Pět let, co žila Helena ve vztahu s manželem, uběhlo jako voda, za tu dobu poznala chvíle hezké i podivné. První léta se starala o děti a pak jako by v seřízených hodinách něco zahrkalo, začaly hlodat pochybnosti, snad měla všeho trochu přes hlavu, když se potvrdilo podezření, že není jeho jediná, podala žádost o rozvod. Rozvedli se a šli si každý svou cestou. Společné děti soud svěřil do péče matky, ale naštěstí byly po ruce i obě babičky, tak se budoucí věci po dohodě domluvily a život šel dál.
Jednou potkala JEHO. Živil se jako řidič autobusu MHD. Často jezdila do práce právě jeho linkou a tak se spolu dali do řeči. Když jim přestalo stačit mluvení, dali si rande a později spolu začali i žít. Svěřili se navzájem i s minulostí, zdálo se, že oba mají věci vyřešené a vzájemně to překonají, tak to na psí knížku zkusili. Po nějaké době přišel do původní rodiny nový „strýček Olda“. Všichni si na sebe zvykali, i když to zpočátku někdo těžce nesl, ale život postupně zapadal do vyježděných kolejí. Na jinak rovné trati se kabina strojvůdce sem tam zadrhla, jenomže později se o slovo přihlásil čáp a mladou lásku obdaroval potomkem, pozornost byla upřena na novou situaci.
„Antikoncepce selhala,“ říkávala, ale byla ráda, že to dítě má.
Když se rozpadá manželství, následky nese mnoho zúčastněných. Jsou to jednak manželé, ale ti se zpravidla musí nějak dohodnout a je to jejich vůle, tak by měli udělat za vztahem pomyslnou tečku. V té době ještě nebývaly rozvody tak zažité a Helena si možná všechno s bývalým nevyříkala, jenomže se s tím museli všichni nějak vyrovnat. Rozchod pocítí i děti. Musí si zvyknout na novou situaci, nemohou být s mámou nebo tátou kdykoli by chtěly, i když máma s tátou leccos slibují. Táta i máma trochu lžou. Nakonec skoro všechno bývá jinak. Když mají děti jinak dobré zázemí, situaci zvládnou a vezmou tak, jak je.
Dalšími postiženými rozchody jsou babičky a dědečkové. Nejinak tomu bylo i tady. Nakonec by si asi stejně všechno postupně sedlo, kdyby to bylo, jak má být. Ale kde je všechno bez problémů? Ukažte aspoň jednu rodinu. Olda byl sice dost veselá kopa, oba se pak spolu ani trochu nenudili, naopak si uměli dny užít a našli mnoho společných zájmů. Do celkového obrazu krásně zapadaly všechny děti, které si jeho zábavu rády užívaly, dělal pro ně první poslední, ale pil. Stačilo mu jít na procházku s kočárkem a vrátil se s podivně skleněnýma očima.
Někdo má opičku docela příjemnou, někdo se směje, vypráví vtipy, baví celou společnost, někdo se pořádně napije a usne nebo má takové okýnko, že si druhý den nic nepamatuje, Olda pil celý den a ani to na něm nebylo moc poznat. V té době ještě byl mírný obsah alkoholu v krvi tolerován i za volantem a zřejmě se to ani tak moc nekontrolovalo, protože si dával od rána pivo na každé konečné společně s kolegy, po celou dobu šichty. Po ní ještě zaběhl do oblíbené hospůdky, tam dorovnal vyschlou hladinku a pak přišel domů k večeři.
„Ty jsi zase pil!“ Vycvičená paní domu alergická na alkohol poznala každou kapičku.
„Nepil, pppřžisaham...“
Když měl z pekla štěstí, usnul nad talířem polévky. To bylo ještě snesitelné, i když poněkud neestetické. Obličej namočený v kulajdě nevypadá moc přitažlivě, vousy od guláše jakbysmet. Když neměl pořádně dopito, bylo to horší, někdy se mu zatočila hlava, někdy zapálila lýtka, většinou ale dostal zuřivou a žárlivou a to pak nešel pro urážky daleko. Hlavně říkal věci, které by se říkat neměly. Často pod vlivem alkoholu řešil hlavně minulost, minulé vztahy a potencionální milence, které pak hledal v okolí domu i v bytě. Přitom pokaždé vzbudil celou rodinu. Aby toho nebylo málo, zakázal bývalé tchyni chodit si pro vnoučata a nařídil předávat je prostřednictvím třetí osoby. Vypitou hlavu nikdo nezkrotí a tak bylo asi všem jasné, že tohle dobrotu sekat nebude.
