Jablko sváru

Bylo po dovolené. Strážmistra Houdka čekala opuštěná kancelář ve starém nevlídném domě, kam chodil každé ráno zpaměti, protože už znal úplně každý kout. Zdi působily ošuntěle a vybavení pamatovalo krále Klacka.

Možná bych si mohl dopřát lepší židli, pomyslel si, když dosedl do rozviklaného křesla, ve kterém zapomínal na okolní svět. Po dovolené se vrátil ke svému notebooku a hledal ve složce nazvané „Tajemná“. Tímto způsobem si označoval spisy ve stavu rozpracovanosti, tady si nevěděl rady a proto nevšední název.

Obětí zločinu byla dívka, která byla nalezena mrtvá ve své garsonce. Případ na první pohled vypadal jako sebevražda, jenomže nebylo možné vyloučit ani cizí zavinění. Na stole byly nalezeny dvě sklenky, na těle byla pohmožděnina, která svědčila o úderu, nebylo jasné, jestli to způsobil pád nebo někdo cizí. Nestihl ohledat všechny stopy, proto se po dovolené rozhodl zjistit, jestli nedostal další podklady a zda jsou správné jeho domněnky. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že indicie nasvědčují spíše vraždě. V bytě sice nenašli žádnou konkrétní stopu, že by dotyčná měla přítele, bydlela sama, nějakou nešťastnou lásku ale nešlo vyloučit.

„Můžu?“ Za dveřmi zaklepal rotný Pelc a bez vyzvání vešel.

„Prosím,“ Houdek ho pozval k sobě dál.

„Jaká byla dovolená?“

„Dlouhá. Byli jsme na nějaké samotě, první tři dny mě fascinoval klid, ale pak už se mi chtělo vrátit zpátky, hrát každý večer šachy se sousedem není nic moc zábava. Na televizi mohu koukat doma, ale měl jsem spoustu času přemýšlet.“

„Takže jste přemýšlel ...“

„Víte, mně nešla z hlavy ta holka, co jsme ji našli v garsonce. Ten její upjatý výraz, dokonalé ustrojení, působila tak bezbranně a plaše, pořád vidím ten obrázek před sebou. Copak se taková holka v rozpuku rozhoduje pro sebevraždu?“

„Máte pravdu. A chodil jste aspoň do lesa?“

„Pelci, do lesa? S manželkou a košíkem? Kdekdo by si o mně řekl, že jsem blázen, teď, když je takový sucho a červenec! Myslete přece, než něco řeknete, vy jste snad našel nějaký houby?“

„Ne, nenašel, máte pravdu. Nechodím do lesa vůbec.“

„Jen počkejte, až se oženíte, on vás ten humor přejde, manželka zavelí a půjdete i na kraj světa.“

„Víte, já se asi ženit nebudu.“

„Proč? Máte něco proti manželství?“

„Když se podívám kolem a kolem, neznám nikoho šťastně ženatého, tedy kromě vás!“

„Štěstí. Každej hledá štěstí a přitom kdyby se pořádně soustředil na jiný věci, tak je šťastnej a nemusí ho hledat. Nejlepší je se pořádně zaměstnat, pak není čas na nějaký blbosti.“

„Šéfe, ta holka, co jste na ni myslel, se nezabila sama.“

„Nezabila?“

„Zase v tom byla nešťastná láska.“

„Cože? Takže jsem jako o pointu přišel?“

„Ona měla přítele. Přiznal se k vraždě.“

„A to je všechno? Proč to udělal?“

„Začal si něco s její ségrou. Ona se pak léčila z nešťastný lásky u psychiatra a jednou večer si spolu domluvili schůzku. On jí namluvil, že se k ní zase vrátí, ona byla rozrušená a on jí při té konverzaci nasypal něco do pití. Pitevní zprávu máte na stole. Můžete to uzavřít.“

„Asi máte pravdu, Pelci, některý lásky se nevyvedou a vy tady vidíte jenom špatný příklady. Měl jste jet s námi na tu chalupu, mohli jsme spolu chodit do lesa a povídat si o holkách, to by se mi možná do práce ani nechtělo. S váma se mi nějak medituje nejlíp.“

Strážmistr kliknul pravým tlačítkem své myši na složku „Tajemná“ a přepsal na „Vyřešeno“.

