Muži jsou stvoření k sežrání. Nejčastěji nás napadá sežrat je láskou. To když se vyfiknou a trochu dráždivě navoní, libě se usmívají a vedou vtipnou konverzaci. Taky když nás mají rádi, tváří se jako mistři světa a taky se tak cítí, vedle nás. To mají spoustu bláznivých nápadů a přímo nás nutí, abychom si na sebe něco koupily a dbaly, abychom se jim líbily a byly s nimi šťastné. Sladké polibky znamenají ochutnávání a pobízí k vášnivému zakousnutí.
A my se do nich zakousneme a nechceme pustit. Oni si zvyknou na naši pozornost a přestanou poletovat jako motýlci. Zvyknou si na to, že mají vypráno a vyžehleno, že je kromě polibků taky doma čeká teplá večeře, že se postaráme o ně, o děti i společného psa. Neřeší, že přitom jen tak jakoby mimochodem chodíme ještě do práce, na třídní schůzky a povinné schůze družstva. Nezajímá je, kde čerpáme energii, abychom se přitom ještě usmívaly a měly chuť na jejich choutky. Je to krásné, ale zároveň začínáme tajně a nenápadně myslet i na jiné věci.
Láska začíná vřít jak papiňák. Uvnitř papiňáku je občas dusno a těsno. Je nanejvýš nutné upustit páru, ale celkový výsledek dušení obvykle nakonec stojí za to. Musí se zmírnit plamen, nechat maličko vychladnout a pak udržovat stálou teplotu. Ani málo, ani moc. Tohle je umění, to mi každá hospodyňka potvrdí. A možná mi potvrdí i to, že muži někdy syčí bez důvodu, i když je doma stálá teplota a on se rozpálil někde úplně jinde. Zvykl si na ochlazování a syčí a syčí. Právě to je okamžik, kdy nás potajmu napadne, že už nastal čas na jeho úplné sežrání kyselinou sírovou.
Ne ne, sežrat ještě ne, ještě jsme neprobraly ty slastné chvilky vzájemného souznění a milování, touhy, lásky, špehování a nutkání ho roztrhnout. Takže směle do toho!
Když běžel v kinech někdy v průběhu osmdesátých let film Sexmise, způsobilo to docela poprask. Představa, že muži vyhynou a na ženy se jich nedostane, ačkoli jim to ve filmu zjevně nevadilo, protože systém oplodňování zmákly i bez nich, působila hodně odvážně. Přece jenom měl chlap pořád svoje jisté místo. A my, tenkrát sotva odrostlé pubertě, sbíraje postupně své první sexuální zkušenosti, jsme si takovou myšlenku ani nechtěly připustit.
Občas si na ten pocit vzpomenu, hlavně když slýchám stesky svých vrstevnic, které objevily Ameriku, že to zvládnou samy, ať dobrovolně nebo ne. Oproti našim dřívějším zkušenostem, kdy jsme si mezi sebou říkaly, že nám stačí, aby chlap odložil kalhoty, a už jsme v tom, dnes je to taky trochu jinak. Párů, které se mohou pochlubit, že si naplánují potomka a hned jim to vyjde, moc neznám. Vlastně mám trochu obavy, aby se zdánlivě až příliš odvážná vize tehdejších filmařů nakonec nenaplnila. Bylo by to hodně smutné.
Bojím se, vážně se bojím. Neříkám, že jsem zrovna z těch, která musí mít chlapa pořád za zády, mnoho toho zvládnu sama, ale ženská nikdy nevymyslí ty největší koniny, na které přijde zpravidla akorát chlap. Zatímco my ze všeho šílíme, on si řeší všechno důležité s bohorovným klidem a nerozhodí ho, ani kdyby viděl přibližující se asteroid. Nejspíš by si došel pro dalekohled a ještě si zaostřil. Nebo znáte jiné muže?
