Lituji, ale univerzální recept asi neexistuje, aspoň jsem na něj zatím nepřišla. Tak alespoň sleduji a zkoumám a vyhodnocuji si, který příklad do života bude nejlepší.
Přežít společné dny v manželství není vždycky idyla. Každý má o životě trochu jinou představu, každý má jiné priority a tak je zázrak, když si dva sednou tak, aby se doplňovali a nedrhlo to. Na ostatní případy platí osvědčený recept našich babiček – všechno přikrýt zástěrou a co se nezakryje, děláme, že neexistuje.
Ale někdy se povede, že se najdou dva, co si vyhovují a i když jim osud třeba není stoprocentně nakloněn, žijí spolu šťastně až do konce dní. Ostatně, každá pohádka začíná svatbou a končí tak, že spolu dožili. Zpravidla však neříká, jak se jim to vlastně povedlo a tak když opadne zamilovanost, zařizování, společné budování hnízda a těšení se na dny příští, přijdou všední dny a s nimi stereotyp. A ten je dobrý si nějak zpříjemnit.
Jeden můj známý říká, že by se mělo plánovat, abychom se měli na co těšit. Já taky docela ráda plánuji, samozřejmě hlavně věci příjemné. Podobně na tom byl asi jeden manželský pár, u něhož jsem kdysi čerpala inspiraci do života.
Měli spolu dlouhé spokojené manželství, ačkoli mezi nimi byl celkem věkový odstup, paní aktivně pracovala, pán byl vědec, ale churavěl, tak si už jen tak doma sem tam přivydělával. A protože většinu času trávil sám a navíc měl rád pořádek, tak si vypracoval systém na šťastné manželství. Jmenoval se JÍDELNÍČEK, tam si na každý den naplánoval přesně svou snídani, oběd a večeři a pak od manželky vyžadoval, aby mu právě toto uvařila nebo koupila. Netrval striktně na vařeném, byly dny, kdy se spokojil s uzeninami, či sýrem, ale záměny příliš netoleroval.
Naštěstí měl manželku, která jeho přání s láskou plnila a to téměř do puntíku. A tak spolu žili šťastně až do konce jeho dní. Zvláštní je, že jeho paní, která již 30 let s láskou truchlí, nikdy neřekla, že by ji to obtěžovalo.
Tajemství úspěšného manželství, to je alchymie, kterou nám nikdo ne a ne prozradit. Musíme po nich pátrat a brát si pozitivní příklady, pokud je ovšem poznáme. Mnoho se učíme například od svých rodičů.
Nikdy nezapomenu na své vzory, kterými byli děda a babička. Myslím, že kdyby nezemřeli, zůstali by spolu dodnes a to spolu strávili téměř čtyřicet let. Brali se poměrně brzy, babička si dědu vytrucovala ve svých osmnácti letech. Utekla kvůli němu z domova a udělala dobře. Jistě toho nikdy nelitovala, jestli ano, tak jí to děda vykompenzoval. Bohužel byl dost nemocný, tak odešel brzy, přesto mi stihnul předat pár pěkných příkladů.
On totiž babičku miloval a ona jeho taky. Sice to nedávali okázale najevo, ale kopali spolu za jeden tým, který pak zákonitě musel mít úspěch. Oba měli velký smysl pro rodinu a o to víc pak dědu mrzelo, když to našim rodičům nevyšlo.
Všichni víme, že udržet všechno tzv. „v lati“ dá opravdu práci. Jak jsem se později od babičky dozvěděla, v mládí si dědu musela taky trochu hlídat, ale trpělivost jí přinesla růže, o jakých se jí možná zpočátku ani nesnilo. Pamatuji si to jako dneska. Pohodové víkendy v jejich veselé společnosti, kde se pořád hrálo a zpívalo (děda býval muzikant), pouštěly se gramodesky a mohlo se v podstatě všechno, bylo oázou pro mou dětskou duši přes týden unavenou běháním venku, sezením ve školních lavicích a plněním všelijakých jiných povinností.
Už začátek víkendu začal obvykle krásně, když na nás děda celý týden myslel a sháněl oblíbené bonbóny, hračky, či vyleštil jablka, co nejlepší a nejčervenější. Babička obvykle musela do práce, ale my jsme se celý den těšili, až se večer vrátí, zatímco my už budeme spát. Pro ni byla denně připravená na stole v kuchyni malá večeře s nezbytným lístečkem a vzkazem, jak moc nám chyběla a jak se na ni těšíme.
V neděli mívala většinou volno, tak se věnovala přípravě společného oběda. A protože byla unavená, po obědě obvykle na chvilku zalehla, aby si zdřímla. Někdy bylo povinné spaní všech, ale já to ráda neměla.
Víc se mi líbilo, když jsme se s dědou dívali na televizi a já mu asistovala u kouření dýmky, či jsme si dali partičku nějaké karetní hry. Naučil mě hazardu, pro ten účel jsme měli schované staré haléře, či pár drobných. Hrát zadarmo nebylo ono a děda to věděl. Vždycky mě dokázal motivovat.
Když nadešel čas, kdy už mu připadalo babiččino spaní akorát, rozhodli jsme se jí vzbudit. K tomu sloužil takový rituál. Uvařil malého turka, babička totiž během dne pila několik maličkých turků a po probuzení tedy nesměl chybět.
Pak se na starý gramofon položila deska, pokaždé stejný oblíbený hit od Jiřího Grossmanna, písnička „Ano, pane Jiří.“ Začíná veršem: Lásko má, mám tu víno z vonných rév ....
Než na černý placatý singl dopadla přenoska, moje povinnost byla otevřít všechny dveře a dát gramofon nahlas přesně tak, aby babička slyšela dědovo vábivé lákání, ale aby se nelekla. Tohle byl signál, že už na ni všichni čekáme a že si to kafe bez ní nedokážeme představit.