Poznání

Zdá se, že léto znamená hlavně letní lásky. To spojení se nabízí. Léto a láska jdou dobře dohromady. 

Láska je spojována s mládím, ale takové zjednodušení by byla hrubá chyba, protože dobrodružství s letní láskou se dá zažít úplně v každém věku. Láska má mnoho podob a nabízí různé situace. Je to taková bonboniéra, záleží na tom, jaký bonbón si vybereme. Někdy se můžeme do maléru dostat docela rychle, ale můžeme si za to nejspíš sami.

Žila, byla jedna Renata a byla úplně normální manželka a matka, která se tak trochu občas utrhla ze řetězu, aby si život zpestřila. S rodinou bydlela ve zlaté kleci, kde byla pořád zavřená a musela ji udržovat v pořádku. Mláďata jí zobala z ruky, stejně jako ona jim, o všechny se starala jako ta pravá kvočna, průšvihy rodiny řešila s přehledem a ukryla je pod křídly, o každou radost se spravedlivě rozdělila s přáteli a tak ji měli všichni rádi.

Zvenku by se zdálo, že byla převelice šťastná, jenomže zdání trochu klamalo. Byla šťastná, opak nebyl pravdou, ale jak by se to dalo vyjádřit přesněji? Prostě toužila ještě po trošce svého osobního štěstíčka, o které by se nemusela dělit s rodinou, chtěla mít svá malá tajemství a připadat si atraktivní. Za tím účelem se občas otáčela po mužích, a protože na svůj věk vůbec nevypadala, využila vlastní atraktivity a flirtovala hlavně s mladšími. Líbili se jí svalovci s vypracovaným tělem a tak si jednoho našla pro zábavu ve fitness centru, kam občas chodila. Vídali se od té doby dvakrát měsíčně k oboustranné spokojenosti.

Vztahy Renatě báječně fungovaly na všech stranách, proplouvala každým dnem a časem začala zase pociťovat nudu, přestože měla spoustu štěstí, o které se mohla podělit, i spoustu štěstí, o které se dělit nemohla, ale všechno jí to bylo málo, protože to zevšednělo a postrádala vzrušení.

Renatin manžel Zbyněk byl úspěšný podnikatel ve stavebnictví, jako manažer trávil v práci spoustu času a pak musel na společenské akce, zkrátka měl hlavu plnou práce a o Renatě moc nepřemýšlel. Dopřával jí pohodlí, spoustu volného času, nijak ji neomezoval, prostředků jí dával dost, takže byl spokojený, že je usměvavá, že ji může zabezpečit i koupit různé dárečky. Žádné stížnosti z její strany neposlouchal, byl šťastný, že je šťastná a staral se o sebe. Jednou přišel domů z práce s informací, že v červnu pojede na delší služební cestu a oznámil to jako fakt.

Renata fakt přijala, jenomže ji napadla taková myšlenka, že by mohla tuto situaci využít a vyrazit si se svalovcem z fitka na dovolenou. Manžel bude na druhé straně zeměkoule, to se musí využít. Peněz měla dost, s milencem se domluvila, objednala si z nabídky „na poslední chvíli“ zájezd k moři a čekala na svůj vysněný den D. Těšila se, jaká nová dobrodružství s ním zažije a se svým plánem se svěřila kamarádce.

