Vánoční zvyky a pověry

U nás v rodině se všechny známé rituály a pověry moc nedodržovaly. Děda s námi kdysi zkoušel věštit z jablka, lít olovo nebo umístil svíčky do skořápek ořechů. Věštba z olova byla poněkud nečitelná, když se někomu objevil v jablíčku křížek, nesla jsem to těžce a dílo bylo navždy dokonáno, když si s námi děda pouštěl po hladině svíčky. Jeho zhasla jako první. Jakkoli jsem chápala, že je mnohem starší, moje dětská duše se s tím nesmířila a s podobnými zvyky byl napříště konec.

Jediná pověra, kterou jsem od babičky převzala, se týká visícího prádla a poctivě obcházím na Štědrý den všechny šňůry, abych nepřivolávala Smrt. Babička věřila i dalším pověrám, například té, že přijde-li první na návštěvu na Nový rok žena, přinese to smůlu. A že ji každý rok měla, protože první přišla obvykle její maminka. Moc si s dědou totiž nenotovali a tak jim to začalo hned poněkud zvesela.

Úplně nejvíc z celých Vánoc se mi líbí zvyky hodobožové. Je to den oslav v rodinném kruhu. Začíná ráno v peřinách, kde se čeká, až vstane hospodář, což by mělo zajistit dobrou úrodu. Tento zvyk se mi líbí a je hodný následování i těmi, co nic nepěstují. Na Boží hod vánoční se podle zvyku nikde nepracuje, všichni mají zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se nemetou, postele nestelou. Nechodí se ani po návštěvách, a pokud někdo přijde, měl by přinést koledu a popřát šťastných a veselých svátků. Tak takhle nějak podobně si představuji každý den, klidně po celý rok.