Jeden příběh, co se vám nebude líbit.
Kdysi, ještě před léty, k nám chodil do bistra jeden moc pohledný muž. Byl ženatý, měl malého syna a každá z nás na něm mohla nechat oči. Chodíval pravidelně, pracoval kousek opodál, vlastně se pohyboval převážně na ulici a k nám se chodil občerstvit. Byl velmi přátelský. Časté setkávání s ním svádělo nás všechny k navázání důvěrného rozhovoru. Zůstalo však pouze u slov. Probírali jsme všechno, zažili spoustu legrace, k důvěrnému rozhovoru však, pokud se pamatuji, s žádnou z nás nedošlo. Věděli jsme, že má hezkou paní, dokonce úspěšnou. Při bližším dotázání však trochu tajemnou. Cosi jako paní Colombová.
Občas se stávalo, že s ním přicházela žena, která připomínala spíš žebračku než krasavici. Žena s postavou, co v magazínech nebývá, s vlasy, co neviděly léta holiče, neměla ani zajímavou tvář. Však ve dvojici s ním si jí snad každý všiml. Byl to až zarážející rozdíl. Jednou mi to nedalo a zkusila jsem letmo zaútočit. Chtělo se mi zjistit, co je paní zač. Na první pohled bylo vidět, že sestra to nebyla a když, tak o hodně starší. Výraz jeho tváře však dával tušit, že tam bude něco víc. Na můj dotaz řekl: „Je mi s ní strašně hezky.“ A víc jsem se už neptala...
Za krátký čas jsme se pak přestali potkávat. Až po létech mi při vzpomínce kdosi řekl, že se rozvedl. Později jsem ho zahlédla jednou na procházce. Vlastně jsem zahlédla oba z té zvláštní dvojice. Šli spolu, ona jen poslouchala a on jí cosi vyprávěl. Nevnímali okolí a vypadali opravdu šťastně.