„Víš to jenom ty. Kdyby to prasklo, bude malér, jenomže mám být pořád sama doma a čekat zbytečně? Čas letí, chci si užít života. Budu ti psát pravidelně SMS.“

Kamarádka přislíbila zalévání květin a vybírání schránky, aby bylo všechno v pořádku, byla pojistkou pro případ, že by plán z nějakého důvodu mohl zkrachovat. Jediné, co bylo třeba vyřešit, byl návrat z letiště, protože manžel měl přijet domů o den dřív. Renata mu tedy alibisticky svěřila svůj záměr odjet na dovolenou a tak se jí logicky nabídl, že ji potom domů přiveze. Cítila to jako malou komplikaci a doufala, že se to vyřeší. Svalovec Ruda o manželovi věděl, o vážný vztah nestál, tak to musí pochopit.

Když odjela, od druhého dne začaly kamarádce Lídě chodit pravidelně SMS.

24.6. UZ BYDLIME. VSECHNO SUPER.

25.6. JE TADY KRASNE, VŮBEC SE NETESIM DOMU.

26.6. NIKDY JSEM NEVERILA TOMU, JAK MOC ZBYNKA MILUJU. JESTE JSEM NA NEJ NIKDY NEMYSLELA VIC NEZ TED. ZACINA SE MI PO NEM STYSKAT.

27.6. JESTE PET DNI, ASI ZESILIM.

28.6. CO JSEM SI TO, KRAVA, VYMYSLELA? DNESKA JSME JELI NA VYLET A ON ANI NEVZAL MAPU! ZBYNEK BY NIKDY NEJEL NIKAM BEZ MAPY. BLOUDILI JSME A ON SE TOMU SMAL, JEZDILI JSME AUTEM SEM A TAM, BYLO TO K ZESILENI.

29.6. NIKDY NEUDELAM NIC ZA ZBYNKOVYMI ZADY. TOHLE JE TREST!

30.6. BOZE ODPUST, JA CHCI ZPATKY SVÉHO MANZELA!

1.7. NASTESTI UZ ZÍTRA BUDU DOMA S NIM, NIKDY JSEM NEBYLA TAK STASTNA, JAKO TED!

Po dobrodružné dovolené, kde Renata neřešila prozrazení in flagranti, ale úplně jiné problémy, které jí daly nový pohled na život, se vrátila. Jakmile letadlo přistálo, oddechla si a v odbavovací hale se nápadně rychle odpojila od svého milence. Spěšně odfoukla vlnku zpocených vlasů a zvědavě nakukovala, kde asi tak stojí její manžel. Překvapivě se znenadání vynořil těsně vedle a vzal jí zavazadla.

„Tohle byl nejdelší týden mého života,“ svěřila se hned po uvítacím polibku.

„A jak ses vlastně měla?“

„Budu ti to doma vyprávět, už nikdy nepojedu nikam bez tebe, víš, jak se mi tam hrozně stýskalo?“

Nadechla se a začala vyprávět jeden zážitek za druhým. Zbyněk ji pořádně neposlouchal, byl zamyšlen do svých problémů, nesnažil se ji ani přerušit a ona ochotně povídala a povídala, protože se jí zdálo, že napjatě poslouchá. Pochopila, že je to její poklad, který každá nemá a že trpělivé poslouchání není u mužů standardem. Jsou i tací, kteří ženu přerušují a nedbají jejích starostlivých rad. To ovšem nebyl Zbyňkův případ. Líčila mu jednotlivě každý den poměrně dopodrobna, jenom si dávala bedlivý pozor, vynechala několik nedůležitých detailů a mírně pozměnila obsazení rolí svého scénáře.

Po této letní epizodě došla Renata poznání, že každá liška svůj ohon chválí, když husa za moře zaletí, přiletíc přec husou zůstává a každého jednou štěstí navštíví, jen každý neví, co jeho štěstím je. Prostě happy end…

Záměna

Léto právě završilo první třetinu, když se paní Fialková vrátila z dovolené, kterou trávila odděleně od svého manžela. 

