Podala šatnářce lístek s číslem a čekala, až jí vydá věci. Dělávala to jednou za měsíc s železnou pravidelností. Přijela obvykle dopoledne, uložila věci a navečer si je přišla vyzvednout, aby se mohla vrátit zase domů. Bylo jí něco kolem čtyřiceti let, vypadala šťastně a spokojeně.
„Máte utržené poutko,“ usmála se šatnářka, když jí podávala kabát. „Přišiju vám ho, sedněte si na chvilku,“ ukázala na nedalekou židli. Plavovláska vzala židli a se sotva znatelným úsměvem ji přisunula blíž, aby nepřekážela u vchodu a přitom si mohla se šatnářkou povídat. Chvíli bez řeči pozorovala, jak navléká nit a vytahuje nůžky. Dělalo jí dobře, že se o ní někdo stará a přitom nemusí. Nebyla to kdovíjaká služba, ale potěšilo ji to. Šatnářka chvíli hledala směr, kterým proudí více světla, aby na svou práci viděla. A pak potichu přišívala.
„Ani jsem si nevšimla, že je utržené,“ začala plavovláska. „Člověk se pořád honí, nesleduje takové maličkosti. Jsem od rána do večera v práci. Víte, bydlím docela daleko, až v severních Čechách. Manžel by se zbláznil, kdyby věděl, kde jsem a co tu dělám. Myslí si, že tu mám příbuzné a pokaždé mu udělá radost, když se vrátím a přivezu něco na přilepšenou. Má slušné zaměstnání, ale jeho plat nám nestačí. Musím sama taky pracovat, obě děti máme na studiích a všechno se platí hodně draze. Bydlí na internátech. Pokaždé se vrátí domů nafasovat jídlo a hlavně peníze, aby měly za co žít. Musí přece za něco žít a s manželem chceme, aby měli lepší život, než my, aby z nich něco bylo. Jsou oba tak talentovaní, mám dceru a syna. Mám z nich velkou radost.“
Šatnářka došívá poutko a snaží se zapošít nit, aby se nevyvlékla.
„Víte,“ plavovláska pokračuje: „jste první, komu to říkám. Ani nevím proč, ale vám věřím. Jezdím si sem přivydělat na privát. Prodávám se za peníze, abych všechno utáhla.“ Sklopila oči a jako by se jí ulevilo. Šatnářka se mírně usmála, pokývala hlavou a podala jí kabát. Pak se podívaly jedna druhé do očí a vyměnily si krátký pozdrav. Obě věděly, že další slova jsou zbytečná.
„Máte utržené poutko,“ usmála se šatnářka, když jí podávala kabát. „Přišiju vám ho, sedněte si na chvilku,“ ukázala na nedalekou židli. Plavovláska vzala židli a se sotva znatelným úsměvem ji přisunula blíž, aby nepřekážela u vchodu a přitom si mohla se šatnářkou povídat. Chvíli bez řeči pozorovala, jak navléká nit a vytahuje nůžky. Dělalo jí dobře, že se o ní někdo stará a přitom nemusí. Nebyla to kdovíjaká služba, ale potěšilo ji to. Šatnářka chvíli hledala směr, kterým proudí více světla, aby na svou práci viděla. A pak potichu přišívala.
„Ani jsem si nevšimla, že je utržené,“ začala plavovláska. „Člověk se pořád honí, nesleduje takové maličkosti. Jsem od rána do večera v práci. Víte, bydlím docela daleko, až v severních Čechách. Manžel by se zbláznil, kdyby věděl, kde jsem a co tu dělám. Myslí si, že tu mám příbuzné a pokaždé mu udělá radost, když se vrátím a přivezu něco na přilepšenou. Má slušné zaměstnání, ale jeho plat nám nestačí. Musím sama taky pracovat, obě děti máme na studiích a všechno se platí hodně draze. Bydlí na internátech. Pokaždé se vrátí domů nafasovat jídlo a hlavně peníze, aby měly za co žít. Musí přece za něco žít a s manželem chceme, aby měli lepší život, než my, aby z nich něco bylo. Jsou oba tak talentovaní, mám dceru a syna. Mám z nich velkou radost.“
Šatnářka došívá poutko a snaží se zapošít nit, aby se nevyvlékla.
„Víte,“ plavovláska pokračuje: „jste první, komu to říkám. Ani nevím proč, ale vám věřím. Jezdím si sem přivydělat na privát. Prodávám se za peníze, abych všechno utáhla.“ Sklopila oči a jako by se jí ulevilo. Šatnářka se mírně usmála, pokývala hlavou a podala jí kabát. Pak se podívaly jedna druhé do očí a vyměnily si krátký pozdrav. Obě věděly, že další slova jsou zbytečná.
