Strážmistr Houdek podepsal formulář na dovolenou a chystal se jej odevzdat, když mu přišlo na mysl, jestli si nemá vzít i notebook. Dovolenou vnímal jako povinný odpočinek a vůbec se mu na ni nechtělo.
V poslední době se nahromadily nevyřešené případy a nevěděl, co s tím. Neměl komu věci předat, moc dobře si uvědomoval, že stejně zbydou zase na něho. Hlavně se mu hlavou pořád honil jeden zapeklitý případ, kde byla obětí zločinu mladá žena. Nemohl přijít na žádnou stopu a chyběl mu jakýkoli motiv, takže pachatel pořád unikal. Nakonec mávnul rukou a rozhodl se nechat notebook na svém místě. Vytáhl jenom flash disk a strčil si ho do kapsy. Bůh ví, jestli tam vůbec bude internet, pomyslel si a pospíchal domů za ženou.
„Věruš,“ zakřičel mezi dveřmi a zjišťoval informace, jestli je všechno sbaleno. Měli namířeno na pronajatou chalupu ve východních Čechách. Ani se tam netěšil, manželka si vymyslela výlety a jeho cestování po památkách moc nebavilo. Rozhazovalo to myšlenky a nemohl si skládat mozaiky svých příběhů. Na druhý den ale poslušně přistavil vůz a nakládal zavazadla do prostoru, kam se překvapivě všechno vešlo. Nakonec vyběhla z domu manželka a vlnka její sukně vplula na přední sedačku. Oběma rukama si držela svou kabelku a nakukovala do zpětného zrcátka. Nikdy se nestarala o odnos zavazadel, tyto chvíle patřily zásadně jemu a proto je z duše nenáviděl. Když zabouchl, nastartoval a odjeli.
Na místě byli očekáváni a správce odevzdal příslušný klíč. Pomohl vynést strážmistru Houdkovi zavazadla a mezi řečí se zeptal, jestli nehraje šachy. „Bydlím hned vedle, kdybyste se večer nudil, stačí zaklepat,“ správce se odporoučel a pak se mohli s Věruškou v klidu zabydlet.
Obyčejné vesnické stavení. Manželka zvolila chalupu na polosamotě a jemu přišlo podivné, že netouží po ruchu nějakého města, kde by se mohl vymluvit a poslat ji na dlouhý nákup, zatímco sám by v klidu přemítal a hledal vhodná řešení. Posledních pár let mu práce byla vším. Netoužil po ruchu, netoužil ani po klidném rodinném krbu, kde si s manželkou dávno oba našli svoje místo a navzájem si nepřekáželi, proto ho najednou děsila představa samoty ve dvou bez lidí a bez možnosti se někam uklidit. Zatímco manželka měla promyšlený plán, jak si užít venkova a po dobré večeři, kterou vlastnoručně připravila, odešla na procházku a krmení místních kachen, dopřála mu luxus v podobě šachové partie se sousedem Balvínem. Houdek zaklepal na okno a za chvíli už klábosili u černých a bílých figurek.
„Tak co, jak se vám líbí bydlení?“
„Ujde, je tady ticho a klid, možná až moc.“
„A počkejte ty noci! Ráno zakokrhá kohout a bude po spaní. Radši choďte dříve na kutě!“
„Co vás nemá? Mně se v noci nejlíp přemejšlí,“ povídá Houdek.
„V noci se nepřemejšlí, v noci se spí. A na copak si v noci myslíte, co? Povídala paní, že děláte na nějakých mordech?“
„Jo, jo, tak právě o nich přemejšlím. Někdy celou noc a ráno znovu, jenomže za tu noční mi nic neplatí!“
„A když jste tak chytrej, nemohl byste vymyslet, kam mizí moje letní jablka, když jich mám na stromě každej rok míň a míň?“
„Buďte rád, že máte aspoň něco, u nás v Praze zmizely úplně. Už ani nevím, jak chutnají.“
U šachu jim čas ubíhal, ani si nevšimli, že se vedle zhaslo a manželka ulehla zároveň se slepicemi.
První noc stejně neusnu, říkal si Houdek, ale pomalu se rozhodl jít spát. „Tak dobrou noc,“ rozloučil se. Chtěl využít situace, kdy se ho žena nebude na nic ptát. Vůně venkova ho vyprovodila, párkrát nasál voňavého vzduchu pod oblohou plnou hvězd a napadlo ho, že je ještě krásně na světě. Jablka, pomyslel si, někoho trápí letní jablka a jiný má úplně jiné starosti. Jenomže co je starost pro jednoho, může být radost pro druhého a naopak, každý má jiné problémy a jablka si zasluhují také pozornost. Koneckonců v historii sehrála nejednu úlohu. Říkají se o nich legendy, jako o Evě s Adamem nebo o Isaacu Newtonovi, kterého jablko přimělo zkoumat základy fyziky, další jablko sehrálo roli v životě Viléma Tella, hrávaly si s nimi bohyně a některým jablíčkům se říká zakázaná.