Každoroční rituál si pochvalovala, protože si úžasně odpočinula, koupala se ve vlnkách a věnovala se jen sobě, ale nakonec se zase těšila zpátky do stereotypu. Nádherně dozlatova opálená vystoupila z taxíku, našla klíče a vešla do bytu, který byl v té době prázdný. Nakukovala do všech místností, ale oproti očekávání překvapivě nikde nikdo. Pomyslela si, že je to dobře, protože trpěla malým pocitem viny, neboť se seznámila na pláži s místním plavčíkem a prožila s ním malý letní flirt. Měla sama před sebou výčitky svědomí a zatím si pořádně nerozmyslela, jestli se k tomu všemu přizná nebo ne.

V lednici ji čekal talíř s občerstvením na přivítanou, což se jí po dlouhé cestě hodilo. Měla chuť na něco domácího, Italové jsou samá pizza a špageta, toužila po obyčejném českém párku, protože chuť levné uzeniny, na jakou byla zvyklá, nikde na cestách nesehnala. Italové nabízeli samé kvalitní suché salámy, které měly sice výbornou chuť, ale těch kalorií a joulů, stejně jako pršut, kterým byla přejedená. Párek nebo kuřecí separát je něco, co máme jenom my. A to si právě chtěla dopřát spolu s odporně kyselou plnotučnou hořčicí, kterou snad ředí vodou i supermarkety. Čtrnáct dnů v cizině udělá s člověkem svoje. Z odloučení a smutku, možná i z nadbytku dobrého, se v něm probudí zvířecí pudy a zapomene na dobré vychování.

Když konečně ukojila svoje nejnižší chutě a smířila se s tím, že jí legíny budou obepínat trochu víc, jelikož na dovolené zhubla, rozhodla se vybalit. Otevřela kufry, vybrala špinavé prádlo a odešla s ním do koupelny, aby jej hodila do pračky. Pak se obrátila čelem vzad a za ní bylo přes celou stěnu zrcadlo. Se svou postavou byla spokojená, ale v tom přítmí se zdálo, jako by na opáleném obličeji bylo o několik vrásek více, kolem úst měla podivné praskliny, prostě se na ní podepsaly tropické teploty a tak se rozhodla udělat tomu přítrž.

„Ještě, že mám ty vzorečky super krému,“ vzpomněla si na to, jak s kamarádkou navštívila veletrh kosmetiky a přinesla si z něj haldu propagačních materiálů a vzorků. Některé se ještě válely v předsíni na komodě, kam je vyrovnala a nechala je tam. Pár vzorečků na vyzkoušení již využila a jeden ji velmi zaujal, protože sliboval lifting obličeje bez operace. Byl to takový gel, který se nanesl na obličej, nechal se dvacet minut působit a obličej vypadal, jako by ho někdo pokropil živou vodou. „Kdepak tě, zázraku, mám.“

Paní Fialková se vrhla na komodu a v prospektech hledala a hledala, až jí vypadl malý povědomý sáček. Roztrhla ho a obsah namazala na vysušený obličej. Sice ji zmátlo, že je oranžový namísto zeleného, jak byl minule, ale tím se netrápila a rozhodla se dát si na dvacet minut šlofíčka. Lehla na kanape v obývacím pokoji a pustila si relaxační hudbu.

Jak si tak polehávala, myslela na poslední zážitky u moře, na krásné hnědé oči svého Ronalda a hlavou se jí promítaly možné scénáře, co by se tak mohlo stát, kdyby se nechtěně rozpovídala. Na jednu stranu se bála případné manželovy reakce, na druhou se nechtěla rozloučit s rozjásanou náladou a tak si ještě naposledy četla SMS a jednu za druhou pomalu mazala. Asi tři si poslala do svého e-mailu a utěšovala se, že si s Ronaldem budou psát. Věděla, že to stejně bude zbytečné a že s podzimem přijde na jiné myšlenky, ale teď to bylo čerstvé, žhavé, nádherné, dodávalo jí to mladistvou energii, proto se dychtivě vrhla na kosmetiku a čekala na výsledek působení zázračného gelu. Zvláštní na tom bylo, že oproti poslednímu zážitku měla pocit, jako by ji obličej spíš svíral, pleť maličko pálila, a když uplynulo dvacet minut, vypadala spíš svraštělá než osvěžená. Zbytky smyla malou houbou a namazala se denním krémem. Za chvíli jí to nedalo a raději se podívala na obsah přípravku.

