá, proto odešla. Když se přestěhovala, poslala mu nic nevysvětlující SMS. I on cítil, že to mezi nimi delší dobu skřípalo a i když se ji ještě snažil přemluvit, nakonec vzdal bitvu a vyklidil pole. Zuzaně začal úplně nový život a začala ho užívat. Chvíli sice měla pochybnosti, ale za pár dnů zjistila, že už jí nechybí a neusíná v napětí i s pomyšlením, jestli se mu třeba něco nestalo. Přestala myslet na něj a začala víc myslet na sebe. Rozhodla se žít.
Jak ubíhal čas, seznámila se s novými lidmi v nové práci, vrhla se na studium nového jazyka a s novými známými vyrážela za zábavou, do kina, do restaurace. S veselou povahou měla přátel pořád dost, nikdy se nenudila, dokázala se pořádně odvázat, jenom ty večery jí připadaly čím dál osamělejší. A tak se jí zdálo, že už přišel čas na novou lásku nebo aspoň malé občasné pomazlení, potěšení se spřízněnou duší. Jak na to tak myslela, zformulovala si přání zřejmě špatně, takže jí cestu zkřížil sice další, ale jak se ukázalo později, opět nesprávný muž.
Říká se, že každého v životě potkáme proto, aby nás něčemu naučil, a když nám udělí lekci, která nás posune dál a splní svůj úkol, zase se s ním rozejdeme. Sice to má svoji logiku, ale někdy se s tím člověk těžko smiřuje. Když lekce neumí tak dobře pochopit, musí pomoci někdo s vysvětlením. U žen tomu v mnoha případech bývá kartářka, protože psycholog není tak moc populární. Této pomoci využila i Zuzana.
„Co ode mě chcete slyšet?“ zeptala se vědma, která ji přivítala ve svém příbytku.
„Potřebuju vědět, co mě čeká v lásce.“
Kartářka zamíchala karty, párkrát sejmula, pak nabídla sejmout i Zuzaně, otočila balíček kolem plamenu svíčky, obestřena vůní kadidla rozhodila na stůl svoje hromádky a na nich se objevilo několik nejasných karet.
„Vidím, že tady máte s láskou nějaké trable,“ začala dost neurčitě a Zuzana zbystřila.
Pokývala a pak vědma pokračovala: „Vy se nemůžete rozhodnout!“
Zuzanu výklad hodně zaujal a hned ji začalo napadat, že to karty přesně trefily. Rozhodnout se nemohla. Její nový partner byl sice vášnivý milenec a zažila s ním spoustu nepoznaných rozkoší, ale taky v mobilu našla pár SMS od jeho „prý“ bývalky. Na to, že už byla jeho expartnerkou, psala podle Zuzanina úsudku moc často a dost na tělo, jenomže před ním nechtěla vypadat jako žárlivá husa a tak mlčela. O co víc se ovládala, o to víc stoupaly její pochybnosti, jestli je sex všechno nebo ne. Od kartářky odešla s vidinou růžové budoucnosti, protože jí prozradila, že je sice aktuálně zamilovaná, ale není to ten pravý ořechový, že přijde někdo mnohem lepší, jenom je zatím „někde okolo“. Dostalo se jí ujištění, že nemá ztrácet hlavu, má se zaměřit víc na sebe a těšit se na léto. Měla také myslet na to, že zadané květinky mají někdy v lásce větší štěstí a svou vůní nalákají další motýlky.
Zuzana se rozhodla, že tentokrát poslechne, i když ji předchozí zkušenosti s láskou nepřesvědčily, že by měla ustupovat příliš. Vzala si svůj oblíbený papír, který pokaždé napovídal, jak věci vyřešit. Začala škrtat svoje čárky. Tentokrát jí na konci zůstala lichá a tak to nechala vývoji a rozhodla se využívat příležitost jenom k vyrovnání hormonálních hladin. I přes občasné trápení s láskou vyzařovala pozitivní fluidum a snažila se citově na svého přítele moc nevázat. Tohle rozhodnutí bylo sice spontánní a pochopitelné, ale o to hůře splnitelné, protože v tom dávno byla po uši. Kartářka jí sice poskytla svou útěchu, stejně také vzbudila novou vlnu pochybností.
„Mám tomu věřit nebo se na to mám vykašlat?“ řešila s kamarádkou o polední pauze.
„Nevím, mně se předpověď od kartářky vždycky splnila úplně do puntíku.“
Kolegyně nepomohla, takže Zuzaně nezbylo než čekat na konečné rozuzlení, až uplyne čas. Mnohem později se ukázalo, že přítel nebyl se svou exmilenkou tolik na kordy, jak tvrdil, času měl stále míň a míň a i když poskytoval Zuzaně občasnou podporu, měla spíš podobu záchranné telefinní linky. Jí to ale nevadilo, trávila svůj čas studiem jazyků a občasnými mejdany s přáteli, tak jí chyběl stále méně. Už ani neřešila, že je v noci zase sama, pocit samoty si nepřipouštěla, měla přece svoji vzdálenou pomoc v případě nouze.
Kupodivu to mělo pozitivní dopady pro její sebevědomí. Měla pocit, že není tak úplně sama a ten jí časem pomohl při úplném odtržení od minulosti. V myšlenkách se přeladila na jinou vlnu a ani si nevšimla, že v jejím okolí se dávno vyskytl veselý pohledný muž, o kterém všechny její kolegyně snily, ale on si žádné nikdy nevšímal. Vlastně se to o něm nedalo říci tak docela, protože byl ke všem vzorně pozorný, jen k Zuzaně o něco pozornější, ale zase ne tak, aby si toho všimli ostatní. Byl milý a galantní, aby to zpozorovala ona a na jeho pozornost si zvykla, až se bez ní nedokázala obejít. Přišlo to nenápadně, potichu a snad by si toho Zuzana ani pořádně nevšimla, kdyby si jednou při tenisu nezlomil ruku. Zůstal pár dnů v pracovní neschopnosti a Zuzaně došlo, že je její okolí nějak prázdné. Začala přemýšlet, čím to vlastně je.
Přišla na to, že tam chybí Pavel, co na ni pravidelně ťukal v době oběda, sem tam si vzpomněl s milým majlíkem a pomohl se vším, co právě nutně potřebovala zařídit, vyslechl všechny její myšlenky a nerozmlouval bláznivé nápady. Moudrý, jak červený král, co byl u kartářky na dost významném místě a pořád o něm mluvila, že je někde v pozadí a jednou přijde. A tak vzala telefon a začala vyťukávat číslo.
„Pavle, ahoj, jak se máš?“
„Můžu tě poprosit, abys mi řekl číslo, které tě právě napadlo?“
„Sedm set sedmdesát sedm.“
Hurá, pomyslela si, lichá a k tomu rovnou tři sedmičky, to je moje nejšťastnější číslo. Věděla, že tentokrát to vyjde, cítila, že někdo čeká za dveřmi. Možná tam na ni právě zaťukala Láska. A možná nepřijde sama a přivede i Štěstí.