Vida, obyčejné jablko a kolik nabízí myšlenek! Může snad jablko hrát nějakou roli ve světě zločinu? Proč by ne? Někdo ho může ukrást a je-li cenné, mohlo by být i motivem pomsty. Pokud chce někdo zakázaná jablka a zmocní se jich proti vůli majitele, je to přece zločin. Jablkem se lze vykoupit, mohlo by sloužit jako úplatek, vlastně může hrát spoustu rolí a být příčinou zločinu. Přemítání o jablku zavedlo jeho myšlenky až na scénu jeho případu, který ho pronásledoval. Než usnul, zkoušel do své hádanky zabudovat jablko sváru. Ráno ho neprobudili ani kohouti, zabralo až láskyplné pohlazení manželky, která mu přišla sdělit, že je snídaně. Poslušně vstal a odešel vykonat ranní toaletu. Pečlivě oholený a učesaný usedl ke stolu.
„Věruš, tahle dovolená byl výborný nápad. To ti musím pochválit. Představ si, že jsme včera se sousedem probírali takovou banalitu, prý mu mizí jablka nebo co, víš, taková ta letní zelená, co jsem míval rád, jenomže už se nějak nikde nevyskytujou, mě ti napadlo tolik zajímavých myšlenek, ono se řekne obyčejné jablko, ale co s ním všechno souvisí!“
„A co se ti zdálo? Říká se, že když někde spíš poprvé, tak se ten sen vyplní.“
„Na mou duši, vůbec nic. Tak nevím, jestli je to dobře nebo špatně!“
„To je moc dobře, hlavně, že se ti nezdálo o tom jablku. Kyselé jísti značí smutek a špatné přátele, loupati jej zničení žhavých nadějí a krájeti jej znamená odloučení od přítele nebo od přítelkyně. Nedejbože shnilá jablka viděti, znamenají nebezpečí a zlobu. Leda by jsi je ze stromu trhal, to je radost, sladké jedl, to je požitek lásky nebo na stromě viděl, to bys získal mnoho přátel. Ono je asi, Tondo, nejlepší, když se ti nezdá vůbec nic.“
„Tak to máš, Věruš, asi pravdu.“
A toho léta se najednou stalo, snad vlivem čerstvého venkovského vzduchu nebo snad káva byla hezky voňavá, manželé Houdkovi se, světe zboř se, konečně na něčem shodli!
V poslední době se nahromadily nevyřešené případy a nevěděl, co s tím. Neměl komu věci předat, moc dobře si uvědomoval, že stejně zbydou zase na něho. Hlavně se mu hlavou pořád honil jeden zapeklitý případ, kde byla obětí zločinu mladá žena. Nemohl přijít na žádnou stopu a chyběl mu jakýkoli motiv, takže pachatel pořád unikal. Nakonec mávnul rukou a rozhodl se nechat notebook na svém místě. Vytáhl jenom flash disk a strčil si ho do kapsy. Bůh ví, jestli tam vůbec bude internet, pomyslel si a pospíchal domů za ženou.
„Věruš,“ zakřičel mezi dveřmi a zjišťoval informace, jestli je všechno sbaleno. Měli namířeno na pronajatou chalupu ve východních Čechách. Ani se tam netěšil, manželka si vymyslela výlety a jeho cestování po památkách moc nebavilo. Rozhazovalo to myšlenky a nemohl si skládat mozaiky svých příběhů. Na druhý den ale poslušně přistavil vůz a nakládal zavazadla do prostoru, kam se překvapivě všechno vešlo. Nakonec vyběhla z domu manželka a vlnka její sukně vplula na přední sedačku. Oběma rukama si držela svou kabelku a nakukovala do zpětného zrcátka. Nikdy se nestarala o odnos zavazadel, tyto chvíle patřily zásadně jemu a proto je z duše nenáviděl. Když zabouchl, nastartoval a odjeli.
Na místě byli očekáváni a správce odevzdal příslušný klíč. Pomohl vynést strážmistru Houdkovi zavazadla a mezi řečí se zeptal, jestli nehraje šachy. „Bydlím hned vedle, kdybyste se večer nudil, stačí zaklepat,“ správce se odporoučel a pak se mohli s Věruškou v klidu zabydlet.