Něco tady nesedělo. Pytlíček byl označen úplně jiným názvem, než hlásal leták. Když porovnala obrázek balení, všimla si, že je to něco úplně jiného. Jenomže co? Obal výrobku vůbec neodpovídal žádnému reklamnímu letáku, vzala tedy svůj tablet a vyťukala název do vyhledávače.

„… oral jelly přípravek s účinky viagry …“ četla jako omráčená. Veškerá energie i vzpomínky na Ronalda ji najednou opustily a v hlavě si rovnala svoje nové zjištění.

„Takže tohle byl ten stesk a těšení se na mě – když má chlap milenku, tak je viditelně pozorný a milý, proto ta umytá vana, vyluxovaná ložnice …“ najednou si všimla všech pozitivních věcí, které jí na manželovi vůbec nenapadly a za jiných okolností by si jich ani nevšimla. „Takže ten bídák si tady užívá s nějakou děvkou a mně kecá do telefonu, jak se mu hrozně stýská, abych brzo přijela, zatím se jenom ujišťoval, kdy bude opravdu odjezd, aby vyklidil pole včas?“

Krve by se v ní nedořezalo. Najednou si připadala jako malá holčička, které ukradli na pískovišti bábovičky. Zůstala bezradná a namísto myšlenek o Ronaldovi řešila, jak se postavit k malému pytlíčku s oranžovým gelem, který si omylem naplácala na obličej, zatímco by jej nejradši nikdy na komodě ani nenašla. Nevěděla, jestli má přiznat, že to ví nebo dělat jako by se nic takového nikdy nestalo anebo zda má zahájit rozsáhlé pátrání v mobilu svého manžela, v jeho nočním stolku a třeba v celém bytě, jestli nenajde stopu po nezvané návštěvě.

Léto. Pro někoho nejhezčí období plné dobrodružných zážitků, romantická dovolená v náručí milované osoby, pro jiného spousta práce, jelikož je zrovna sezóna a s ní souvisí odříkání si odpočinku v parných dnech, jiný si zase užívá u rybníka lačných pohledů na mladé obnažené dívky, další točí jahodovou zmrzlinu a těší se u toho na zimu, pro všechny je to období, na které se můžeme těšit, ať už je důvod jakýkoli.

Je to i doba odloučení, kdy si rodiny oddychnou od dětí poslaných na všelijaké tábory, kdy si vyjedeme na dovolenou sami jenom tak, protože partner nemá zrovna čas a pak se na sebe zase těšíme. Většinou to tak je a tam, kde ne, zbyde útěcha, že na konci léta přijde zase podzim a s ním obyčejné všední dny.

Co by měl umět správný muž

Je spousta článků na téma „co ženy očekávají od mužů, čím se liší muži od žen“ a podobné teorie. Lze se tam dočíst spousta rad, jak najít toho pravého, jaké si udělat testy a tak dál. Obávám se, že univerzální recept, jak poznat toho pravého, neexistuje.

V dnešní době, kdy se my ženské umíme o sebe postarat, hledáme asi jiné hodnoty, než tomu bylo dřív. V době našich babiček ženy hleděly hlavně na to, aby muž zajistil rodinu a ony se mohly postarat o své potomky a tak mužům přehlížely spoustu neřestí, což vím z babiččiných pamětí. Muži dělali všelijakou práci, která se dala nazývat mužská a aspoň v naší rodině převládala řemesla.

