Kdo netrpí nostalgií, ať nečte, je to vzpomínka na jednoho velkého člověka. Velkého nejen v poměru naší výšky, ale hlavně s ohledem na jeho moudrost, kterou nám zlehka předával. Kdo tenkrát pochopil, ten si poučení vzal. Kdo ne, jeho škoda. K přežití to poselství nutné nebylo. Ale vzbuzuje respekt...
Abych se přiznala, zpočátku jsem ho moc nemusela. Byl to náš středoškolský profesor. Docela pohledný muž, měl drobné vady řeči a přednášel můj neoblíbený předmět. Zeměpis. Ty mapy mi nikdy nešly. A tak jsem jeho hodiny spíš trávila, než užívala. Přesto na něj vzpomínám, protože jeho životní postoj byl pozitivní a dal mi zkušenost, že mít pochopení pro slabost druhého je cosi navíc. Cosi božského.
Ve třídě nás studovalo víc než čtyřicet. Z toho byli pouze čtyři kluci. V našem dívčím kolektivu byli hýčkanou menšinou a snad z důvodu vzájemného škádlení říkali kluci s oblibou, že ve třídě jsou tři kluci a Karel. Byla to taková hra, která nějak zůstala. Karel to přijímal s pochopením a tím měl naše uznání. I náš pan profesor nenápadně přistoupil na tuto hru a zatímco ostatní chlapce oslovoval většinou příjmením, Karla nazýval jménem. Tak to bylo, už to tak zůstane. Doufám, že tím Karel netrpěl, brali jsme to spíš s humorem. Samo o sobě to není tak významné, přesto to připomínám, z důvodu souvislostí s tím, jak chci demonstrovat nadhled pana profesora.
Byl totiž zarytý Sparťan. A to bylo právě možná důvodem odlišování, Karel se totiž snad jediný ke sportu nevyjadřoval. Ostatní kluci byli také Sparťani. A kdykoli hrála Sparta, následující den vešel pan profesor do třídy se slovy: „Včera hrála Sparta, takže pánové jsou ze zkoušení omluveni.“ Pak se obrátil na pány a zeptal se: „Co říkáte fotbalu, dívali jste se?“ Zpravidla se mu dostalo kladné odpovědi. Načež následovalo: „A Karel se také díval?“ Karel se jen pousmál a pokýval. Pan profesor vzal notes a začal důsledně zkoušet dívky. Budiž mu polehčující okolností, že v tomhle rozdíly mezi muži nedělal. Mimochodem, kdyby to četl Karel, stýská se nám!
Za zaznamenání stojí ještě jeden moment, vlastně jeden den, kdy se plně projevila moudrost pana profesora. Stalo se, že náš spolužák se stal v průběhu čtvrtého ročníku tatínkem. První hodinu následujícího dne měl právě tento pan profesor. Když dělal do třídní knihy docházku, hlásili jsme nepřítomné. Mezi nimi i novopečeného otce, se zprávou o té šťastné události. Pan profesor pokýval hlavou, zapsal nepřítomné a jeho jméno vynechal. Všichni ostatní pak v průběhu dne udělali totéž. Zřejmě měli respekt k jeho osobě nebo jsme měli výsostné štěstí na kantory. Tomu říkám moudrost. Projevit lidskost, když to někdo potřebuje a nečekat za to vděk. Při občasné indispozici nemít potřebu přidělávat jedinci další problémy. Není to sice správné a nemělo by to být zneužívaným pravidlem, ale občas se snad svět nezboří.