Obyčejné vesnické stavení. Manželka zvolila chalupu na polosamotě a jemu přišlo podivné, že netouží po ruchu nějakého města, kde by se mohl vymluvit a poslat ji na dlouhý nákup, zatímco sám by v klidu přemítal a hledal vhodná řešení. Posledních pár let mu práce byla vším. Netoužil po ruchu, netoužil ani po klidném rodinném krbu, kde si s manželkou dávno oba našli svoje místo a navzájem si nepřekáželi, proto ho najednou děsila představa samoty ve dvou bez lidí a bez možnosti se někam uklidit. Zatímco manželka měla promyšlený plán, jak si užít venkova a po dobré večeři, kterou vlastnoručně připravila, odešla na procházku a krmení místních kachen, dopřála mu luxus v podobě šachové partie se sousedem Balvínem. Houdek zaklepal na okno a za chvíli už klábosili u černých a bílých figurek.
„Tak co, jak se vám líbí bydlení?“
„Ujde, je tady ticho a klid, možná až moc.“
„A počkejte ty noci! Ráno zakokrhá kohout a bude po spaní. Radši choďte dříve na kutě!“
„Co vás nemá? Mně se v noci nejlíp přemejšlí,“ povídá Houdek.
„V noci se nepřemejšlí, v noci se spí. A na copak si v noci myslíte, co? Povídala paní, že děláte na nějakých mordech?“
„Jo, jo, tak právě o nich přemejšlím. Někdy celou noc a ráno znovu, jenomže za tu noční mi nic neplatí!“
„A když jste tak chytrej, nemohl byste vymyslet, kam mizí moje letní jablka, když jich mám na stromě každej rok míň a míň?“
„Buďte rád, že máte aspoň něco, u nás v Praze zmizely úplně. Už ani nevím, jak chutnají.“
U šachu jim čas ubíhal, ani si nevšimli, že se vedle zhaslo a manželka ulehla zároveň se slepicemi.
První noc stejně neusnu, říkal si Houdek, ale pomalu se rozhodl jít spát. „Tak dobrou noc,“ rozloučil se. Chtěl využít situace, kdy se ho žena nebude na nic ptát. Vůně venkova ho vyprovodila, párkrát nasál voňavého vzduchu pod oblohou plnou hvězd a napadlo ho, že je ještě krásně na světě. Jablka, pomyslel si, někoho trápí letní jablka a jiný má úplně jiné starosti. Jenomže co je starost pro jednoho, může být radost pro druhého a naopak, každý má jiné problémy a jablka si zasluhují také pozornost. Koneckonců v historii sehrála nejednu úlohu. Říkají se o nich legendy, jako o Evě s Adamem nebo o Isaacu Newtonovi, kterého jablko přimělo zkoumat základy fyziky, další jablko sehrálo roli v životě Viléma Tella, hrávaly si s nimi bohyně a některým jablíčkům se říká zakázaná.
Vida, obyčejné jablko a kolik nabízí myšlenek! Může snad jablko hrát nějakou roli ve světě zločinu? Proč by ne? Někdo ho může ukrást a je-li cenné, mohlo by být i motivem pomsty. Pokud chce někdo zakázaná jablka a zmocní se jich proti vůli majitele, je to přece zločin. Jablkem se lze vykoupit, mohlo by sloužit jako úplatek, vlastně může hrát spoustu rolí a být příčinou zločinu. Přemítání o jablku zavedlo jeho myšlenky až na scénu jeho případu, který ho pronásledoval. Než usnul, zkoušel do své hádanky zabudovat jablko sváru. Ráno ho neprobudili ani kohouti, zabralo až láskyplné pohlazení manželky, která mu přišla sdělit, že je snídaně. Poslušně vstal a odešel vykonat ranní toaletu. Pečlivě oholený a učesaný usedl ke stolu.
„Věruš, tahle dovolená byl výborný nápad. To ti musím pochválit. Představ si, že jsme včera se sousedem probírali takovou banalitu, prý mu mizí jablka nebo co, víš, taková ta letní zelená, co jsem míval rád, jenomže už se nějak nikde nevyskytujou, mě ti napadlo tolik zajímavých myšlenek, ono se řekne obyčejné jablko, ale co s ním všechno souvisí!“
„A co se ti zdálo? Říká se, že když někde spíš poprvé, tak se ten sen vyplní.“
„Na mou duši, vůbec nic. Tak nevím, jestli je to dobře nebo špatně!“
„To je moc dobře, hlavně, že se ti nezdálo o tom jablku. Kyselé jísti značí smutek a špatné přátele, loupati jej zničení žhavých nadějí a krájeti jej znamená odloučení od přítele nebo od přítelkyně. Nedejbože shnilá jablka viděti, znamenají nebezpečí a zlobu. Leda by jsi je ze stromu trhal, to je radost, sladké jedl, to je požitek lásky nebo na stromě viděl, to bys získal mnoho přátel. Ono je asi, Tondo, nejlepší, když se ti nezdá vůbec nic.“
„Tak to máš, Věruš, asi pravdu.“
A toho léta se najednou stalo, snad vlivem čerstvého venkovského vzduchu nebo snad káva byla hezky voňavá, manželé Houdkovi se, světe zboř se, konečně na něčem shodli!