Dnes se spousta profesí může uživit v kanceláří nebo doma, přišel trochu jiný způsob života a ženy mohou rodinu zajistit stejně i s dětmi, aniž by od nich odešly. Není to tak všude, ale jde to. Je ovšem otázkou, jestli tohle má pro partnerské vztahy zrovna pozitivní dopad, dva, co spolu podnikají i tráví společný čas, to je někdy zabíračka. Ono je dost těžké přežít i takový ten klasický model, pořád se musí dodržovat pravidla vzájemného soužití.

Každý vztah projde občas krizí, na které se může podílet špatná organizace domácnosti, špatná komunikace nebo dohoda mezi partnery, kdy si neumí říci, že něco někde neklape a život není podle představ obou z nich. Vlivy přináší sám život – děti, starosti o rodiče nebo blízké, nemoci, ztráta zaměstnání, to všechno umí pěkně narušit rovnováhu. A pak taky sklony některých jedinců, jako je třeba pití nebo koukání se po jiných. Když je vztah pevný, leccos ustojí, důležitá je motivace a láska. Velkou motivací jsou děti, společný majetek, společný smysl pro humor, cokoli, co dva k sobě spojuje. Kde motivace a něco společného chybí, krize končí špatně.

Prevencí je vybrat si správně takového chlapa, na kterého bude spoleh za každého počasí. Až začne hřmít, tak neuteče, ale zkusí naši nejistotu a strach zahnat svým smyslem pro humor, na jeho sliby je opravdu spoleh a když občas potřebuje pofoukat svou bolístku (i chlapi mohou někdy plakat), oplatí nám to, kdykoli je potřeba. To je to rámě, co je ženě oporou. Drobné pozornosti a sem tam vyznání pomáhají překonávat blbou náladu, kterou někdy máme. Stačí slovo, potěší a je to zadarmo. Já si, na rozdíl od mužů, nemyslím, že tohle může ženě nahradit auto nebo kreditka. Leda by hledala právě to a ne pořádného chlapa.

Čisté duše

Na dětech je nejkrásnější, že nemají žádné vedlejší úmysly a bez skurpulí nám nastavují zrcadlo našeho chování. A my se divíme tomu, kde to sebraly.  

Tak jsme zase hlídali. Po delší době z důvodu dovolených nás navštívil vnouček o víkendu. Máma šla zas na „dlouhý nákup“ a doufala, že se v noci nebude muset vracet. Jenomže to bylo zbytečné, malý se těšil a sotva máma zavřela dveře, zapomněl na ni. S dědou šli raději pouštět tank, máme totiž funkční maketu.

Natěšená jsem je pozorovala. Ještě mu nejsou tři a už řídí docela sám, kolem nich se shromáždila kupa dětí a koukaly, jak to střílí. Když se vybily baterky, s nosem nahoru sbalil dálkové ovládání a vydali se k domovu. Pak se spolu koupali a já mezitím nachystala večeři. Jak viděl červenou omáčku s bulgurem, řekl „mňam“. Celý po mně, jak jídlo „smrdí“ rajčaty, musím si ho dát. Dědeček otevřel sýr a lovecký salám a vybalil si rohlíky. Začal si dávat plátky do pusy, pěkně z výšky se zakloněnou hlavou. Malý si vzal taky a předvedl mu dokonalou kopii. Labužnicky se zakláněl a já se třásla, že se mi na červenou omáčku už vykašle.

„To je madec, kamajáde,“ říkal dědovi, co od něj oposlouchal. A mazec to teda byl.

Další den ráno mě vzbudil prstíček zarytý v  levém oku. Aby děda o nic nepřišel, hned potom šel na něj. To probuzení byl mazec jako hrom, cítím to ještě dnes! Pak spolu šli vařit snídani. Děda si přitom povídal sám se sebou. „To jsem ale debil,“ vypadlo z něj jaksi mimoděk.