„Heleno, postav se ke dveřím a nehýbej se!“ Vydal jeden ze svých bláznivých příkazů. Helena poslechla a s nemluvnětem na ruce čekala, co bude. Vzal nůž a předvedl jí, jak ji těsně mine vedle hlavy jako v cirkusové manéži. Naštěstí to proběhlo bez následků, Helena zvyklá na mnohem horší věci vyvázla bez újmy na zdraví.
----
Vztahy jsou někdy složité a komplikované, plné urážek, výčitek a ponížení. Vztahy za to nemohou, samy od sebe se nemohou změnit, mohou za to lidé a sami si určují, jestli vezmou rozum do hrsti, jestli se nad vším povznesou a vykopaný příkop dokážou postupně zakopat. Někdy je těžké najít řešení. Většinou se říká, že moudřejší ustoupí, jenomže je moudré nechat si všechno líbit, když je v tom člověk nevinně, dovolit hrubosti, aby přetékala volně po stěnách a neodměřovat přísně míru toho, co si smí dovolit a kam může zajít? Hrubost, násilí, faleš, žárlivost, urážky, to jsou špatné vlastnosti, těm by dobro, ochota a zájem ustupovat neměly. Kdyby se pak děti, němí bezmocní svědci už v dětství přesvědčily, že hrubost a zlo zvítězilo, ztratily by do budoucna naději.
Jak plynul čas a zúčastnění moudřeli, postupně za zády hrubce Oldy uzavřeli tichý smír a zakopali válečnou sekeru. Věci stejně byly dávno vyřešené, sice špatně, ale nevratně. Život plynul všedními dny i svátky. Děti jezdily o víkendech i svátcích k prarodičům, protože nakonec všichni uznali, že je lepší z takového prostředí aspoň na chvíli odejít a navzájem si odpočinout.
Nebýt toho alkoholu, nejspíš by bylo všechno v pořádku, jinak nebylo na co si stěžovat. Závislost na alkoholu se moc těžko překonává. Žárlivý opilec také někdy nejde pro ránu daleko, vzteklý zničí spoustu věcí, až pohár najednou přeteče a on dozajista zůstane sám. A přesně tak to dopadlo i s hrdinou tohoto příběhu. Jednoho dne Heleně přetekly všechny poháry trpělivosti a dobro se odrazilo ode dna, byl vyhoštěn ze společného bydlení.
Některé příběhy se podobají nafukovacímu balónku. Fouká se do nich třeba jen pozvolna, vyvíjejí se tak zlehka a nenápadně, ale jak s doušky vzduchu přibývá, začnou se podobat velké bublině, přefouknou a ozve se "prásk". Když bublina splaskla, byl na chvíli klid, přišlo uvolnění, doba přemýšlení, lítosti i odvykání, priority dostaly jiné pořadí, najednou se daly věci řešit více v klidu, nové zkušenosti nasadily novou optiku a možná si všichni nakonec oddechli. Co dřív vypadalo nemožné, se najednou změnilo.
--------
Po bouřlivém roce přišla doba prázdnin, přiblížil se červenec a s ním starost, co udělat s dětmi. Nebýt babiček, asi by se z nich matka zbláznila. Tři jsou na jednoho až dost. V tomto směru měla hodně štěstí, sama by je možná s takovou smůlou v lásce nemohla ani vychovat. Musela shánět peníze na živobytí, obstarat domov, úkoly, zajistit všechno potřebné, pěkná honička pro dva, natož pro jednu. Proto se jí ulevilo, když se o dvě děti přihlásila na celý měsíc babička. Jakmile se spolu dohodly, přijela si pro ně a při té příležitosti byly smazány předešlé křivdy. Helena dostala velkorysou nabídku:
„A kde vlastně budeš trávit dovolenou?“ Bývalá tchyně byla velmi velkorysá žena, uměla odpouštět, i když se nedalo zapomenout. Měla však vysokou míru nadhledu, věděla, že život není peříčko a děti za nic nemohou.
„Vlastně ani nevím,“ řekla Helena: „nejspíš budu doma, jsem úplně bez peněz.“
„A nechceš tedy přijet za námi na chatu?“
Helena vykulila oči, chvíli byla v rozpacích, ale nakonec řekla: „Babi, mockrát děkuju!“
Od toho léta se jejich cesty natrvalo nikdy nerozešly. Křivdy nebyly zapomenuty, ale došlo k odpuštění, které pomohlo všem zúčastněným, aby jim bylo dopřáno napravit, co se dalo. Obě ženy měly hezký vztah, Helena našla druhou maminku a snažila se být aspoň dobrou dcerou do konce jejího života.
My ženy často toužíme po lásce vysněného muže. Často se stává, že nemáme štěstí a nedostaneme to, co si přejeme. Láska určitě kolem nás je, jen je někdy v úplně jiné podobě, než po které toužíme.