„Dědo, ty jsi debil!“ Ozvala se jeho ozvěna.

Když uběhlo dopoledne, přiblížil se čas odpoledního spánku.

„Nechceš se do kočárku dívat u dědy na vrtulníky?“ Ptám se a doufám, že bude souhlasit. Odpolední uspávání nemám vyzkoušené, snad to klapne. Ochotně si došel pro dudlík a dečku na žmoulání, vyšplhal do svého kočárku a pak se nechal odvézt do království vrtulníků. Za chvíli už spal.

Odpoledne přijela máma s tátou.

„Kryštůfku, pojedeme na nákup.“

„Já neci!“

„Koupíme něco dobrého…“

„Já neci!“

„A co chceš?“

„Já budu doma s babikou a dědou.“

Znáte někdo lepší pochvalu?

Co vyprávěla myška Couralka

Děti jsou naše baterky. Jejich energie je věčná.

Svět dětí je plný zvláštností, zážitků, fantazie, obav, starostí, ale i odvahy, kterou by dospělý neměl. Vzpomínám na svoje dětství a ráda sleduji děti ve svém okolí. Zkoumání jejich světa je inspirativní. Podle mne jsou nejlepší tak do 6 let. Dají se krásně ovládat, naletí na naše fígly, ale umí i překvapit. Vše berou vážně a nerozumí kompromisům.  

Dobrou metodu na mírnou manipulaci měla moje babička. Když s námi některé věci nezvládala běžnou cestou, vyprávěla nám pohádku o myšce Couralce. Ta nás nenásilnou formou navedla vždy tam, kam bylo zapotřebí. Couralka zažívala mnohá dobrodružství a uměla všechno vyřešit. Je hezké sledovat podobnou komunikaci mezi maminkou či babičkou a dětmi. Každá na ně má jinou metodu.

A děti se za tu péči odměňují. Například svými výroky. Jednou jsem poslouchala v čekárně u lékaře chlapečka s maminkou, když vyšla z ordinace paní doktorka. Nahlas se jí zeptal: „Mami, proč je paní doktorka tak tlustá?“ Jindy jsem viděla holčičku, jak babičce bravurně vyjmenovala čtyři manželky Karla IV. To jsem se až zastyděla. Také se mi líbila čertice, která jela na sraz čertů metrem a mamince na otázku, zda jí není horko, odpověděla: „Není. Protože já jsem čert, já mám teplíčko ráááda!“  A sprchou mi byla odpověď chlapečka, který na dotaz, zda se nebojí, před jízdou v terénním voze, odpověděl: „Ne. Já se těším, než umřu!“ 

Pro maminky

Věnuji našim maminkám, které si zaslouží hodně lásky. Jsou to naši strážní andělé, tak na oplátku taky něco pro ně.

Když vyplníme velkým křikem svojí malou postýlku,

máme svého pomocníka, máme svojí maminku.

Na písku pak zápasíme za jejího dohledu,

s její láskou jíme, spíme, pohání nás dopředu.

Pak se doba trochu změní, jak odložíme aktovku,

hledáme jiná potěšení, hledáme jinou tutovku.

Žádná maminka nezabrání rozletu naší neposedné duše,

modlí se a v duchu dál nás chrání, jen tajně, sama, tiše.

Tak volně léta pořád plynou, připomínají zlehýnka,

že během času, jeho vinou, stárneme my i maminka.

Nechceme vidět její vrásky, krásná nám stále připadá,

dává nám pořád hodně lásky, jako zamlada.

Jen přicházejí někdy chvíle, které vnímat nechceme,

zeptá se trochu pošetile, odpoví trochu zmateně

a přicházejí okamžiky, které nemá nikdo rád,

najednou se o maminku začne bát.

Pak najednou se role mění, žije pod naším dohledem

a její oči na svět hledí vyplašeným pohledem.

Zaslouží si pohlazení, úsměv, slova laskavá.

Ať je každá naše mamka dostává.